Alberto Salazar, americký maratonec s kubánskými kořeny, vydal v letošním roce autobiografii pod názvem „14 minutes“, odkazující na incident, během nějž se bývalému světovému rekordmanovi v roce 2007 zastavilo srdce.
V pátém dílu našeho seriálu na Salazara dolehne deprese, prohloubená zraněními a klesající výkonnosti. Uvědomění si vlastní nedokonalosti, Prozac a víra v Boha však Salazarovi dopomohou k závěrečnému běžeckému vítězství.
Zázrak v Bosně
Čtyřiadvacetiletý běžec podstupuje po nevydařené olympiádě současně operaci kolene a harmstringu. Následná reoperace přináší zdrcující diagnózu: „Omlouváme se, ale váš harmstring už bude sloužit pouze na 70%,“ uslyší od doktorů běžec. „Běhání, které bývalo mým životním naplněním, mi přestalo dávat potěšení, stalo se mým břemenem, a přesto jsem s ním nedokázal přestat. Moje tréninky byly pomalejší a pomalejší, začaly deprese až myšlenky na sebevraždu,“ svěřuje se maratonec v knize.
V těžké době nachází Salazar oporu nepatřící do světa sebestředných šampionů. „Můj táta měl představu, že jako úspěšný atlet a celebrita budu otevřeně propagovat katolictví, že se stanu vzorem pro mladé lidi hledající víru, ale já jsem odmítal běhat s Ježíšem na dresu. Mým Bohem bylo běhání a všechno ostatní včetně rodiny a víry zůstávalo na periferii,“ přiznává Salazar.
V těžkých chvílích se začíná pravidelně modlit a později odjíždí s manželkou a dvěma malými syny do městečka Medžugorje na území dnešní Bosny a Hercegoviny, kde se měla roku 1981 zjevit šestici mladých věřících Panna Marie a zvěstovat poselství míru, víry, obrácení, modlitby a půstu, ti si zázrak i přes perzekuce komunistické strany nenechali pro sebe a oblast se brzy stala vyhledávaným poutním místem všech katolíků. V Medžugorje je Salazar podle vlastních slov svědkem božího znamení, když se mu v městečku zakoupený stříbrný růženec následující ráno promění ve zlatý.
„Věděl jsem, že se na mě a moji rodinu budou po návratu lidé v Oregonu dívat s podezřením, ale bylo mi to jedno a pokud se zeptaly, vše jsem jim popravdě vypověděl. Kdybych býval odjel do Indie za Dalajlámou nebo do buddhistického kláštera v Číně, všichni by mě plácali po ramenou a já bych vyprodával přednášky o meditacích a hledání duševní rovnováhy, takhle jsem byl ale jenom běhající blázen s růžencem,“ nestydí se za svoji víru Salazar.
Od Prozacu ke Comrades
V 34 letech se Salazar pokouší vrátit do vrcholové atletiky, ale jeho start v kvalifikaci na olympijský maraton v Barceloně ukončí na 11. kilometru problémy s achilovkou. Následně roku 1992 plní majitel Nike Phil Knight svůj slib a svěřuje Salazarovi skauting a péči o sponzorované běžce včetně sprintera Michaela Johnsona. Přestože tak Salazar zůstává v každodenním kontaktu se sportem, který tolik miluje a nadále praktikuje svoji víru, stále se mu nedaří vymanit ze skličujících depresí.
Na trh v tu dobu přichází zázračná pilulka jménem Prozac. „Ptali se mě: jak můžu jako křesťan brát antidepresiva? Copak mě víra v Boha nečiní dostatečně šťastným? Já v tom však neviděl protiklad. Jak by mohl Bůh, jenž dal lidem rozum, stát proti vědě?“ vzpomíná Salazar, jemuž Prozac pomohl vyřešit celoživotní problémy s nedostatkem sebevědomí a pocity nejistoty pouze momentálně přerušované prchavými běžeckými úspěchy.
V hlavě se mu rodí poslední velký běžecký plán: Salazar ví, že v dráhových závodech ani v maratonech na elitní úrovni nebude už nikdy konkurenceschopný, sen o olympijské medaili je ztracen, a tak jedinou možností zůstává vyhrát neslavnější ultramaraton světa – jihoafrický Comrades.
V Jižní Africe čekala na tradičně odhodlaného Salazara nepřátelská kampaň místních novinářů, stranících domácímu devítinásobnému vítězi závodu Bruci Fordycovi. Největší Salazarovou obavou je občerstvování během dlouhého závodu, proto v týdnech před ultramaratonem experimentuje s gely a pak dá na ujištění organizátorů, že jím preferovaná značka bude k dispozici na každé stanici.
„Od začátku mi to běželo a postupně jsem si vytvořil několikaminutový náskok, na občerstvovačkách ale měli pouze gely, které jsem neměl vyzkoušené, nechtěl jsem riskovat, a proto jsem pokračoval dál až do 42. kilometru, kde jsem trefil pověstnou zeď – bez přísunu kalorií a při teplotách přes 30 stupňů se moje zásoby glykogenu zákonitě vyčerpaly,“ vzpomíná Salazar na selhání pořadatelů a pokračuje: „Po chvíli jsem zkusil ujít pár kroků…dal se do klusu…minuty ubíhaly a za mnou se stále nikdo neobjevoval, pak jsem si začal v duchu opakovat růžencové modlitby a nějakým způsobem se mi podařilo uběhnout dalších pár kilometrů, než jsem spatřil doprovodné vozidlo Nike, ze kterého mi podali vymodlené občerstvení.“
Salazar už si vítězství v druhé polovině závodu vzít nenechal a dokončil ve výborném čase 5 hodin a 38 minut. „Neexistuje jiné uspokojivé vysvětlení toho, jak jsem mohl vydržet běžet přes 42 kilometrů v extrémních podmínkách bez sebemenšího občerstvení, než že moje vítězství v tomto závodě byla vůle boží“ uvede pokorný Salazar v prohlášení, které ostře kontrastuje s tím, co byla po jeho předešlých vítězstvích veřejnost zvyklá slýchat.
Zdroj: Alberto Salazar – 14 Minutes: A Running Legend's Life and Death and Life, Rodale Books, New York 2012
Autorem příspěvku je Milan Janoušek, student Právnické fakulty UK v Praze. Jeho hlavními zálibami jsou masmédia a literatura. Odmalička oblékal dres fotbalového AFK Kolín, ale od roku 2010 visí kopačky na hřebíku a Milan běhá, co mu síly stačí :-)
