Bylo to v březnu, když na mě přišla urgentní potřeba něco dělat se svou fyzickou schránkou. Jako dítě jsem býval dost akční. Potřeboval jsem pohyb, pořád jsem lítal a možná i proto byl vždy hubený, protože jsem spálil víc energie, než kolik jsem ji přijal.
To se ale během střední a vysoké školy změnilo. Moc jsem toho nenadělal, jednou do roka zašel na brusle, popř. dvakrát do roka na bazén. Jediná aktivita, kterou jsem dělal pravidelně byl běh na tramvaj. Malým blikajícím alarmem ale může být, když už i doběhnout 200 metrů na tramvaj začíná být fyzicky náročné.
Takže když jsem měl v jednu chvíli dostatek peněz, rozhodl se začít. A pořádně. Běžecké boty jsem nepotřeboval, ty už mi ležely v botníku dobré tři roky (opět – vytáhl jsem je cca 2× do roka). Koupil jsem sportovní oblečení do chladného počasí, našel tréninkový plán a závod, který by mě mohl inspirovat.
Plán byl na 12 týdnů a za 14 týdnů od data, kdy jsem začal s touto myšlenkou, se měl konat Olomoucký 1/2maraton a jako doprovodný běh byl k dispozici Běh na 10km. „Registrace potvrzena, týden před závodem obdržíte startovní číslo.“ Výborně. Můžem začít.
Po hlavě do tréninku
Teď by nejspíš měla následovat nějaká věta typu: „Začátky byly těžké, ale překonal jsem se a dokázal se dostat do formy.“ To by ale nebylo upřímné. Ano, určitě nebyl trénink lehký, občas mi dal dost zabrat. Třeba když jsem dobíhal rychlostní trénink s tepem 195 a nemohl popadnout dech. Ale všechnu bolest a dřinu jsem tak nějak bral se samozřejmostí. Nedíval jsem se na jednotlivé tréninky. Měl jsem před očima jediný cíl – závod.
Abych jej zvládl, musím trénovat. Nikdy mě během tréninku nenapadlo: „Už se mi nechce, jdu domů.“, „Tahle trasa je moc dlouhá.“, „Už jsem unavený.“ Ani mě nenapadlo přestat. U jednoho tréninku jsem dostal šílený hlad, ale pokračoval v běhání. Dostal jsem v břiše takové křeče, že jsem domů pomalu nemohl dojít. Postupně jsem začal sílit, běhal jsem rychleji, vydržel déle. A já měl chuť zrychlovat a přidávat, což byla chyba.
Namožené koleno přibrzdilo trénink
Měl jsem se držet plánu přesně do puntíku, protože jsem si asi v 6. týdnu plánu namohl koleno. Jsem si jistý, že to bylo přetrénováním. Na technice běhu jsem pořád pracoval a nedopadávám na patu, což je styl běhu, který vám kolena oddělá raz dva. Následovalo léčení, kdy jsem musel vynechávat tréninky, běhat méně a pomaleji. Neskutečně mě to štvalo. Vynechal jsem 8 dní, aby se uzdravilo a stejně to nepomohlo.
Tak jsem začal dělat vše, co se dalo. Pil kolagenní nápoj, mazal gelem na klouby, bral doplňky stravy, stahoval stahovadlem, ledoval. Začal jsem běhat podle plánu a koleno se postupně uzdravilo. Během závodu jsem pocítil neurčitý divný pocit v koleni asi na 6. kilometru, ale k tomu se teprve dostanu.
Tak jsem prošel tréninkovým plánem, i když ne úplně ideálně, a postupně se blížil den D. Den 23. června mi zářil v kalendáři jako obrazovka monitoru v potemnělé místnosti ve tři ráno. Do Olomouce se nás vydalo pět, abych měl nějakou podporu, která zafungovala výborně. Vyzvedl jsem si číslo a vše potřebné a připravoval se na start v 19:00. Převlékl jsem se, protáhl se a vzal energetickou svačinku v podobě gelu.
Na třetí výstřel se běží
Pak už si jen pamatuju jak se blížím k davu běžců, ptám se jedné z dobrovolnic kam se mám zařadit já, směruje mě a já se protloukám spoustou lidí. Stojíme namačkaní na sebe a čekáme. Ozve se postupně zrychující dunění a první výstřel. Všichni začínají tleskat a já se spontánně přidávám k nim. Ozývá se druhý výstřel – druhá vlna běžců vybíhá. V puse mi úplně vyschlo, ale to mi dojde až když se rozběhnu.
Třetí výstřel a naše skupina vybíhá. Hned v první zatáčce se hromadí tolik běžců, že přecházíme do divné běho-chůze, které se dá stěží říkat poklus. Pak se to trochu rozproudí, ale přesto je všude tolik lidí, že se nedá zrovna běžet rovně. Za druhou zatáčkou vidím své fandy a mávám na ně. Dodává mi to energii a běží se mi dobře. Teprve teď cítím, že běžím a říkám si, že už se začínám potit. V tom uvidím značku prvního kilometru. „Tohle bude ještě sranda,“ pomyslím si.
Zhruba do třetího kilometru si hledám cestičku mezi lidmi. Pořád někoho předbíhám a zrychluju na svoje tempo. Těším se na 5. kilometr, kde vím, že bude občerstvovací stanice s vodou. Tu jsem okamžitě potřeboval. Cesta začíná lehce stoupat, když nabíháme na rychlostní silnici. Do kopce ještě trošku přidávám a na silnici je dost místa pro všechny, takže můžu v pohodě běžet, tak jak chci já.
Je potřeba zrychlit!
Dobíhám k občerstvovací stanici, beru kelímek, zpomaluji a snažím se pít vodu, kterou moje rozpohybované tělo nechce pozřít. Trošku se ještě pokusím napít a zbytek si vyliju na hlavu. Dost to pomohlo a já ještě zrychluju. Dívám se na hodinky – čas 27:44. Běžel jsem ze začátku moc pomalu. S takovou sotva stihnu čas 55 minut, který jsem uvedl v registraci, že je můj předpokládaný čas doběhu. Popožene mě to a v 6. kilometru cítím, že rychleji to už nepůjde. Říkám si ale, že mezi 7. a 8. uvidím svou přítelkyni, bráchu a přátele, což mi dodává dalších sil.
Dostávám se k sedmému, kde mě překvapuje další občerstvovací stanice a voda je jedině pomocníkem. Opět něco málo vypiju a zbytek vyliju za krk. Běžím v sadech, kde je úžasná atmosféra. Všichni tleskají, povzbuzují a já hledám svou podporu. Vidím je, mávám na ně a opět pociťuji nával energie. Teď už je to jen kousek, už to musím zvládnout v tomhle tempu. Poslední kilometr je utrpení. Každých 100 metrů značka, že už se blížím k cíli, což mě spíš trápí než pomáhá.
Před cílem se navíc běží po kamenných kostkách, kde pociťuji bolest z puchýřů. Nejspíš to bude botama. Asi 15 až 20 metrů přede mnou je běžec, jinak běžím do cíle skoro sám. Moderátor do mikrofonu říká moje číslo, všichni na náměstí bouřlivě podporují a já běžím s radostí do cíle. Vydechuji, odevzdávám čip, který měřil můj čas, beru si vodu a ovoce. Čerpám znovu energii a přecházím, protože nemůžu úplně zastavit a vstřebávám všechny dojmy.
Bylo to super
Co říct na konec. Bylo to super. Trénink se vyplatil a já zaběhl za 50:08, což si myslím, že je slušný čas. Teď už ho jen zlepšovat a hledat nové cíle. Poohlížím se po půlmaratonu, který si příští rok rozhodně v Olomouci dám. Hrdě se dívám na své první startovní číslo a medaili, kterou dostane každý doběhnutivší. Složil jsem takovou sportovní maturitu. Jsem rád. Nejen za závod a za to, že jsem doběhl, ale i za to, že je to jakýsi počátek něčeho nového. Lepšího života.
Petr Herold, autor příspěvku, taky bloguje.
