Gabriela Handrychová se o víkendu zúčastnila krásného závodu Silva Nortica. V Novohradských horách za uběhla „jenom“ 90 kilometrů. Několikrát si však musela odběhnout do houští v lese…
Půl páté ráno, vstáváme, rychle něco sníst a vypít, co se do mě vejde. Následuje rychlý odjezd z Nových Hradů do Horní Stropnice na start. Už je půl šesté, ale všichni ještě trochu spíme.
Přemýšlím, do jakého podniku jsem se to vlastně dala. Před pár lety po úraze proběhla složitá operace kolene a následná půlroční pracovní neschopnost. Měsíce jsem na operovanou nesměla vůbec došlapovat. Teď chci běžet ultra.
Vloni jsem byla nadšená ze zdejšího půlmaratonu, tak chci letos vyzkoušet delší trať. Minulé dva ročníky nabízely dvojitý maraton, ale ten se kvůli změně trasy tento rok nekoná. Takže buď 90 nebo 103 kilometrů… Proč jsem se vlastně nepřihlásila na maraton?
Co jsem to zas snědla?
Ve střevech se mi to začne poprvé divně mlít… Start. Dlouhý had běžců se vine přes celou Stropnici. Mám co dělat, abych se brzdila a neběžela s rychlejším proudem, to bych nedala ani dvacet :-). Tep mám proklatě nízko, srdce se asi odmítá probudit a dát se do pohybu. Vnitřnosti to ale bohatě nahrazují.
Přibíháme po prvním kopečku k občerstvovačce. Beru si tu malou lahvičku s vodou a vypiju ionťák. Je ještě trochu chladno, ale takováhle teplota mi stoprocentně vyhovuje. Les. Budu do něj muset odskočit hlouběji, to je jisté, ale za mnou jsou ještě běžci, proderu se tedy do opravdu husté houštiny. Stejnou proceduru absolvuju během běhu ještě mnohokrát. Co jsem to zas snědla? Nebo že by nervy? Nebo všechno dohromady?
Z houští zahlédnu cyklistu, který uzavírá závod. No nazdar, a to jsme někde kolem osmého kilometru. Vyrazím sprintem z mlází a doháním cyklistu společně s malou skupinkou běžců. Na své poměry běžím dost rychle a předbíhám je. Asi jako bych zaspala a teď doháněla čelo startovního pole. Dlouho mi ta rychlost nevydrží, ve střevech je jako ve ždímačce. Zpomaluju a pomalinku doháním přítele Davida a skupinku, se kterou běžíme podobným tempem. V lese je krásně, vnímám chládek, křik ptáků.
Seběhy, byť z mírného kopce, mi vůbec nedělají dobře, ani ne tak kvůli mému pochroumanému kolenu, ale kvůli té ždímačce uvnitř. Musím se narovnat a cupitat pomalu co nejlehčími krůčky a představovat si, že se vznáším, nesmím dupat na paty a hezky dýchat (trochu jak při porodu, prodýchávejte, maminko, prodýchávejte), jinak bych se asi…
Probíháme Novými Hrady, kde mávají kamarádi maratonci a půlmaratonci. Úzkou prudkou stezkou hájkem k Terezčinu údolí raději neběžím, ale jdu. Kdyby mě teď začalo zlobit koleno, asi to rovnou zabalím. Vodopád. Louka. Lavičky. Rybník. Krása. Je tu nádherně. Na občerstvovačkách piju vodu a jím kousky banánů. Bojím se, že jen při téhle stravě dlouho nevydržím.
Znovu ve Stropnici. Pomalu stoupáme k Dobré vodě. Běžíme po sluncem zalité louce. Paráda! Až na ten kopec, který z větší části jdu :-). Nad vesnicí musím provést v lese opět houštinovou proceduru. Hecuju sama sebe, že mě tohle nezlomí, bohužel tlačí časový limit a můj plánovaný rozpis se stává utopií.
Běžím dál. Občas prohodím pár slov s kamarády na trati. Zhruba na pětadvacátém si dám k banánu sýr. Vůbec mi to nejede. Vím, že se musím najíst. Za občerstvovačkou je nějaká ohromná hromada kamení. Další moje tajná skrýš… Vracím se na trať a zas vidím cyklistu. Upozorním ho na svůj problém, aby mě tu někde nezapomněl v pustých lesích. Někde kolem třicátého mají kolu. Vypiju dva kelímky a sním banán. Dalších skoro deset kilometrů bez nehody :-), pak ale dosti rychlá odbočka z trati. Na kozí farmě nic raději neochutnávám. A to jsem se tak těšila.
David dojel na prázdnou nádrž
Tady opouštím Davida, kterého skolily podobné problémy, jako trápí mě. U něho se projevují zvracením. Posledních dvacet kiláků v sobě nic neudrží a na prázdnou nádrž se dlouho jet nedá.
Napiju se a rozžvýkám tabletu magnesia, musím do sebe něco narvat. Dozvídám se, že je možné zvolit na kontrole na pětašedesátém trať devadesátkovou. Rychle se rozhoduju. Neodstoupím, těch devadesát bych měla v limitu stihnout.
Cestou k Baronovu mostu riskuji gelík. Žaludek kapku na vodě, ale drží. Okolo padesátého kilometru mi na občerstvovačce dobrá slečna poskytne imodium. Pak už jen jedno odběhnutí v les a ždímačka se definitivně vypíná.
K Pohoří na Šumavě dobíhám silničkou po horské louce. Je nádherné počasí. Málem neodbočím a běžím k renovovanému kostelíčku. Parta cyklistů mě nemilosrdně nasměruje na odbočku. Cesta jde nahoru dolů. Běžím do kopce pomalu, nic nehrotím. Na celkové tempo pod osm minut už nemám šanci se dostat. Na občerstvovačkách piju kolu, jím posolené banány a kousíčky sýra.
Přeběhnu měřící koberec a nahlásím obsluze občerstvovačky trať, kterou půjdu. Dalších patnáct kilometrů je mou nejrychlejší částí závodu. Až z výsledkovky se posléze dozvím, že jsem kontrolou prošla jako úplně poslední doběhnuvší závodník s nejhorším mezičasem. Ti za mnou už pro nějaké problémy odstoupili nebo cestou k cíli odstoupí.
První Brufen. Zrychlení při dlouhém seběhu je znát, v koleni něco nepříjemně tahá za špagátek. Kolem jsou vesničky, stromy, lesy. Konečně si ten běh užívám. Na trati je zas chvilku živo. Sem tam mě předběhne někdo ze stotrojkařů, občas jdu před někoho z kratší trati já.
Rána z čistého nebe na osmdesátce
Osmdesátý kilometr, jak rána z čistého nebe, začíná mi docházet. Pocit přicházející malátnosti dobře znám. Musím něco pořádného sníst! Vyndám z ledvinky gel a tyčku, gel rychle spolykám, z tyčky se mi ale zvedá žaludek, tak jí nechávám ve škarpě zvířátkům. Jak to sakra udělat. Potřebuju se najíst a žaludek nic nechce :-(, tohle neznám…
Trasa vede do kopce. Více jdu, než běžím. Jsem trochu mimo. Uvědomuju si, že jsem dlouho neviděla značku. Lehká panika. Snad jsem nezabloudila? Ne, na cestě je tuba od gelu, jdu správně. Najednou vidím před sebou v lese velikou krabici. Už fakt blbnu. Na krabici je šipka k dalšímu občerstvení.
Na radu staršího cyklisty, který klábosí s obsluhou, si beru pivo a posolený banán. Zafunguje to. Zas můžu poklusávat až k další občerstvovačce. Kola, banán. Tuhle kombinaci už opravdu nechci dlouho vidět.
Poslední úsek. Volám Davidovi, že mi zbývají asi čtyři kilometry. Silnice, kopec dolů. Po půl kilometru si beru další brufen, kolenu se dlouhý seběh vůbec nezamlouvá. Probíhám kolem značek Maraton 40. a Ultra 100. a říkám si, zda mě nešálí zrak. Jedni to mají do cíle dva a druzí tři kilometry? To budu ještě někde odbočovat?
Už vidím Davida, jak mi jde naproti. Poslední dva kilometry běží se mnou. Hecuje mě. Poslední značený kilometr je nekonečný. Vbíháme do Stropnice. Ti, co jsou na chodnících, povzbuzují, jejich hlasité volání je pro mě jako droga. Jeden zavolá: „Ty jsi Gábina, viď?“ Zrychluju, nerozumím, kde se to bere, ale fandící lidi, atmosféra, úleva, že už je cíl za rohem…
Závěrečný kilometr (na GPS 92.) je absolutně nejrychlejší z celého závodu, blíží se k hranici pěti minut. Do cílové brány vbíhám s úlevným úsměvem. Pak mi povolí rysy a skoro se rozbrečím. Můj nejdelší běh. Gratulace od Davida, Dana, Houbařů, Ilony. Díky všem.
V tu chvíli ale nějak nemám radost, mám trochu pocit nepatřičnosti, že jsem to nakonec neriskla a nešla 103 kilometrů. Do limitu zbývá víc jak hodina a půl. Ale třináct kilometrů navíc bych v něm s největší pravdě podobností nestihla. Gratuluje mi Petr Syblík. Skoro omluvně říkám: „Běžela jsem jen devadesát.“ Jeho odpověď mě postavila na nohy: „To přece není žádná ostuda :-).“
Veliký dík organizátorům, všem dobrým duším na občerstvovačkách, sběrači raněných na kole i všem, se kterými jsem si mohla alespoň chvíli během závodu popovídat.
Gratulace všem vítězům i poraženým. Na viděnou příště :-)
Výsledky
Autorkou článku je Gabriela Handrychová, úspěšná běžkyně na tratích od deseti km po ultramaraton, závodů se účastní s přítelem Davidem Schovánkem a závodí za Klub letmých houbařů Krč.
