Akce Olafa Čiháka jsem začal sledovat cca před deseti lety. Vyzkoušel jsem si na nich nejdříve dobrovolníka na kontrole, ale moje místo je hlavně na trati. Volím kratší trasy, abych doběhl do cíle za světla, takže nejsilnějším zážitkem bylo před dvěma roky 43 kilometrů. Letos jen 19, ale vše bylo po Olafově značení, tedy mimo turisticky značené cesty, kam se člověk už v životě nepodívá.
Řekl bych, že Olaf má rok rozdělen na dvěma akcemi. První půlka patří přípravě a procházení Šlápot. V druhé připravuje další kultovku Pražskou stovku, která letos bude 1. – 3. prosince.
Když jsem se v cíli Šlápot v sobotu 22. července zeptal Olafa zda hned najede na přípravy pravil: „Dám si odpočinek a pak začnu. Trasu už v hlavě mám.“ Ale hned následující týden se pohyboval na trase novinky Poháru CSUT Krušnohorské stovce. Olafovi akce mají navíc to kouzlo nečekaného. Včas je zveřejněn výškový profil, takže se dá tušit kudy to asi povede, ale trasa je zveřejněna až týden před akcí. A jaké byly letošní Šlápoty pohledem některých účastníků? Třeba šedesátnice Jana Janouchová z Hradce Králové šla poprvé právě před dvěma roky 43 kilometrů, vloni 28 a letos 47 . „Nádherný závod, krásná trasa, která je každý rok jiná. Běžela jsem trasu C 47 km a startovalo se u Alby, hotel v Deštném, kde jsme na 12 km měli výbornou polévku. Horskou část jsem šla s kamarády z Hradce, Jirkou a Jardou, s nimi je sranda a fakt to utíká. Na 28 km občerstvovačka, výborné palačinky, měla jsem 4 kousky a prostě všechno. Jirko díky. Tam jsem se od kluků odpojila, běžela si už svým tempem do Týniště a počkala na ně v cíli. “
Těch příběhů a pochval pořadatelům je na stránkách hodně a asi každého zaujme celkem rozsáhlý od Miroslava Habla (na foto) : „Měřítko úspěchu má v ultra závodě každý jeho účastník nastaveno jinak – pro mě byl hlavní cíl dokončit a konečně ujít celou trasu z Olafova ranku. Pár stovek v CSUT už se mi podařilo sice zvládnout, ale dvě legendární, všemi pověstmi vyhlášené akce od Olafa Čiháka mě ještě nepřijaly za svého. Pražskou stovku jsem loni v únoru – s den starou informací, že nádor je pozitivní – ukončil na 115 km, dvacet před cílem. Už to prostě nešlo. A loňské Šlápoty, 4 měsíce od operace, jsem ukončil na 80 km ze 130. Olaf mi už v Rakovníku tehdy říkal, že budou hodně těžké, že si troufám. A měl pravdu. Byly těžké, ale krásné. Letos – i přesto, že se mi podařilo už zvládnout osm stovek – jsem rozhodně zůstával na zemi, protože Šlápoty jsou prý pokaždé jiné a pokaždé těžké a pokaždé nevyzpytatelné s ovlivňujícím faktorem počasí. Před závodem jsem si tedy dal celkem pauzu od chození, stovku šel naposledy měsíc před a chodil jen kratší výlety do 30 km. Výjimkou byla tréninková krkonošská padesátka a mých narozeninových 54 km.“
Celkem podrobné vyprávění letos končí dobře : „Hasičárna a tým kolem Jiřího Učíka – co dodat. Na stém km to nejlepší co chceš potkat. Dokonalý vývar s kusy hovězího jak na guláš, dokonalé a čerstvé palačinky s nutelou atd …a taky skvělý humor Jirky…no prostě byla to zase prdel. Na těch posledních 20 km se mi vůbec nechtělo – ještě že je Marek takový tahoun. Držel jsem se zuby nehty, nekonečná agroturistika se závěrečným pralesem před cílem. Tam před pátou ranní pivo z rukou samotného Olafa – největší odměna, když říkal, tak jsi to konečně dal. Dal a jsem na sebe tentokrát fakt hrdej – takhle jsem nebojoval s tělem a následně hlavou snad ještě nikdy.“ Ale to není ještě konec příběhu. Borec v cíli zapomněl své hůlky. Ty záhadně zmizely, ale po závodě tam zas jiné zbyly. Jak se později vysvětlilo také jiný závodník zapomněl hůlky a požádal kámoše ať mu je veme a takto došlo k záměně. Prostě vše dobré …
Většina účastníků vzpomínala na poslední kontrolu s občerstvením, na které byl tým Jiřího Učíka a i jeho vzpomínky mají co do sebe: „Byl to dlouhý den na K 23 v Bílém Újezdu, při konání 33 ročníku Týnišťských šlápot. Začal převzetím hasičské klubovny v deset dopoledne a končil jejím návratem po odchodu posledního účastníka v neděli ke dvanácté. Než k celé párty došlo, bylo to několik dnů nákupů. Hlavně pak v pátek vaření správně táhlého vývaru. Zita říká, že to bylo celkem 53 litrů, v několika várkách. Hovězího, krůtího i hrnec zeleninového (toho se daly dvě porce). Za tuto podporu a pomoc velký díky Zitě Učíkové. Kontrola bez pitné vody byla velikou otázkou, kolik bude potřeba. Celkem jsme si přivezli 150 litrů a podvečer ještě po vesnici sehnali dalších padesát. Zůstal sotva jeden kanystr navíc i když se část vody použila na mytí. Z minulého roku si pamatujeme velkou oblibu ovocných nealko piv. Zvolili jsme velké balení v petce po 1,5 l, neboť minule plechovka s půllitrem byla problém, a dost se toho nedopilo a vylilo. Hrubým odhadem se vypilo 90 litrů. Samozřejmě Cola, Pepsi a Kofola byla povinnou výbavou. Celkem přes 50 litrů. Naopak melouny, u kterých jsem si byl jistý, že jsou čtyři málo, neustále byly na stolech k dispozici, se snědly dva velké. V neděli by se možná ještě půlka rozdala, ale už jsme to nechtěli mít rozbalené venku. Uzeného se snědlo pět kg a neustále jsme ho zandávali do ledničky a s novými účastníky nabízeli čerstvé.“ Takže kdo jednou pozná nechce víckrát jinak …
