Běžecký ultramaraton na 100 mil, 5500m výškových, Bedřich Stančík, Havířov: 24:43:30
Představte si malé hornické městečko koncem 19 století. Městečko v horách ve výšce 3000 m nad mořem. Netěží se zde však uhlí, ale zlato!
Ano, vítejte na divokém západě USA. Zlato došlo, bylo stříbro, ale i jeho zásoby se úžily, až v roce 1982 byl uzavřen poslední důl. Místní zvyklí na těžkou dřinu byly najednou bez práce. Čas začali trávit po barech, v městečku se zvedla kriminalita, stávalo se z něj město duchů.
Ne všem však byl osud Leadville lhostejný, chlápek jménem Ken Chloubert přemýšlel, jak město zachránit. Potřeboval do něj nalákat lidi, lidi kteří zůstanou na pár dní a přinesou peníze. Rozhodl se uspořádat závod, ale ne jen tak ledajaký!
Závod na 100 mil v nadmořské výšce od 3000 do 3800 m. Do té doby se běhaly jen závody kolem 30 mil, takže tento nápad se zdál trochu mimo. Ale Ken si šel za svým a už v roce 1983 se na start postavilo 45 odvážlivců!
Zdá se vám tento příběh povědomý? No jistě! Spousta z vás četlo běžeckou bibli Zrození k běhu, kterou napsal Christopher McDoughal, a můj přítel Bedřich ji četl 5 krát. Byl závodem tak okouzlen, že si řekl: Tento závod chci běžet, to je můj sen. A tak začal běhat. Nebylo to hned, ale asi po 10 letech byl připraven. A v tuto dobu se naše cesty spojily.
Jednoho dne mi Béďa říká: " Přihlásil jsem se na závod do Ameriky. Část závodníků se losuje, je to jediná možnost jak se tam dostat, ale pravděpodobnost je hrozně malá." Já na to :"Třeba to vyjde, když ti budu držet palce! " A tak jsem držela. O měsíc později kontroluje maily: Vítejte v Leadville!
Koukne na mě a ptá se : „Jedeš se mnou?“ Říkám: „Tak jo.“ A Bedřichův sen se začal plnit.
Závod se konal 20. 8. 2022. V polovině srpna odlétáme do Denvru. Nejdůležitější byla aklimatizace. Po příletu jsme se zadýchávali i při rychlejší chůzi v 3000 mnm. a to závod v této výšce teprv startuje. Běží se přes sedlo Hope Pass, které leží 3800 mnm.
Naštěstí se tělo brzy přizpůsobilo, neboď den D se blížil. Přesunujeme se z hor do Leadville, městečko vypadá jak z westernu, jen místo koní tady stále někdo pobíhá. Je jasné, že to nejsou místní, jsou to borci, kteří ladí formu, uklidňují nervy, ale možná se jen nemůžou dočkat.
Slavnostní zahájení bylo dojemné Kenova spoluzakladetelka závodu Merilee Maupin burcuje závodníky heslem Dig deep ( Sáhnout hluboko) a zároveň všechny vítá do leadvillské rodiny.
Budík zvoní v 2:30, rychlá snídaně a jde se na start. Městečko už je plné běžců i fanoušků, podpůrných týmů i místních, kteří si tuto každoroční slávu nenechají ujít.
Závodníci se pomalu řadí na startovní čáru a já si říkám: " Tolik lidí a přitom takový klid… nejspíš ticho před bouří." V tom se však ozval andělský hlas zpívající americkou hymnu, dav zkameněl. Následovalo krátké přivítání a výstřel z Kenovi pistole.
Běžci se dali do pohybu, za chvíli však zmizeli ve tmě. Vydali se na trasu dlouhou 100 mil, tedy 160 km a usměvavý Bedy si začal plnit svůj sen. Trasa směřuje přes hory do městečka Winfield, které leží na 50 míli, zde se běžci otáčejí a směřují zpět.
Na trati je několik občerstvovacích stanic, které běžci probíhají vždy dvakrát. Zde se potkávají se svými podpůrnými týmy, doplňují zásoby tekutin a jídla. Od 60 míle můžou mít svého spoluběžce.
Já jsem se s Bedřichem potkala na nejrušnější občerstvovačce na Twin Lakes . Bylo to místo, kam se dalo dostat autem, takže tu bylo opravdu živo. Američani měli stanové přístřešky, sezení, grily, trumpety a hlavně velkou chuť fandit. Já se svým batůžkem jsem nemohla konkurovat, ale dělala jsem, co bylo v mých silách.
Největší problém bylo odhadnout, kdy se Béďa objeví, měla jsem informace jen z průběžných bodů a typovala a počítala předpokládané tempo. O to větší radost jsme měli, když jsme se potkali. Moje instrukce a rady? Nepotřeboval, šel si svoje a moc si to užíval.
Počasí celkem přálo, obávali jsme velkého vedra a suchého vzduchu, který je tady v toto období typický, ale to se naštěstí nevyplnilo. Přišel i déšť, který Béďu zastihl v nejvyšším bodě závodu, ale na ten je z Lysé zvyklý. Druhý průběh Twin Lakes, 60 míle a 7 hod večer, stále s úsměvem, i když říká, že dýchat se tam vážně moc nedalo. Další setkání plánujeme na 88 míli na May Qeen. Opět počítám a přemýšlím, v kolik hodin mám čekat.
Když bude rychlý, bude tam už o půl 1 ráno, ale km se sčítají a terén v opačném směru je náročnější, než se ráno zdálo. Ale co když chytí druhý dech a bude tam vážně tak brzy? Takže čekám trošku déle, začínají mi drkotat zuby, ale lépe než se minout. Závodníci přibíhají s čelovkami a až na poslední chvíli se dá poznat, kdo vlastně běží.
O půl druhé Bedřich přibíhá, je vidět, že už toho má celkem dost. Žaludek už odmítá jíst i pít, přesto se snaží, protože ví, že musí. Do cíle je to 20 km, možná těch nejtěžších. Nemáme problém s časovým limitem, který je 30 hodin, ale je tu ještě jeden cíl. Závodníci, kteří dokončí závod do 25 hodin, získají velkou kovbojskou přezku, ti kteří to do 25 hodin nestihnou, tak malou. Takže můj cíl byl také jasný, dovézt Béďu do cíle pro velkou přezku.
Opět počítám tempo na km, potřebujeme ještě alespoň pomalu místy běžet, jinak by nám mohla proklouznout mezi prsty. Běžíme kolem jezera, lehce zvlněnou krajinou, ale žádný kopeček už není zadarmo. Městečko Leadville se však blíží, touha být v cíli je čím dál větší, 3 km před cílem už víme, že to stihneme.
Euforie nás žene dopředu a ve 4 hodiny 43 min protínáme společně za ruce cílovou pásku. Pocit absolutního štěstí umocňuje Ken a Merilee, kteří Béďovi gratulují, předávají medaili a vysněnou velkou přezku.
Je krásné si plnit sny a je krásné v tom alespoň trošku pomoci…
Nyní se v Leadville koná každoročně spousta dalších běžeckých i cyklistických závodů jejichž výtěžeputuje do nadace The Leadville Trail 100 Legacy Foundation, která podporuje potřeby komunity Leadville & Lake County a budujte lepší, světlejší zítřky a zároveň respektuje těžařské dědictví.
Kateřina Mazuchová
