Tento víkend to dokonale odhalil. Nebudu se za nic schovávat. Jsem zralý na léčení.

Stav mé tělesné schránky už spíš vzbuzuje soucit, než to abych po ní chtěl ještě nějaké výkony. To si jen hlava myslí, že je to ještě únosné. Není. Tak jsem s úlevou přivítal, že v tuto sobotu a neděli nejsou poblíž běžecké závody.

„Odpočineš si,“ říkal jsem si a v duchu plánoval, co všechno udělám. „Stejně máš rozdělané práce až nad hlavu, tak aspoň smažeš nějaké ty resty.“ Je sice pravda, že 20 metrů dřeva, tedy prostorových, abych byl přesný, mám již pořezaných a rozštípaných.

Příští zima je zajištěná. Dalších 20 metrů jsem dovezl, nařezal a poskládal do hrání na sušení, takže i na přespříští rok je všechno v cajku, ale práce kolem baráku se vždy najde. Takovou jsem měl představu. Ale jak se blížila sobota, začalo to ve mně vřít.

„Co blbneš,“ snažil jsem se uklidňovat, když jsem projížděl už po třetí všechny termínovky včetně rakouských a slovenských, aby mi náhodou něco neuniklo.

„Přece jsi si to tak naplánoval, ne? Tak neblbni a podle toho se zařiď. Závody jsou, to přece víš, ale máš v plánu odpočinek a hlavně se dát trochu dohromady. Nemusíš být všude,“ uzavřel jsem debatu sám se sebou v pátek večer a pro jistotu jsem všechny věci na běhání, které nosím po celý rok v tašce, aby byly pěkně v pohotovosti, vrazil do pračky.

„A je to! Máš po cukání,“ smál se mi ten můj druhý opatrný hlas uvnitř mé hlavy. „Tak se to dělá.“ S tím jsem ulehl do postele a usnul.

Sobotní peklo

Hned ráno jsem z ní vyskočil jako obvykle a hrnul se do příprav na odjezd. Normálně jsem zapomněl, že nikam nejedu. Až když mi to došlo, uvědomil jsem si, že je zle. Něco ve mně už pomalu rozjíždělo známé cukání a já nic. Nikam jsem se nechystal.

„Ty jsi normálně blázen,“ hodnotil jsem svůj stav. Ale jak se blížila tradiční hodina odjezdu, začal jsem běhat po pokoji jako zuřivý vlk, co nežral aspoň celou zimu a nevěděl, do čeho píchnout.

Co jsem měl naplánované, to mi připadlo jako naprosto zbytečné a nehodné mého pohledu. Během chvilky jsem se pohádal s kdekým doma a nakonec na dvoře i se psem. Chudák.

Nevěděl co se děje a za nic nemohl. Hleděl na mě tím svým dobráckým pohledem, který mi říkal: „Co potřebuješ? Řekni mi to, já to pro tebe udělám a začal mi pohazovat k nohám tenisák.“ Párkrát jsem mu ho tedy hodil. Za chvíli mě to ale přestalo bavit a tak jsem popadl boty, natáhl elasťáky a vyrazil se aspoň proběhnout.

Už od prvních kroků jsem se nešetřil, abych zapomněl na to, že jsem doma a ne na závodech. Ostatně ani si nepamatuji, kdy to bylo naposledy. Asi nikdy. Jedině, když jsem ležel po operaci achilovky v nemocnici a doktor Kania prohlásil, že mě domů nepustí, protože bych šel hned zase někam běhat. Ale to už je sakra let.

Dobrých třicet. Musel bych to pohledat v tréninkovém deníku. A když jsem opravdu nemohl závodit, protože to už fakt nešlo, tak jsem aspoň se svými svěřenci někde byl a nasával atmosféru. A teď nic. Zoufale jsem stupňoval běžecké tempo.

Začínaly se u mě dostavovat už i první známky zuřivosti. Vyvrcholilo to, když mě na silnici dvě proti sobě jedoucí auta vytlačila až do kanálu. Vychrlil jsem ze sebe takový vodopád nadávek, že by mě za to snad i mohli zavřít. Klidně až na dvacet let.

Co jsou proti tomu ty příštipkářské miliardové rozkrádačky tady u nás. Skoro nic. Ještě, že řidiči ujeli, asi bych se s nimi pustil i do rvačky. Zakousl jsem zuby do rtů, až mi vytryskla krev a povolila jedna plomba a sveřepě pokračoval dál. Žádná úleva se ale nedostavovala. Trénink prostě nejsou závody.

„Magore, co to děláš,“ vypadlo ze mě, když jsem se vrátil domů a kontroloval mobil, zda tam není sms, která by mě přesvědčovala, abych jel aspoň někam odpoledne, případně v neděli. To jsem již totiž věděl, že další den to bude ještě horší. Jen jsem netušil jak moc.

Doma už na mě nemluvil vůbec nikdo. Ani ten chudák pes, který nechápal, co se děje. Raději mi šel z cesty. Žádná práce. Do ničeho jsem se nehrnul. Nebyla na to nálada. Sedl jsem raději na kolo a vyrazil do Rakoveckého údolí.

Původně jsem se jel jen do tamější nádherné přírody provětrat a zklidnit, ale jakmile mě dojel jakýsi chlap na horalu aspoň za 100 tisíc a chtěl mi mermomocí ukázat, že když má tak drahé kolo proti tomu mému střepu, že musí být automaticky lepší, nasral jsem se a šlápl do pedálů. A závod byl na cestě.

Bohužel jen chvíli. Brzy poznal, chudák, že jsem z poněkud jiného těsta než ti, co s nimi asi jezdí, a jen tak se nevdávám. Ztratil jsem ho asi po dvou kilometrech. Zřejmě zabočil totálně vyčerpaný do hospody v Račicích a už z ní asi do večera nevylezl.

Kolo tam ještě bylo, když jsem se vracel zpátky. A večer to bylo ještě horší. Přestala na mě mluvit i televize. Vypnul jsem ji totiž, rudý vzteky jako dobře propečený krocan o díkůvzdání v Americe, když to naši projeli naprosto nesmyslně se Slováky. Málem jsem prorazil obrazovku i pěstí. Jen to, co by stála oprava a ne to, co by se mi mohlo stát, mě zarazilo. Čekala mě další dlouhá noc.

„Nedělní ráno je kruté“

Zpívá některý náš zpěvák, tuším, že Pavel Bobek v jedné své písničce. Sice je to o opilcově ránu, ale já si připadal taky tak. Nevím co to je. Nevypil jsem v životě kapku alkoholu, ale musí to být asi hrozné. Tak mi totiž bylo, když jsem zjistil, že budu zase trčet doma a nikam se nejede.

„To bude zase den,“ uvědomil jsem si a raději se hned oblékl a vyrazil sbírat nějaké ty kilometry do lesů. Neběželo mi to ale vůbec. Po včerejšku mě neposlouchalo skoro nic.

Byl jsem na tom hůř než po závodech, ale aspoň jsem se nemusel s nikým hádat jako doma. Seřval jsem tedy pro jistotu maratónky, že jsou to šmejdy, co vůbec neběží a hned si naplánoval koupi nových.

„Já na ty boty vyzraju. Naučím je, co mají dělat,“ skřípal jsem mezi zuby a vztekle sem tam kopal do kamínků na cestě. Ještě, že tam nebyl nějaký na pevno v zemi. Asi bych si i palec urazil. Tak jsem probendil aspoň dopoledne.

Co ale dál! No, musím to nějak přežít!

Jsem totiž závislák!

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.