Drtivá většina běžců nikdy nezkusila a často ani nezkusí v životě žádný závod. Což osobně jako hobík považuji za velkou škodu. Každý jsme měli nějaký osobní důvod proč začínat běhat. A každý jsme si museli vytrpět, že nás to občas nebaví a kladly jsme si otázku ,,Proč vlastně běhám?”
Za hlavní důvod proč si občas zkusit nějaký závod považuji, že mezi běžci snadněji získáme motivaci jak dále, jestli to běhání má pořád v našem životě nějaký smysl. Pokud se nepřátelíme s běžci, tak nikdo jiný v našem okolí nemůže pochopit naši ztrátu motivace, bolavá kolena, stagnaci časů, nemoce apod.
Když jsem začal pořádně běhat a chtěl jsem uběhnout svůj vysněný první maraton, rozhodl jsem se nevynechat tréninky v zimě. Moje vlastní okolí mě zrazovalo, že nejsem normální. V zimě přece nikdo neběhá. Proč si ničím zdravím? Já jsem věděl, že to co dělám je správné, ale byl jsem v tom sám. Byl jsem za podivína.
Před prvním maratonem jsem si zkusil pár kratších závodů, ať už více či méně úspěšně. Na bezvabeh.cz jsem se podíval na termínovku a vybral si pár závodů. O samotné výsledky tolik nešlo.
Na závodě si člověk pokaždé s někým lidově řečeno pokecá, pokud není mlčenlivý typ běžce. Hobík tím navíc získá nesmírně cenné informace, porozumění, jak se daří ostatním běžcům v tréninku, získá tipy na pěkné závody a různé rady. Takové informace, které nevyčtete z knížky a z webu.
Jsem typ člověka, který nechce být ve výsledkové listině nikdy poslední, ale pochopil jsem mezi hobby-závodníky, že výsledky nejsou na prvním místě, ale že běhání máme jako společného koníčka. Takže nehledím na loňské výsledky závodu a běžím.
Před samotným vysněným mezinárodním maratonem v Praze mi vlastní zkušenosti, rady od ostatních běžců ani naběhané kilometry nestačily k tomu, abych nebyl rozklepaný ze samotného závodu. Člověk netuší, co ho čeká na tak dlouhé trati a toho jsem se bál. I samotný Pavel Nedvěd, bývalý fotbalista, řekl po závodě, že byl víc nervózní než na mistroství Evropy 1996.
Den před nedělním závodem, jsem téměř nespal. Nešlo to, v tu chvíli jsem si říkal, proč někde nejsou na internetu informace ,,Jak usnout před závodem”.
Hodinu a půl před maratonem jsem své kamarádce běžkyni svěřil své obavy. Řekla mi, že prožívala svůj první maraton úplně stejně. Že ví, jak se cítím a že mám zbytečné obavy. A to mi stačilo, rozuměla mi. To jsem potřeboval slyšet před samotným závodem od hobíka a ne od člověka, který neuběhne v kuse ani jeden kilometr.
Maraton jsem úspěšně dokončil, neměl jsem žádnou krizi, a doběhl jsem na čas, jaký jsem si na prvním maratonu přál. Účastnit se závodů má smysl. Jsme v tom všichni společně.
