Zdědil jsem po svém předchůdci na základní škole, kde jsem začal učit, také partu již starších atletů a atletek z okolních středních škol. Byla mezi nimi jedna velmi obratná a šikovná dívka. Hlavně mi však imponoval její zájem o jakýkoliv sport. Cokoliv jsme v tréninku dělali, do toho šla vždy s plným nasazením. Neustále s úsměvem od ucha k uchu, ale rváčka, která třeba i v košíkové bojovala o každý míč až do poslední možnosti.
Měla za sebou kariéru gymnastky, a co nám občas z tohoto sportovního odvětví předvedla, na to jsme my neobratní a tvrdí běžci jen zírali s otevřenou pusou.
Jenže to všechno mělo u ní jednu obrovskou chybu hned od Lenčiných atletických začátků. Prostě nebyla od přírody rychlý typ. Pořád jsem uvažoval co s tím. Překážky, které dělala dosud, byly při jejím rychlostním handicapu holý nesmysl.
Jednou, když jsme se svižně rozklusávali a já tempo schválně trochu víc zrychlil a protáhl délku běhu, mi to náhle docvaklo. „Poslouchám tě, jak i při takovém fofru docela v pohodě vykládáš, zatímco my již jen supíme a trapně mlčíme, aby nebylo vidět, že už nemůžeme,“ začal jsem kout železo, když jsem se v předklonu a zapřený rukama o kolena hodně zhluboka vydýchával. „Ty jsi rozený vytrvalec. Nechceš si to zkusit někde na závodech. V davu lidí na Brněnském poháru se ztratíš a nebude ti to připadat tak hrozné. Co ty na to,“ pokračoval jsem dál. Nevěřícně ke mně zvedla oči a užasle pozorovala, zda jsem se nezbláznil anebo nechytl úpal. Ten nehrozil, bylo teprve časné jaro a po slunci ani památky. Zakroutila hlavou a pak se trochu zamyslela, než odpověděla: „No, když myslíš, ale trápit se nebudu. Jak to nepůjde, tak končím.“ V duchu jsem se zasmál, protož jsem tušil, že je vyhráno. Na to jsem ji znal už dost dobře. Její rozvážné a logické myšlení pro ni bylo typické. Nakonec již v té době studovala lékařskou fakultu a tu vesměs nemůžou zvládat ti, co na tak náročné studium nemají hlavu. Nota bene aspoň ne tak dobře a v pohodě jako ona.
A měl jsem opět ve svém vnuknutí pravdu. Zrodila se nová vytrvalkyně. Nejenže odběhla závod, ale ona se celou cestu rvala o co nejlepší umístění, o každou píď silnice a prodala i to, co v sobě jaktěživo neměla. Sama tomu nemohla uvěřit, ale další závody to jen potvrzovaly.
Absolvovali jsme první tvrdou běžeckou zimu a její výkonnost rostla před očima. Neuvěřitelně. Mílovými kroky se přibližovala hranici 40 minut na 10 km, ale hlavně v tréninku šla neskutečně progresivně nahoru. Dlouhé nedělní výklusy jsem jezdil na kole vedle ní, protože mi moje zlikvidovaná tělesná schránka zrovna v té době nedovolila moc běhat a jen jsem žasl nad jejím stále rychlejším tempem.
Přišlo naše první letní soustředění v Jedovnicích a tam jsem Lenku neuhlídal. V partě ostatních běžců už zvýšenou kvalitu tréninků, ke které ji nutila její přirozená závodní povaha, neustála a najednou toho na ni bylo moc. Prostě jsme to přehnali.
Trošku jsme tedy vysadili a doplňovali trénink hlavně na kole. Na něm to uměla skutečně parádně. Najezdili jsme spolu stovky kilometrů po lesních cestách Drahanské vrchoviny a pak hlavně v Rakoveckém údolí. Podařilo se nám tím trochu smazat nepovedené léto a Lenka se do toho všeho stále jen zvesela smála.
Nevadilo jí, že se příprava dokonale nevyvedla nebo to možná raději nedávala moc najevo. Ona byla spíš ten typ kamarádky, co každému kolem sebe pomůže a rozdá se až do posledního kousku, jen aby všem podala pomocnou ruku. A že jí to už nikdo nevrátí, když ona potřebuje pofoukat na bolístky? Nad tím mávla rukou a roznášela dobrou náladu svým úsměvem mezi námi dál. Byla radost s ní trénovat a projeli jsme spolu řadu závodů u nás i v Rakousku. Překonali jsme též výkonnostní krizi a opět se dostala do formy. Jenže ona byla taková strašně křehká a začaly se objevovat první vážné zdravotní problémy.
„Neboj, to se zvládne a překonáme to,“ utěšovala většinou ona mě než já ji, když jsem kroutil hlavou nad jejími potížemi hlavně podél okostic. Nešlo to. Musela na dlouho vysadit a také se zaměřila víc na školu. Přestala jezdit na závody a najednou vedle nás neustále někdo chyběl. Bez jejího úsměvu a radosti, co kolem ní tryskala na všechny strany, to najednou nebylo ono. Další rok na podzim to opět zkusila. Chvíli to šlo. Dostala se zase do slušné formy a pak se objevily opět stejné komplikace a byl konec. To by ovšem nebyla ona, aby se přestala hýbat.
Dala se na skok o tyči a jako bývalé gymnastce jí to šlo docela slušně. V té době jsme se už moc neviděli. Já s běžci jezdil jinam a ona také, takže jsme se potkávali opravdu sporadicky. Ale chyběl nám všem její nadhled a radost ze života.
Mezitím dokončila lékařskou fakultu a vrhla se po hlavě do těžké práce lékařky. Projížděl jsem jednou výsledky Kocourkova letního běžeckého poháru v Brně, a co to nevidím. Lenka. A v každém závodě. Běžela jako dřív, když jsme spolu začínali.
Potkal jsem ji to léto na stadionu a trochu ji popíchl: „Ty už zase běháš? A beze mě a mého tréninku?“ „Tak mi něco připrav,“ opáčila bleskově. „Okostice mám zatím vyřešené, a tak už mi to snad půjde normálně a bez potíží.“ Poskočilo mi srdce radostí, protože u ní byla jistota, že opravdu odtrénuje a splní, co naplánujeme.
Vrhla se do tréninku se strašnou chutí a my začali najednou všichni nevěřícně zírat. Během pár měsíců se vyšvihla mezi naše nejlepší běžkyně. „Jak je to možné,“ kroutil jsem nad tím v úžasu hlavou nejen já, ale i všichni ostatní. „To přece nemůže být jen tím tréninkem. Tak neuvěřitelný výkonnostní skok se povede opravdu málokdy,“ vrtalo mi hlavou a studoval jsem neustále dokola plány, co jsem jí připravoval. „Že bych vymyslel nějaký zázračný systém?“ Na to už po tolika letech trénování a zkušeností nijak nevěřím. Pravdou je, že se jí podařilo sundat hodně kilogramů váhy, i když u ní snad ani nebylo z čeho, ale že se to všechno tak dokonale sejde, to byl šok i pro ni. Díky své bojovnosti a také tomu, že opravdu hodně zlepšila techniku běhu, takže se nesla při těch pár kilech, co ještě měla, kolem soupeřek ladným gazelím krokem, začínala vyhrávat, co se dalo. Byla jen otázka času, kdy se ozve manažer nějakého extraligového atletického týmu. A když ta nabídka přišla, nedalo jí to: „Proč to nezkusit. Kdoví, kdy se mi něco takového poštěstí,“ řekla mi a zarputile se pustila do přípravy. A doslova létala čím dál lépe.
Došlo i na extraligu. Zkusila si to mezi našimi nejlepšími vytrvalkyněmi a nějaký ten bod taky urvala. „To je všechno o zkušenostech,“ chlácholil jsem ji, když jsem viděl, jak si v duchu nadává, že to občas takticky pokazila. „Uvědom si, kde jsi byla před rokem a co najednou běháš teď. Kdyby ti to někdo tenkrát řekl, tak ho pošleš na vyšetření na trochu jiné oddělení, než právě nyní pracuješ. To si všechno musíš sama zažít a odzkoušet a pak už to bude jen a jen lepší,“ uklidňoval jsem její špatnou náladu po nepovedeném závodě. Po chvíli zvažování a přemýšlení vždy jen přikývla: „Když já se na to tak připravovala a pak to tak zkazím. Ale takovou chybu už příště neudělám,“ zařekla se znovu se vrhla do tréninku.
Jenže se najednou ozvaly zase potíže a pomalu, téměř plíživě, přišlo další těžko pochopitelné zranění. A tak jsme zase stáli na rozcestí. Věřil jsem, že teď už to zvládneme rychleji a bez velkých ztrát, aby mohla dál rozdávat radost nám všem nejen svou osobností, ale také nádherným a lehkonohým během.
Na podzim už zase všechno vypadalo velmi dobře a pak nás najednou všechny překvapila. Běhání musí ustoupit stranou. Tentokrát ne kvůli zranění, ale proto, že čeká rodinu. A to je mnohem, mnohem důležitější. Držím jí palce a pevně věřím, že se po čase dokáže opět vrátit mezi nás na závodní dráhu. Ostatně s tím má obrovské zkušenosti.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
