Všude se dočítáme, jak je společné běhání prospěšné, zábavné, motivující… zkrátka jak nás baví. Přitom stačí tak málo, aby jste se i vy stali součástí nějaké té běžecké partičky.

Stačí k tomu 3 kroky:

• Najít trasu
• Zvolit den a čas
• Dát to lidem nějak vědět

Přesně to se stalo u nás ve firmě. Před dvěma lety nás na první výběhy chodilo pět, šest. Dnes je nás přes dvacet a přidávají se další. Samozřejmě se nesejdeme vždycky všichni, ale i tak býváme skupinka budící pozornost. Možná nejen počtem :-) Pro někoho je náš společný výběh jediným v týdnu, pro dalšího regeneračním výklusem, ale pro většinu je běh „jen“ doplňkovým sportem ke zlepšení fyzičky. O to víc třeba potěší nečekaný úspěch na závodech. Letos na Pražském půlmaratonu dva z našich čtyř týmů obsadily krásné 3. a 12. místo ze 131 týmů.

A jak kluci vidí běh?

Co bylo impulzem k tomu, že jsi začal běhat?

Michal: Nechal jsem se strhnout ostatními kolegy a taky jsem chtěl dělat něco pro svoje zdraví.

Lukáš: Udržení fyzické kondice.

Pepa: Podíval jsem se 4× v jednom týdnu na film Forrest Gump a řekl jsem si, že běhání není úplně marný :-) Ale teď vážně, mám dva bráchy, kteří slušně běhali už ve škole. Já byl tenkrát ten „línej a šílenej“, běhání mě chytlo jen párkrát do roka, ale pak to většinou stálo za to. Šel jsem tehdy 2× na pražský maraton úplně bez tréninku (po pravdě jsem si 2 týdny před závodem 3× zaběhal – 10km, 20km, 30km) a doufal jsem, že to nějak dopadne. Poprvé to dopadlo dobře a jen s puchýři na nohách jsem se doplazil do cíle těsně pod čtyři hodiny. Podruhé mě už za půlkou tratě chytly záda a musel jsem si nechat u zdravotníků píchnout analgetika, abych vůbec dokončil (za ~ 4:15). Tak jsem si řekl „Nebuď blbý, stárneš!“, s maratony jsem přestal a začal jsem jezdit na koni. Jenže po pár letech se mi rozrostla rodina a koně jsou finančně i časově dost nároční, takže jsem se asi před rokem vrátil ke kořenům a zase jsem začal běhat. Tentokrát to nepodceňuju a snažím se pravidelně klusat (zatím nejedu podle žádného plánu, tak se tomu nedá říkat trénink). Úspěšně jsem si teď na jaře vyzkoušel v Praze půlmaraton a třeba se letos odhodlám i k plnému maratonu.

Martin: Bylo to v roce 2007. Vrátil jsem se zrovna ze studijního pobytu ve Finsku a podobně jako většina lidí v podobné situaci jsem byl po půlroce párty, minimu spánku a nicnedělání o několik kilo těžší. Při každém dobíhání tramvaje jsem se hned zadýchal. Tak jsem si řekl, že musím začít s nějakým pohybem a běh byl jasná volba, protože se mu v minulosti věnovali moji bratři a věděl jsem, že nepotřebuju nic než nějaké boty, kraťasy a triko. Brzo mě to vtáhlo a už jsem u toho zůstal.

Jan: Běhat jsem začal, abych neseděl jenom u počítače. Zdálo se to jako nejjednodušší sport, který se dá provozovat samostatně a bez složitého vybavení.

Co se ti líbí na našich společných výbězích?

Lukáš: Je to taková forma team buildingu.

Pepa: Vyběhnout si uprostřed pracovního dne s kolegy má hned několik výhod: úžasně to pročistí hlavu; když společně vybíhá celá skupina běžců, člověk se na to upřímně těší (když jdu běhat sám, tak se často musím dost přemlouvat – mnohdy neúspěšně); člověk potká také kolegy z jiných oddělení a může rozvíjet i své sociální dovednosti (což bývá zvláště u informatiků potřeba)

Michal: Zábava, motivace, příběhy ze sportovních akcí, poslech sténání o bolestech ostatních :-)

Honza: Člověk pozná nové kolegy, dozví se něco nového o běhání a stačíme zdrbnout i věci, ke kterým se při běžné práci nedostaneme.

Jan: Parta lidí, která mě podporuje a se kterou se můžu poměřovat.

Martin: Byl jsem vždycky zvyklý běhat spíš sám. Má to svoje pro a proti. Taková velká nevýhoda je, že často se člověk musí hrozně přemlouvat, aby vyběhl – zvlášť když zrovna není hezké počasí nebo když se člověk cítí po pracovním dni unavený. Tenhle problém odpadá anebo je aspoň výrazně potlačen při společném výběhu v práci. Člověk nad tím nemusí moc spekulovat a prostě jde. Pak taky je to dobrá příležitost si povykládat, co je nového, kdo se kam chystá a tak podobně.

Co je pro tebe největším motivátorem?

Lukáš: Ukázat lidem v mém okolí, že každý dokáže jenom to, co si dovolí. Lidi pouze kroutí hlavou a říkají „to bych nikdy nedokázal“. Já jsem to dělal taky, ale pak jsem to prostě zkusil, a jde to…

Honza: Čas od času překonat sám sebe a posunout své hranice o kus dál.

Pepa: Těžko říct, co je tím největším. Kolektiv veselých lidí, který potkáš na závodech? Vidina maratonu zaběhnutého bez zdravotních problémů a v rozumném čase? Ti, kteří běhají maraton „levou zadní“? Prostě je jich víc a bohudíky za ně. Občas říkám dvojkovým veteránům v cíli závodu „Dejchal jsem ti celou cestu na záda“. Už se těším, až budu mít natrénováno a nějaký mladík mi také jako veteránovi řekne to samé :-)

Michal: Nemám, momentálně se musím hodně přemlouvat.

Jan: (Zatím) zlepšující se výsledky, ale ono se to jednou zastaví… Potom dlouhé výběhy o víkendu, kdy sám běžím pustým lesem, nikdo po mě nic nechce, jsem jen já a myšlenky mi volně bloudí hlavou.

Martin: Motivátorem? Asi že se zlepším a budu mít lepší a lepší časy – výhoda vytrvalostního běhu je v tom, že vrchol v životě běžce může nastat až poměrně pozdě v životě. Lze se zlepšovat určitě do 40 let, možná i déle. A taky vím, že když mám dost naběháno, tak se celkově cítím víc fit a to je znát.

Co říct závěrem… Hlavně se nebojte, že v tom budete sami. Lidé se často bojí nebo stydí přijít, ale nakonec většinou podlehnou euforickým výlevům svých běhajících kolegů či kamarádů… a nelitují :-)

Autorka příspěvku Renáta Prokešová žije a pracuje v Brně. O tom, co se kde seBĚHlo a jak to proBĚHlo, co uBĚHla a kdo ji předBĚHl, co ji doBĚHlo… zkrátka o životě a BĚHání především, se můžete více dozvědět na jejím blogu Běžím životem.