Pokud jsem si myslel, že za padesát let mé atletické, převážně běžecké, kariéry mě nemůže už nic překvapit, mýlil jsem se.
Před MČR v halové atletice veteránů 2012 (kde měli startovat i někteří další borci z TJ Neratovice) jsem si řekl, že v přípravě zkusím nějaký běh v mém okolí, pokud možno s dobrou dopravní dostupností.
Vybral jsem si „Běh na Čerčanský chlum“, jednak proto, že svou délkou mi vyhovoval, jednak proto, že, jak známo, běh do vrchu šetří klouby na nohou, hlavně kolena a kotníky.
Jelikož tréninkové manko mi nedovolilo pomýšlet na medailové umístění, byť jen v mé veteránské kategorii, příliš jsem se nestresoval. Poklidně si běžím někde na chvostu závodu (pokud se tedy o běhu dá říci, že se člověk pohybuje v poklidu) a snažím se udržet krok s těmi, kteří mi po prvním kilometru příliš neutekli.
Druhý, třetí, čtvrtý kilometr… Cíl se pomalu blíží… Na mírném stoupání, téměř rovince před závěrečným (dalo by se říci pekelným) stoupáním k cíli slyším najednou nějaký dusot. Říkám si, co se to děje? Ohlédnu se doprava a málem jsem se zastavil.
Z kopce, ze stráně pod vrcholem Čerčanského chlumu, se směrem na cestu řítí skupina možná čtyř, možná šesti DAŇKŮ, skutečně daňků, nebyla to srnčí zvěř! Jen jsem si stačil říci: to bude blbá smrt, být ušlapán zdivočelou zvěří. Naštěstí se ti daňci a danělky vyhnuli nejen mně, ale i dalším běžcům z té naší skupinky, takže to dopadlo dobře pro obě strany. (Ani jeden z nás, jak daňků, tak i běžců neutrpěl znatelnou újmu.)
Nicméně hladina adrenalinu v mém organismu v té chvíli vyskočila pěkně vysoko, pomalu asi jako při finiši v nějakém důležitém závodě.
No, do cíle jsem doběhl úměrně své aktuální trénovanosti (tedy nic moc), seběhl jsem zpět do Čerčan, kde se konalo vyhlášení výsledků závodu. Ale když jsem později tuto příhodu s daňky vyprávěl známým, kteří se „Čerčan“ nezúčastnili, tak jejich první reakce byly ve smyslu že asi patřím do rukou „docenta Chocholouška“. Popřípadě že jsem notně opilý a vymýšlím si…
Naštěstí mám pro toto své vyprávění několik dalších svědků nejen z řad běžců, ale i z řad těch několika málo diváků na tomto úseku běhu. Takže snad mi „docent Chocholoušek“ (zatím) nehrozí. Jen mne trochu mrzí, že tam nebyl nikdo, kdo by zachytil tuto situaci na film nebo aspoň na foťák v mobilu. To by byl tedy zajímavý záběr. Nu, zkusím se ještě poptat…
Setkali jste se někdy při běhu nečekaně tváří v tvář s nějakým zvířetem? Napište nám do diskuze…
Autorem článku je Ondřej Čerepušťák. Od roku 1965 se účastnil běžeckých závodů, ale ze zdravotních důvodů se už 20 let věnuje spíše chůzi a běhům do vrchu. Je také trenérem a rozhodčím atletiky, rovněž je členem několika atletických spolků.
