Jsou zážitky, které prostě písmem vyjádřit neumím, a tak se o to nebudu pokoušet ani teď. Jen bych chtěl poděkovat Miloši Škorpilovi, ultramaratonci a propagátorovi běhu, který mi umožnil start na letošním 17. ročníku Vokswagen Maratonu Praha v roli vodiče běžců s ambicemi na čas kolem 3:45 hod.
Závod jsem začal zhurta. První kilometr jsem proběhl svižně v euforické, elektrizující atmosféře a až při průběhu Pařížskou ulicí jsem si uvědomil, co znamená být vodičem na čas zhruba o 45 min za svým osobním rekordem. Tělem mi proudil adrenalin, chtěl jsem trhat pomyslný asfalt z historického dláždění a místo toho jsem musel poslušně klusat, v tu chvíli tempem kolem 5:40min./km. Hold, čtyři tisícovky závodníků přede mnou a ulice Prahy přece jenom nejsou jako široké berlínské bulváry, kterými se v tu dobu proháněl můj kamarád, půlmaratonský turista Roman Řeha z Frýdku – Místku.
Naopak naprosto kouzelnou a nepostradatelnou pomůckou pro mě nebyly ani běžecké boty či kšiltovka, nebyl to ani nový singlet pořízený na maratonském Expu za pár kaček, ale obyčejný nafukovací balónek. Těch klasických pořadatelé před startem do vzduchu vypustili stovky, ale těch vodičských, očíslovaných hodnotami běžeckých výkonů od 3:15 až po 5 hodin bylo jen pár. A s jedním z nich jsem i já mohl proplouvat nádhernými scenériemi, které do pražských ulic ročně přitahují miliony českých i zahraničních turistů.
Mít tuto pomůcku má možná malou nevýhodu v podobě občasné kolize se sloupem osvětlení, korunou stromu nebo závodníkem běžícím vedle vás, ale zase ve vás rozsvěcuje malé světýlko exhibicionismu, ten pocit, kdy se vám zdá, že pozornost diváků i závodníků, kromě afrických bežců a favoritů na vítězství v českém šampionátu patří i vám. Je to opravdu tak, běžec ve funkci vodiče má v očích méně zkušených závodníků velký respekt a důvěru. Všichni kolem vás věří, že je dovedete do cíle ve vysněném čase.
A díky tomu, že jsem se při výběru hodnoty svého výkonu držel spíše při zemi, jsem si možná svůj prožitek ze závodu ještě znásobil. V Praze jsem absolvoval svůj v pořadí šestý maraton, při kterém jsem si mohl prohlédnout krásy trati, občas se domáhaje hlučnější atmosféry pro „své“ ovečky, které šly mnohdy na hranici svých možností. Dokonalý pocit euforie mě pohltil v závěrečné cílové rovince, kde jsem si v přítomnosti stovek diváků uvědomil, jak je běh BEZVA!
Autor příspěvku Radim Lipták je členem frýdeckomísteckého běžeckého oddílu PEPA TEAM a taky miluje hory.
