Hervis 1/2Maraton Praha není jen o počtu běžců, diváků nebo kapelách podél trati. O hladký průběh závodu se rovněž starají stovky dobrovolníků.
Práce dobrovolníka je celkem příjemná. Člověk je v centru dění, užívá si atmosféru a co víc, je součástí toho obrovského cirkusu, dnes už není přeháněním říct světové běžecké akce. Za posledních několik let vzrostl počet běžců až na jedenáct tisíc. Co to je? Když si člověk představí městečko, které má 11 000 obyvatel, řekne si „vesnice“. Ale když je takový počet zkoncentrován jen do několika málo ulic Prahy, je to už docela slušný dav.
Vše začíná již několik týdnů před závodem, kdy se vedoucí dobrovolníků, Martina Kozáková z Prague International Marathonu (PIMu) mailem ptá, s kým může na závod počítat. Pak už následuje jen schůzka pár dní před závodem, kde si vše vysvětlíme, hlavně tedy případné drobné změny, dostanu mapy a v den závodu ahoj…
Měl jsem stejně jako v minulosti na starosti druhou předávku firemních štafet. Vím už, co a jak bylo loni a není třeba nic složitě vysvětlovat. Koneckonců, proč měnit místo, když loni vše klapalo? Letos byl sraz vedoucích předávek u Rudolfina až v osm, ale přesto se mi nechtělo vstávat.
U Rudolfina jsem se nejdříve setkal s Jitkou Fárkovou. Loni jsme spolu byli na maratonu, všechno bylo bez problémů a tak jsme se domluvili, že budeme mít společně předávku i letos. Za chvíli jsme našli i Martinu, která nás seznámila s Vojtou z Palestry. Ten má na starosti téměř desítku studentů Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra, kteří každý závod PIMu pomáhají zajišťovat. Odměnou je jim nejen tričko a kšiltovka jako pro každého jiného, ale také zápočet, nezbytný pro další studium.
Pak už jsem jen dostal jako vedoucí štafety vysílačku, každý z nás obdržel visačky a bagety pro všechny dobrovolníky a mohli jsme po pár posledních instrukcích odejít na Smetanovo nábřeží. Tam to už znám… Jediné, co nebylo moc bezva, byl vítr. Dost foukalo a slunce ne a ne vyjít.
Před devátou hodinou nám dovezli velkou bednu, ve které bylo vše potřebné – několik balíku mattonky, bannery, cedule, kužely, nožíky, fixy, pásky a také trička a čepice pro dobrovolníky. Chyběla pouze jablka a gumové rukavice. Jablka – jak jsem zjistil z vysílačky – nebudou a pro gumové rukavice jsem do Expa vyslal dvě dobrovolnice z Palestry.
Dostali jsme se pak k tomu, že by se hodila mapa. Jitka zalovila ve svých věcech a vylovila velkou mapu trati. V zájmu běžců jí byla mapa zabavena a vylepena na dveře velké bedny, ve které jsme si pak nechali věci. Při vylepování mapy se na nás obrátil jeden z běžců, směřující na start. Ani nevím jak, ale poznal, že jsem ze Sedlčan. O takové zážitky není nouze. Byl to dobrý nápad, mapu pak často sledovali běžci procházející kolem na start. Komické bylo, když jsme něco potřebovali a běžci stojící u mapy popocházeli s otevíráním a zavíráním dveří.
Poté přijeli kluci z ProMoPro s LCD obrazovkou a hned jí zapojili. Potřebovali ale stan. „Jestli začne pršet, musíme to sbalit. Jednak by se to zničilo a mohlo by to někoho praštit,“ vysvětluje mi pracovník, který se o monitor má starat. Vysílačkou zjišťuji, jestli by nebyl stan. Máme štěstí, stany jsou v Expu a za pár minut tu budou. Po obloze se ale prohání mraky a tak pro jistotu říkám pár klukům z Palestry, že jakmile začne pršet, musí pomoct uklidit obrazovku a vše okolo. Naštěstí zbytečně.
Pak už přišlo na řadu rozmísťování plůtků a bannerů. Dobrovolníci z Palestry si to vzali na starost a jeli, jedna radost dívat se, jak jim to šlo od ruky. Na nějaké kochání se ale nebyl čas. Přivezli totiž stan a já, zkušený z předloňského roku, jsem jeho stavbu nechal Jitce.
Naštěstí si věděli rady hoši z ProMoPro a tak stan zdárně postavili. Navzdory větru, který měl v plánu stan posunout kamsi do Podolí. Řešili jsme, jestli stan uvázat k plotu, k sloupu nebo zatížit balíky mattonek. Vše se podařilo – stan zůstal nad obrazovkou, kde měl. Už jen poprosit kluky, aby trošku couvli s autem a vše bylo v pořádku.
Za chvíli přijel i DJ, který si stan a aparaturu vybalil hned vedle a tím bylo vše nachystáno. Ostatní mezitím postavili plůtky a umístili na ně bannery. Několik dalších desítek metrů podél trati opatřili páskou s popisem Hervis.
Nachystali jsme si i plůtky, které rozestavíme hned, jak odběhne poslední běžec směrem z centra. Až se touto cestou běžci budou vracet, musí je plůtky nasměrovat jen na jednu polovinu silnice. Chystáme zde vše potřebné a poznávám kapelníky skupiny Last Station – skupiny, kde je zpěvákem můj někdejší spolužák a kamarád David. Prohodíme pár slov, když se David omlouvá. „Přijeli jsme pozdě, musíme ladit,“ říká omluvně a já mám taky o zábavu postaráno, každý si tedy chystáme své.
Pak mě ale Jitka upozornila, že se kousek za desátým kilometrem objevili billboardy s ne zrovna hezkými fotkami od organizace, která bojuje proti potratům. Petr Smrčka jako vedoucí vedlejší občerstvovačky o tom nic nevěděl, Míša Novotná z PIMu, která s námi byla na předávce také ne, zkusil jsem se zeptat přes vysílačku a ani nikdo jiný nevěděl, o co jde.
Šli jsme tedy s Míšou zjistit, co a jak. Demonstrace je hlášená, nemůžeme nic dělat. „Ale ty fotky se objeví v televizi,“ zkouší vysvětlovat Míša, o co nám jde. „To budeme jedině rádi,“ odpoví pán stojící nad peticí. „Hm, my moc ne,“ řekne na to Míša a jdeme pryč. Zkusíme aspoň vysvětlit poblíž stojícímu kameramanovi, že ta akce nemá s půlmaratónem nic společného a že by bylo fajn, kdyby se to v televizi neobjevilo. Chápe. Hoši ze Security rozumí, že se nám to nelíbí, nicméně nemohou nic dělat.
Vracíme se na stanoviště a sleduji hodinky, je už 11:40, za dvacet minut tedy bude závod odstartován. Ještě musíme přilepit koberec s časomírou, která je na centimetr přesně na desátém kilometru. Vítr si s dlouhou lepicí páskou dělá, co chce, ale společnými silami se podaří koberec připevnit k zemi.
Pak si nechám si svolat přítomné běžce ze štafety. Jako před každým závodem je přivítám, připomenu možnost využít termoblankety, popřeji hezký běh a ptám se na dotazy. Trochu mě znejistí otázka, zda musí opravdu oba běžci přeběhnout přes koberec. „Je mi jasný, že těch posledních pár metrů až na koberec je někdy nekonečně dlouhých, ale zkuste to. Je potřeba, aby přes koberec přeběhli oba,“ vysvětluji.
A to už je odstartováno. Přímo k nám se valí vlna běžců, několik desítek tisíc nohou. Africká elita diktuje tempo, za ní běží nejlepší Češi, nejrychlejší ženy a pak všichni ostatní – mladí, starší, ženy, muži, tu někdo v tílku a trenkách, tady v bundě a šusťácích, pán s plyšovým čápem na hlavě, trojice žen běžících vedle sebe v rámci Women Challange, do toho se proplétají závodníci na pět kilometrů závodících ve štafetě, závodníci s kočárky, prostě všichni. Dlouhých patnáct minut probíhají.
A pak začne trochu hektická část dne: máme deset minut na to rozestavit plůtky a roztáhnout koberec před předávkou, aby čekající závodníci viděli, jestli už běží jejich kolega. Vše je nachystané, takže stíháme. I když došla páska na lepení koberce a musel jsem rychle doběhnout pro novou, stihli jsme to.
A pak už jsou tu běžci podruhé – elita už má za sebou deset kilometrů – vedoucí čtyřka rychle prosviští kolem nás a málokdo chápe. Udělám si pár fotek a pak začíná tradiční posouvání lidí. Čekající běžci totiž ve snaze vidět, jestli už neběží jejich štafeta, vytvoří jakýsi „trychtýř“. „Za chvíli tu bude hodně běžců, musíme ty lidi posunout,“ říká Jitka a já souhlasím. Jdu tedy na začátek dlouhého zástupu lidí a začínám všechny o pár metrů posouvat. „Posuňte se, prosím, o krok dozadu, díky, nechte místo probíhající běžců, mohu poprosit, ustupte kousek,“ opakuji pořád dokola. Ale než dojdu na konec řady, jsou první zase tam, kde byli.
Mladá dívka se štafetovým číslem se mě ptá, jestli bude dídžej hlásit, kdo běží. To by měl, pomyslím si a začnu řešit, proč na televizi stále běží přímý přenos závodu, když už by se měla zobrazovat čísla přibíhajících štafet. Vysvětlení je nasnadě, kluci z ProMoPro vysvětlili Italovi od časomíry, jak vše přepnout a Ital se kdesi zapomněl. Za chvíli je vše v pořádku. Ze začátku není problém, ale když je největší nával, dídžej prostě nestíhá číst pětimístná čísla štafet. Ale snaží se statečně.
Běžci přibíhají, s minimálním či větším zdržením se nachází a předávají štafetový pásek. Občas objevím někoho zbloudilého, kdo se zdviženou rukou hledá parťáka. I když jsou koridory rozděleny podle barev, tápou. „Jděte za dýdžejem, on kolegu najde,“ doporučuji vždy a ukazuji na červený stan za hlavami dalších čekajících běžců. DJ pak vždy ztlumí hudbu, která hraje pro čekající i probíhající běžce a zkouší najít „neviditelného“ člena štafety.
To už ale nesleduji, dál se věnuji tomu, aby ostatní měli kudy proběhnout. Není možné lidi posunout o hodně, spíše se jen snažím, aby stáli, kde stojí a neposouvali se více do silnice. Takže druhé, třetí a další kolo, kdy s roztaženými rukami jdu před běžci s tím, aby udělali krok dozadu. Když jdu popáté, někteří se již smějí a ustupují dříve, než cokoliv povím. „Vy už víte, jste super, díky,“ odpovídám a také se směji.
A jak plyne čas, čekajících běžců je čím dál méně, těch zabalených v termoblanketu je stále více, stejně jako čipů v krabici, které další dobrovolníci od doběhnuvších závodníků berou. Začínáme mít trochu volněji. Je tedy opět čas udělat si pár fotek.
Spousta běžců přes koberec nepřeběhla, ale Jitka říká, že se to v takovém množství nedá uhlídat. „Máme tu i pár čipů od lidí, co běželi první úsek,“ dodává. No co, hlavně že je vrátili, nejde zrovna o korunovou položku. Navíc čip, který si běžec nechá, je mu k ničemu. Pokud jste tedy doma zjistili, že čip stále máte, můžete ho donést či poslat na adresu organizátorů – budou za to jistě vděční.
Starosti nám dělá jen jedna slečna, která se už dobrých dvacet minut snaží najít svojí kolegyni. Neúspěšně. Co má dělat? Chce běžet už rovnou do cíle a závod zabalit. Radím jí, ať pokračuje na patnáctý kilometr, kde předá štafetovou pásku poslednímu kolegovi. Po slovech, že pět kilometrů přeci zvládne, se na mě zničeně podívá, ale rozběhne se a pokračuje. Je to škoda, ve výsledcích její tým asi nebude, ale kolega v cíli čtyři pamětní medaile pro každého člena štafety a finish bagy dostane. Aspoň něco.
Zanedlouho projíždí sanitka, dva autobusy a to je konec závodního pole. Za druhým autobusem se ještě čtveřice běžců snaží doběhnout v tříhodinovém limitu. Snad se jim to podařilo.
DJ zrovna dohrál, jdu mu tedy poděkovat za zdárný průběh, stejně jako hochům starajícím se o televizi. Ostatní dobrovolníci začínají balit bannery a skládat plůtky. Za chvíli je všechno hotové. Míša bere čipy a odchází, já dostanu tři batohy od štafet. Neobohatím se o ně, ale jdu je odevzdat do úschovny. Jak už to tak bývá, úschovna batohů pro štafety je z celého zázemí nejdál, tak si „užiji“ i proplétání se davem. Když už ne při běhu, tak aspoň nyní…
Večer mi ještě Martina píše. Dávám jí zpětnou vazbu, jak dnes vše probíhalo, Martina poděkuje a oba se těším na další závody…
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
