Nebudu tvrdit, že vím, jak se cítí starý a nemohoucí člověk, protože objektivně vzato, zcela starý a nemohoucí přece jenom nejsem. Ale není to tak dávno., co jsem si myslel, že to na sto procent vím.
Seděl jsem ve vaně a pomalu otáčel kohoutkem. Z hlavice sprchy začala pomalu proudit kýžená teplá voda a já se chvěl blahem už jen při představě, jakou úlevu mi přinese. Mám totiž s teplo sprchou své zkušenosti a ty se nijak neliší od zkušeností většiny ostatních – po dlouhém namáhavém dni k ní většinou vzhlížím jako k vykoupení.
Tentokrát jsem ovšem vzhlížel marně. Blaživý pocit ze smývaného potu se nedostavil a místo něj přišlo jen nesnesitelné pálení z rozedřených ran, o kterých jsem před chvílí vůbec nevěděl.
Když jsem za asistence mnoha příšerných grimas – mám za to, že čím podivnější obličej uděláte, tím lépe odvedete svou pozornost od bolesti – přece jen umyl, pokusil jsem se vstát. Jak se však ukázalo, postup obvyklý mezi zdravými muži krátce po třicítce, totiž prostě a jednoduše vzepřít se na nohou a elegantně se v celé výšce napřímit, tentokrát nefungoval.
Musel jsem tedy nechtěně imitovat vetchého starce, přes okraj vany se doslova přeplazit a pak se s pomocí veškeré zbývající síly v rukou postavit na nohy. Připadal jsem si při tom všelijak, jen ne mužně, ale byla to právě ona odvěká chlapská touha, která mě do tohoto zuboženého stavu dostala. Zase jsem si potřeboval dokázat, že na to mám.
Když jsem se utřel a oblékl, odbelhal jsem se zpátky do pokoje. Najednou na mě s plnou tíhnou dopadla únava z toho, že jsem v noci namísto spánku běhal kdesi po kopcích. Potřeboval jsem spát. Záda rozedřená od příliš volného trička a plandajícího batohu činila nalezení vhodné polohy trochu obtížnějším, ale nakonec jsem to zvládl. To poslední, co jsem před upadnutím do neklidného komatózního spánku viděl, byly dvě trekové hůlky pohozené v rohu.
Tohle jsem ještě nezažila. Na ploše příliš malé, aby se tomu dalo věřit, jsou tu namačkány tisíce lidí a mezi nespočetnými nápisy, které tu září z jejich reflexních triček, se nejčastěji opakují dva znaky: B7. Jak jsem vyzvěděla, tyto znaky reprezentují slavný ultratrailový závod zvaný Beskydská sedmička, a všechna ta kvanta lidí se sem sjíždějí ze všech koutů republiky, aby si tu – aspoň podle vlastních slov – vyzkoušeli hranice svých možností. Musím přiznat, že vůbec netuším, co je tím myšleno, a celý ten rozruch mi nedává pražádný smysl. Jsem z toho tak trochu perplex, ale flintu do žita ještě neházím, protože věřím, že brzo budu moudřejší a budu vám moct povědět více.
Moje závěry berte každopádně s rezervou: ještě jsem nevyložila karty a zatím nevíte, co jsem vůbec zač. Jestli jsem takříkajíc důvěryhodný zdroj. Tak tedy: jmenuji se Leki, a kdybych byla člověk, asi bych se tímto exotickým jménem i pyšnila. Jsem ovšem jen treková hůlka, a a mezi těmi je to tuctovka na způsob Honzy Nováka.
Ani mé záliby nejsou z nejneotřelejších: ve volném čase se bavím především četbou, křížovkami, povalováním se ve skříni a, když už mě z ní někdo vytáhne, rovnež pozorováním lidí a glosováním jejich počínání. Už jsem leccos odpozorovala, jenže lidé o mé postřehy obvykle nestojí. Nechci už ale dále čekat, až budu mít publikum. Zkrátka tu vyliju své srdce, ať už chcete nebo ne.
V tuto chvíli bych řekla,, že Beskydská sedmička je v prvé řadě sraz spolku přátel upnutého pestrobarevného oblečení, ačkoliv zkušenější mi vysvětlují, že se jedná o závod,, co se v něm běží přes hodně hor a údolí, a údajně není možné zvládnout ho v teplákách a čínských teniskách. Kdo to myslí vážně, potřebuje takzvané funkční oblečení, třebaže mně osobně je tenhle pojem trochu záhadou Řekne-li se, že je ta či ona věc funkční, znamená to, že plní svou funkci, a funkcí oblečení je přece odívat. Člověk oblečený v nefunkčním oblečení by tudíž nebyl vůbec oděný, tedy vlastně nahý. S povděkem tedy kvituji, že jsou všichni startující oděni funkčně.
Nechci tu ovšem tlachat o módě, protože v davu to konečně začíná vřít a já nehodlám propást ani vteřinu. Ve předu něco třeskne a moje šance pochopit smysl podobných závodů právě začíná.
Masa pestrobarevných sportovců se dává do pohybu. Nejdříve ti vpředu, jakási elitní kategorie long, a poté všichni ostatní. Někteří už očividně nemohou bez pohybu vydržet ani vteřinu a tak probourávají ocelové bariéry podél startovního koridoru a derou se za elitou. Nějaký člověk ve fosforové vestě, očividně nepřítel zdravého sportování, jim to nechce dovolit. Vytýká jim, že je to nefér a že nemají předbíhat. Sportující dav se ovšem nějakým hejskem v pořadatelské vestě rozhodit nenechá a valí se ze všech stran.
Jsem ve své snaze pochopit ultratrail teprve na začátku, ale za toho co tu vidím, usuzuji, že rozhoduje především rychlý start, takže ty nedočkavce chápu. Pořadatel by se měl nad sebou zamyslet a zajistit všem startovní bloky, protože tady jde očividně o každou desetinu vteřiny, a nízký start je nezbytností.
Aha, takže beru zpět, tady jsem se sekla. Uběhly první kilometry, a tempo rapidně upadá, asi se začalo taktizovat. Před chvíli se sprintovalo, teď se sotva kluše .Cesta vede parkem a pak po silnici mezi rodinnými domečky, což se mi moc líbí, především proto, že mám padla a jen se nesu. Nejspíš bych tedy měla aspoň na chvíli přestat mluvit o sobě a představit vám svého nosiče. Příliš vám toho o něm nepovím, protože, věřte nebo ne, třebaže se o mě čas od času opírá již několik let, nikdy mi neřekl, jak se jmenuje. Na batohu má ovšem připevněné číslo (značně ledabyle, řekla bych), a to je 783. Říkám mu tedy sedm set osmdesát trojka. Správně bych asi měla říkat sedm set osmdesát trojka první, protože hned vedle běží ještě jeden závodník s týmž číslem. Zapomněla jsem totiž dodat, že Beskdyská sedmička je závod týmů, přičemž se očekává, že běžci z jednoho týmu spolu nejen celou dobu poběží, ale také dorazí do cíl. To je opět tak trochu mimo mé chápání. Atletiku v televizi občas sleduji, ale ještě nikdy jsem neviděla, že by na sebe například Jamajčané na stovce čekali, aby proběhli cílem společně.
Vraťme se však do víru dění. Blíží se totiž první sjezdovka. Zatím nevím, co to je, třebaže to, že všechny závodníky důkladně prověří, jsem již slyšela nejmíň tisíckrát. Jsem tudíž zvědavá. Silnice se zvedá a dav v důsledku rezultujícího zpomalení závodníků houstne, že by se dal krájet.
Špalír funících závodníků záhy zpomaluje ještě více a já mám pocit, že sjezdovka nejspíš bude ten obrovský kopec, co se přímo nad námi tyči jako stěna. Sedm set osmdesát trojka si stěžuje, že mu to zatím nějak nechutná a že nemůže chytnout správný rytmus, což, kdyby dal na názor obyčejné trekové hůlky, bych mu pověděla dávno před startem. Jen považte- místo aby poslední dny před závodem pořádně trénoval, pouze se válel na posteli řka, že ladí formu. Pokud by se závodilo v ležení na gauči, chápala bych to, ale vzhledem k tomu, že to má být závod běžecko-chodecký, logicky uvažující jedinec se bude připravovat právě chůzí a během. Ale, jak jsem už řekla, jsem jen obyčejná treková hůlka, a iq trekové hole je údajně jen nepatrně vyšší než iq šumící trávy, takže mi tu možná opět cosi uniká.
Ostatně,jako treková hůlka nemusím být chytrá, ale především spolehlivá a, ještě ve větší míře, trpělivá. Sedm set osmdesát trojka první si totiž si pořád na něco stěžuje. Jen námatkou vyjmenujme: kámen v botě, rozvázaná tkanička, příliš velká tma, příliš ostré světlo, moc zima, moc teplo, nedostatečná forma nebo naopak forma tak skvělá, až se mu z ní špatně dýchá atakdále. Předpokládám, že takové řeči patrně budou povinným prvkem ultratrailových závodů, za nějž se rozdávají bonifikace. Mně samozřejmě nezbývá, než všechny ty nářky trpělivě vyslechnout. To už je ovšem úděl nás trekových hůlek: podpíráme závodníky, děláme jim vrbu, ale slova díků se nedočkáme.
Na chvíli jsem procitl ze snu. Upřímně řečeno, děkovat trekovým hůlkám mi přišlo uhozené. Vždyť to je koneckonců jen nástroj a teprve mé vlastní odhodlání jej dává do pohybu. Možná by si ale určitý kredit zasloužily – nezpůsobily mi žádné puchýře ani jiné zranění a sloužily věrně a spolehlivě. Kéž bych tohle mohl říct o všech ostatních částech své výbavy.
Pomalu jsem zase usnul.
Dorazili jsme na první velký kopec. Dav značně prořídl, vlastně tu už žádný není, zato jsou tu jakési podivné krabičky. Když k nim přiložíte ruku, pípnou, takže ticho teplé zářijové noci co chvíli přerušují zvuky jako z korporátní vrátnice. Poněvadž jsme nahoře, tipuji, že bychom pro změnu mohli běžet zase dolů, což se vzápětí vyplňuje. Jak zjišťuji, jde to rychleji než nahoru. Závodníci se řítí tmou a vůbec netuším, kterým z pěti smyslů se při tom řídí. Zrak to rozhodně není. Musím přiznat, že mám dost nahnáno, a tak si s úlevou oddechnu, když dorazíme do údolí. Jsem potěšena, že tu jsou další pípací krabičky. Každý totiž potřebuje nějaké ty jistoty, a já – i se svým iq trekové hole – začínám tušit, že jednou z jistot tohoto závodu budou právě pípací krabičky, a rovněž fakt, že z údolí opět zamíříme tou nejstrmější cestou nahoru, ačkoliv se nabízí spousta rovinatějších alternativ.
Popravdě řečeno, nebýt oněch krabiček, řekla bych, že je to prvotřídní pakárna. Proč všichni běhají dolů, jen aby mohli vzápětí běžet zase nahoru? Kam se poděla logika a efektivní hospodaření se silami? Já vím, všichni říkají, že Beskydská sedmička je obrovská výzva, jejímž smyslem je, aby si všichni účastnící sáhli na dno a poznali své limity. Já tady ovšem účastníky vidím pouze neefektivně pobíhat od jedné pípací krabičky k další, aby si mohli zase pípnout, z čehož mi vychází, že hlavním smyslem závodu musí být právě pípání. Sahat si na dno jsem tu zatím nikoho neviděla a vlastně ani nevím, o jaké dno by se mělo jednat.
Jak to tak ovšem pozoruji, kromě běhání a pípání by mohlo být dalším smyslem závodu pořádně se najíst a napít, protože tu v jednom kuse vidím závodníky, jak se cpou různými pochutinami. Určitě to nedělají proto, aby si zvýšili výkon, protože kdo chce být opravdu rychlý, nemá na nacpávání čas – představte si třeba Usaina Bolta, jak během finále olympijské stovky futruje banán nebo energetický gel, a určitě mi dáte za pravdu.
Nadto si myslím, že – tedy pokud to chápu správně a cílem ultratrailu je opravdu zkonzumovat co nejvíce jídla a pití – je lepší zajít si třeba na banket nebo na zvěřinové hody, a nehonit se po kopcích. Někteří závodníci se tu cpou tak vehementně, až z toho zvrací. Nejspíš jako staří Římané na hostinách uvolňují místo v žaludku, aby toho posléze mohli sníst ještě více. Používat k tomuto účelu brčko jsem tu však zatím nikoho neviděla.
Na chvíli jsem se probral a sáhl po lahvi s pitím. Žaludek zmožený překotným polykáním všemožných chuťovek hlasitě zaprotestoval, ale zvládl to se ctí. Musím říct, že si ty halucinace začínám téměř užívat- slyšet, co si o vašem počínání myslí vaše treková hůlka, je svým způsobem zkušenost dost obohacující.
Protože nejsem žádný velký vypravěč, líčení zbytku závodu vás již ušetřím. Kopec střídá kopec, noc střídá den, psi štěkají a karavana táhne dál. Když takhle necháte závod plynout, ani si nevšimnete, a doplynete k cíli. A protože já sama už jsem tam doplynula, snad si mohu dovolit vyslovit ohledně ultratrailu nějaké závěry.
Toto sportovní odvětví bych na základě dosavadní zkušenosti popsala následovně: početný dav duševně vyšinutých jedinců vyběhne, načež běží a běží a běží. Patrně je to příliš nebaví, protože se snaží běžet co nejrychleji, aby to měli brzo za sebou, jako když člověk například umývá nádobí. Následně přijde takzvaná krize. Nevím přesně, co to je, ale zdá se mi nabíledni, že teprve tehdy závodníka běh začíná skutečně těšit, protože naopak co nejvíc zpomalí, aby si pořádně vychutnal krásu pohybu i okolní přírody. Krize je obyčejně naneštěstí záhy překonána a znuděný závodník opět spěchá, aby byl co nejrychleji v cíli. Následuje další krize. Ta je obvykle o poznání vydatnější, protože závodník si běh vychutnává ještě intenzivněji než prve. V některých případech dokonce nastává takzvaná absolutní krize, svatý grál všech ultratrailistů: závodníkovi se na trati zalíbí natolik, že zůstane ležet někde v příkopě, a nezdá se, že by se odtud hodlal kdy hnout. Lidé ovšem neumí ocenit idylu a pořád se za něčím ženou, takže nakonec se přece jen zvedne a dá se do pohybu. Ultratrail by se tedy vlastně dal popsat jako kombinace běhu a krizí. Je dokonce možné, že v cíli udělují prémiové body podle toho, kolik krzizí překonáte, protože jak jsem dnes postřehla, čím více krizí, tím pyšnější je závodník v v cíli.
Je zajímavé, že v posledních kilometrech takřka vždy veškerá krize odezní, závodník spěchá jako o život a když do cíle konečně dorazí, prožívá nezměrnou euforii. Kdyby byl v krizi a běh si užíval, musel by být naopak nevyhnutelně deprimovaný z toho, že už je konec. Pravda, pár skleslých závodníků, kteří se ploužili cílem bez jakékoliv radosti, jsem sice viděla, ale spočetla bych je na prstech jedné ruky.
Musím ovšem přiznat, že si nejsem jistá, jestli to, co v cíli předvádějí sedm set osmdesát trojky, má být skleslost či euforie. Totiž, ještě před chvílí běželi, mávali, plácali si a všelijak tajtrlíkovali, nyní však vypadají, že se nemůžou ani pohnout. Předpokládám však, že i toto divadlo bude nedílnou součástí ultra-trailu ohodnocenou bonusovými body. Jiné logické vysvětlení toho, že člověk v jednu chvíli běží, a v tu druhou se nedokáže ani pohnout, podle mě neexistuje.
Jak nad tím ovšem přemýšlím, jednu alternativní teorii bych možná měla. Závodník tím možná chce ukázat, že na trati nechal opravdu všechno. Pokud by se tvářil, že o nic velkého nešlo, a že se cítí čerstvý jako lilie, lidé by si mohli začít myslet, že absolvovat takový závod nebylo o nic obtížnější než vynést odpadkový koš, a neprojevovali by takový obdiv.
Já osobně tu tedy žádný důvod k projevování obdivu nevidím – právě jsem absolvovala Beskydskou sedmičku a nebyla pro mě o nic obtížnější než nedělní výlet na Kokořín.
Byl jsem rád, že jsem se zase probudil, protože o další podobné sny, totiž halucinace, jsem už opravdu nestál. Na druhou stranu, říkal jsem si, slyšet věcné, střízlivé a nezaujaté hodnocení svého snažení není občas od věci. Když jsem se po dlouhém boji konečně zvedl z postele, šlo mi hlavou, že ultra-trail opravdu musí z vnějšího pohledu působit jako výplod chorého mozku, přitažlivý pouze pro nepříčetné jedince.
Vnější pohled ovšem klame a jak se říká, kdo nezažil, nepochopí. Těžko totiž popisovat, co člověk prožívá uvnitř – takovou směsici totální agónie na straně jedné a euforie na straně druhé v běžném každodenním životě zakusíte jen stěží. Již tuším, že nějakou tu chvíli se budu těšit z toho, že jsem obstál. Ta radost ale nevydrží dlouho, protože člověk je naprogramován hledat stále další výzvy.
Jedna na mě čeká již teď. Rozhodl jsem se totiž, že se po krátkém spánku zase připojím k ostatním, kteří si na zahradě užívají příjemné podzimní odpoledne. A musím sejít ze schodů.
Jan Hořínek
