Pekelné vedro již po ránu, modrá obloha a žhnoucí slunce. Tak přesně tohle všechno přivítalo účastníky Nemojanského krosu v sobotu u startu závodu pod Liliovou horou.
Není se co divit, že běžců v takovém počasí nepřijelo mnoho. V tomhle vedru se opravdu dají dělat zajímavější věci než běhat. Na startovní čáře stáli jen ti nejotrlejší a nejtvrdší borci, kteří se nezalekli těžkých podmínek.
Ženy běžely jen jedno kolo
Brzy po startu se dostala na první místo Marie Delingerová ze Šternberka /23:24/a v podstatě si závod odklusala, protože pořád jen navyšovala náskok.
O druhé místo se ovšem rozhořel lítý boj. Pavlína Poláčková /AK Drnovice – 26:29/ sice šla odvážně dopředu, ale měla problémy při sebězích. Tam se na ni dotáhla skvěle běžící Lenka Hrabovská /AK Drnovice – 26:03/a pak se spolu neustále držely pohromadě až do závěrečného seběhu z Liliové hory do cíle, kde Lenka uplatnila svou dokonalou běžeckou techniku a přesvědčivě si doběhla pro celkové druhé místo.
Tomáš Steiner rozhodl také v seběhu do cíle
Tomáš Steiner /AK Drnovice – 35:17/ vyrazil vpřed jako střela, aby si užil po dlouhé pauze, kdy bojoval se zdravotními problémy, opět trochu závodního tempa. Ovšem v kopcích se na něho dotáhl skvělý vrchař Ondřej Horák ze Šternberka /35:41/ a tak se spolu drželi po většinu trati. Tomáš získával v sebězích a Ondra pak v kopcích. A do cíle se běželo dolů, takže toho Tomáš využil a doběhl si pro vítězství.
Třetí pak skončil Pavel Dvořák /Biatlon Prostějov – 36:25/. Ovšem muži se v Nemojanech sešli opravdu velmi dobří, protože čtvrtý doběhl Petr Hének /AK Drnovice – 37:05/, vítěz Krkonošské stovky z minulé soboty, a pátý Lukáš Koudelka /AK Drnovice – 38:26/.
Nemojanský kros už má svou tradici
Již 25. ročník Nemojanského krosu uspořádali letos nově LRS Vyškov s pomocí AK Drnovice.
Závod se běží kolem kostela Sv. Martina, který se tyčí do výšky jako dominanta nad obcí Nemojany na vrcholu Liliové hory. Letos byla upravená trasa kvůli právě prováděné kanalizaci v obci Luleč.
Nemojanský kros je náročný jak svými stoupáními, tak i seběhy. Proto ženy běží jen jeden okruh a muži pak dva. A že je toho dost, to mi můžete věřit. Nakonec na kopci na Liliovou horu jsme vždy dělali přípravu na ME či MS do vrchu a dokázali jsme se zde s mými svěřenci připravit tak, že se nominační závody na vrcholné soutěže povedly. Tak si asi dokážete představit, že i zdejší stoupání stojí za to.
Vedro ovlivnilo výkony
Je pravda, že se díky teplu opravdu nikdo moc neštval. Dosažené časy se stejně nedaly porovnávat, protože se běželo přece jen po dost změněné trati.
„Po tak dlouhé závodní pauze jsem nečekal, že bych mohl takhle dobře běžet,“ kroutil hlavou Tomáš Steiner. „Předpokládal jsem, že se budu trápit a pár závodů mi bude trvat jako obvykle, než se rozběhnu. Proto mě překvapilo, že to tak šlo. Sice jsem měl do kopce tradičně problémy, ale pak jsem si to vždycky vynahradil v sebězích, tak jsem maximálně spokojený.“
„Vy tu máte takové krásné tratě v lesích, to je radost pak závodit,“ divil se Ondřej Horák. „Sice jsme měli problém se na start dostat, ale nakonec to vyšlo a ještě k tomu se mi běželo dobře. Až na to vedro. Já už teď říkám, že čím mám míň vlasů, tím hůř se v teple běhá.“ Smál se při našem společném výklusu, když se kochal nádhernou krajinou na náhorní planině Liliové hory.
„Mně teplo vůbec nevadí,“ konstatoval Pavel Dvořák po závodě. „Proto se mi běželo dobře a hlavně trať vede v takových terénech, které mám rád.“
„Je tu hezky,“ rozhlížela se kolem sebe Marie Delingerová nahoře na vrcholu u kostela Svatého Martina. „To se pak už samo od sebe dobře běží, jen to horko už bylo dost nepříjemné, ale mi to celkem šlo, přestože jsme se skoro nerozcvičili, než jsme se dostali na start, tak si nemám nač stěžovat.“
„Už se konečně dostanu k tréninku a je to hned poznat,“ pochvalovala si svoje pocity ze závodu Lenka Hrabovská. „Uvidím, jak to půjde dál, až po mateřské začnu pracovat. Ale běhat bych chtěla pořád,“ dodala nová posila AK Drnovice, která ještě před nástupem na mateřskou patřila mezi elitní běžkyně v ČR.
„Je to pořád poznat, že jsem několik měsíců, vlastně už od srpna loňského roku, pořádně neběhala a přes zimu a na jaře pak vůbec,“ přiznala se Pavlína Poláčková. „Zatím mám problémy s pícháním v boku a v sebězích to tím pádem pak vůbec nejde, ale to se srovná a zase se do toho dostanu,“ naznala optimisticky po vyhlašování nejlepších závodníků.
Po doběhu potom se skoro všichni velmi rádi ochladili v malém skalním jezírku plném studené vody u tenisových kurtů ve starém lomu v Nemojanech. To zde dřív moc velkým pravidlem nebývalo. Ovšem jak loni tak letos to přišlo k duhu. Že by nová tradice?
A teď už příští týden čeká vytrvalce další závod v Nemojanech, tradiční Lulečská šestka. No, bude tu začátkem prázdnin veselo. Ostatně jako každý rok.
