Minulý týden v pátek byla v pivovarské restauraci Berounský medvěd v Berouně večer pěkná mačkačka. Ve třiadvacet hodin tady startoval 18. ročník ultraběhu a dálkového pochodu Pražská stovka a 460 přihlášených účastníků z jedenácti zemí potvrzuje to, že je o akce tohoto druhu rostoucí zájem.
Se Zbyňkem jsme se přihlásili jako jedni z prvních. Jde o ideální závod k zakončení naší první ultraběžecké sezóny.
Zatímco v Beskydech svítilo sluníčko a bylo teplo, Beroun nás přivítal deštěm a zimou. Smůla, po tolika krásných týdnech se zrovna v den závodu pokazí počasí.
U medvěda se nám naštěstí podařilo obsadit čerstvě uvolněná místa, takže jsme se mohli v klidu věnovat předstartovní přípravě. Prezentace a start v pivovaru, to je skvělý nápad, ale s přibývajícími účastníky tu bylo pořád méně místa.
Potkáváme postupně naše známé „ultras". Objevují se manželé Horovi, Honza Kotyk, Michal Čeladník, Honza Martyčák, Honza Zemaník, Marek Navrátil…
Když ve 23:00 slyším před davem na nádvoří odpočítávání, jsem ještě u auta, zatímco Zbyňu tady vůbec nevidím. No nazdar. Je odstartováno a já mám před sebou první dohánění čela startovního pole, že dnes není zdaleka poslední, jsem zatím netušil.
Když jsem se prokousal jakž takž dopředu, dostali jsme se z rovinek Berouna do prvního stoupání. Proč se vůbec nezvolňuje? Vidím před sebou v kopci mizet Honzu Kotyka, no ten utíká, jako by mi před chvilkou sebral peněženku! Nechápu.
A zpomaluju, v prvním kopci nezávodím, čekám, až mi naskočí motory. Pořád poprchává a je docela hustá mlha, běžím celou dobu se svítilnou v ruce. Čím více stoupám, tím více se začínám přehřívat, asi není až tak velká zima a já budu muset sundat bundu.
To má čas, protože větší problém se mi začíná odehrávat v břiše. Po chvíli mě předbíhá Zbyňa. Šmarjá! Jede jak smyslů zbavený. Buď podpálil Beroun, anebo to chce dneska vyhrát za tři hoďky. Ten to teda rozjel! Rychle si ho dobře prohlížím, protože jde o závod jednotlivců, tak ho už dneska neuvidím…
Ve stoupání na Svatý Jan s Michalem svlíkáme zbytečné oblečení a na seběhu to na mě přišlo poprvé. Průser. Musím si odskočit. Ach jo, něco mi nesedlo. Zadek mě pálí jako čert, ale když já ty pikantní křidýlka v KFC fakt miluju. Tak se tedy podruhé dotahuju na kluky vepředu.
Podruhé si musím odskočit už za chvíli, to mi ještě dobíhání pořád nedělá problémy. Ale když musím po třetí někde na 29 km při seběhu z Babky, závod pomalu začínám odpískávat a byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo doběhnout alespoň tréninkově padesátku, v rámci zimní přípravy.
Na občerstvovačku v Řevnicích, kolem 30 km, přibíhám sám, jsem psychicky hodně špatný a že jsem na dvanáctém místě, je mi vážně úplně fuk. Hlavní pořadatel Olaf mě ujišťuje, že má ještě smysl závodit. To mám jako zase někoho dobíhat?
Připadám si vážně jako jojo. Mám žaludek rozjetý tak, že se bojím napít ionťáku, gel by ze mě vyšel okamžitě a zase jako gel. Sice bych si takto mohl pomocí recyklace gelu vystačit po celý závod jen s jedním, ale uběhám se a za chvilku mi dojde papír. A to mám před sebou JEŠTĚ minimálně 80 km. To jsou vyhlídky! Ale co, zkusím to, ať mě třeba rozerve.
Dalších 10 km běžím temnou zamlženou nocí úplně sám. Široko daleko ani světýlko. Kde všichni jsou? To dávají v telce suprstar, nebo je někde pivo zdarma? Proč tam taky nejsem?
Nikdy mě nenapadlo, jak je těžké a smutné běžet nocí v neznámém terénu sám po turistické značce. Po Beskydech si běhám se světlem běžně, ale je to něco úplně jiného. Hledat sám značky a běžet přitom tempem závodním, je dost vyčerpávající. Poprvé jsem sešel ze značky hned ve stoupání od občerstvovačky.
Podruhé kousek dál, to mě zastavila až bažina. Po kotníky. To jsem byl v řiťce. Chvíli na to jsem byl v Řitce, to jsou někdy situace, že se člověk směje, i když mu do smíchu vůbec není. Tady se ještě mohutně paří v nějakém nočním podniku a když slyším v tom hluku povzbuzování, dostávám chuť závodit.
Kruci, snad už musím někoho doběhnout, přece jsem si potřetí jen odskočil. Ani noviny jsem při tom nečetl. Za Líšnicí jsem si zakufroval potřetí. Teď už víc a začíná mě to dost vytáčet. Když se vracím zpátky, vidím, že mě někdo dobíhá. Normálně by mě to mělo mrzet, ale já mám radost! Paráda, Marek!
Nejraději bych mu dal radostí hubana, ale nejsme spolu ještě tak daleko…
Teprve asi kolem 40ti km :-)
Jak si tak běžíme, dotáhl se na nás zezadu Honza Kotyk. Co tady jako dělá? Vrací mi snad peněženku? Mám vidiny? Já jsem pros…molil skoro 30 km, tak jak mě může doběhnout někdo, kdo mi utekl hned po startu? Já snad už vážně šílím.
Ne, je to opravdu Honza. Jak jsem rád, že jsem po těch 10ti km samotky konečně mezi známými! Ani mi nevadí, že mě dobíhají ze zadních pozic a někteří i zepředu. Ovšem další šoky mám teprve před sebou. Kousek před Masečínem konečně dobíháme nějakou skupinku.
Jsme teprve asi na 45tém kilometru a oni jdou pěšky po rovině! Kdo je tak prošitý? Nevěřím svým vlastním očím! Ve skupince je Honza Zemaník! Ještě potkáme dalšího známého a můžeme si udělat pořádnou párty. To je skvělé.
Já si sám tak MOC přál běžet s někým, až se mi to tak krásně splnilo. Že já blbec jsem si nepřál Porsche Panamera! Dělám si prču kluci, fakt jsem měl radost.
Do Slapů (51 km) už dobíháme v klidu. V motorestu zjišťuju, že první skupina 4 běžců (se Zbyňou) sem doběhla asi před čtvrt hodinou a všichni odběhli před čtyřma minutkama. To je slušné zdržení. Hoši tady asi měli obsluhu se striptýzem.
No nic, teď už tady žádné nahotinky nejsou, tak nabírám čistou vodu do bidonu a valím rychle dál. Vidím, že Honza Zemaník s Markem zvolili stejnou taktiku, ty 4 minuty jsou vážně hodně málo! Teda pokud se nejedná o styk…
Rychle pryč.
Po třech kilometrech, Pod Homolí jsou pod námi vidět světýlka. Pokud to nejsou místní šílení houbaři, tak tu někdo asi bloudí. Sbíháme ke Štěchovicím. „Čau Rosťo!" TAK TO MUSÍM ROZDÝCHAT!
Někdo tady velmi slušně imituje samotného Mistrašpičku, a nebo je to opravdu Zbyňa. Je to on! Pane jo, ten ví, jak mi udělat radost! Je to opravdový kamarád!
Uvědomuju si, že dneska asi nejsem jediný, který bloudí a napadá mě pár veselých, vlastně ani ne tak veselých jako spíš oslavných, no ani oslavná ta slova nejsou, už to mám, pár sprostých slov to je, co bych nejraději zařval na toho dobrovolníka z KČT, který tady po lese běhal s tou štětkou a mazal barvu po stromech!
Omlouvá ho snad jen to, že tady na rozdíl od nás běhal nejspíš ve dne a šetřil barvou, aby si doma mohl natřít ryny. To už je teď úplně fuk, pro mě závod znovu začíná!
„Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka" přesný popis toho, jak si běžíme na tom singltreku podél Vltavy. Mašinka Zbyňa si za sebou vleče plný vlak borců, kteří ho nechtějí nechat vyhrát zadarmo. Vidím na něm, že je dost prošitý, ten začátek asi hodně přepálil a taky si dost zaběhl.
Je to ale čistokrevný ufon a ti když jsou v pohodě, tak závodí na plné pecky, když jsou prošití, tak taky závodí na plné pecky a teprve až po tom, co doběhnou do cíle, usnou. Vím, jaká taktika by na něj přesně teď platila. Počkat až vyběhneme od vody a nechat ho poutéct.
Nabeton by si zas někde zaběhl. Jenže já už dávno neběhám orienťák (tam jsou takové praktiky docela běžné…) a navíc jsme skoro pokrevní bratři, počkat, když on je schopný kdykoliv zdrhnout mi, tak proč bych já nemohl zdrhnout jemu?
No, někdy to v klidu promyslím, teď musíme začít makat a spolupráce je to, co nám hodně pomůže. Po celou dobu držíme slušné tempo, ale celý vláček se pořád drží pohromadě. Bude třeba zrychlit!
Honzu Zemaníka, počínaje dnešním dnem, před každým společným závodem OSOBNĚ prošacuju, a jestli u něj najdu třebas jen jediného malinkého gumového medvídka, tak mu ho zabavím a spláchnu do záchodu. Honzo, buď rád, že jsme kámoši, jinak bych ho opatrně vložil do igelitového pytlíku a poslal na antidopingové!
Není totiž normální, po gumových medvídcích TAK ZATRACENĚ ZRYCHLIT, zvlášť když si vzpomenu, jak jsi před chvilkou šel pěšky! No, každopádně to zrychlení bylo přesně to, co jsme potřebovali. Nevím už přesně jak se to stalo, ale naše beskydské trio se někde mezi 60–70tým kilometrem utrhlo a začali jsme se postupně vzdalovat ostatním. Po rozednění se udělalo krásné počasí!
Začala naprosto dokonalá spolupráce, kdy jsme se postupně s Honzou začali střídat na špici a neustále se snažili udržet vražedné tempo tak, aby nás nikdo nedoběhl. Škoda, že nás prošitý Mistršpička brzdil, jinak jsme mohli mít tak ještě o hoďku lepší cílový čas (chichichi, promiň Zbyňo, ale musel jsem si rýpnout, to se mi ulevilo!!)
Ve dne se pro mě zkrátka závod změnil ve fantastický běžecký zážitek. Ne, že bych byl úplně v pohodě, to už v tuto chvíli není nikdo z nás, a ono to asi ani nejde, ale přestože už to bolí, pořád držíme zatraceně dobré tempo. Dokonce už můžu jíst i gel bez recyklace.
Po celou dobu prstem na mapě (konečně mi má mapová příprava k něčemu byla) sleduju postup, jen maličká nejistota a Zbyňa okamžitě kontroluje GPS. Už si nemůžeme dovolit ani sto metrů bloudění. Za prvé po nás jdou jak slepice po flusu kamarádi za námi, za druhé už chceme naběhat jen to nejnutnější a za třetí to ani na psychiku není nic příjemného.
Do cíle už máme jen plus mínus maraton přes pár kopců (do řiti to je ještě dááálka), a rozhodně nechceme zpomalit. Podél Sázavy svištíme do Pikovic. Tady je kontrola v restauraci. Všichni se na ni těšíme, ale moc dobře víme, že nemáme čas na žádné posedávání po hospodách.
Doplňuju vodu, vtlačíme se Zbyňou jedno rychlé pivo na půl a kofolu a rychle pryč! Na delších rovných úsecích se ohlížíme a zatím jsme široko daleko sami. Začínám si dělat radost odpočítáváním mapových listů, které nám ještě chybí do cíle. Je toho pořád ještě hodně, ale Honzovi to taky dělá dobře.
Přes Petrov na další kopec a hurá seběh do Vraného. „TRASA: náročným kopcovitým terénem po turistických stezkách s minimem asfaltu" tolik citace z propozic. Olafe, všechno sedí, ale to minimum asfaltu bych ti nepřál vozit dvoukolákem!
Pořád držíme tempo. Nevím jak ostatním, ale mi se už v hlavě začínají honit myšlenky na to, že je stále více reálné náš únik udržet až do cíle. Je to pořád ještě MOC daleko, ale my jdeme hodně dobře. Kdo by nás chtěl dohnat, musel by být o dost rychlejší, a to si nedovedu představit.
Nahlas si to ale zatím říct netroufnu. Když ve Vraném vletíme do nádražní restaurace, ještě tady není pořadatel! Sakra, už jsme rychlejší, než oni! To je paráda! Ochotná obsluha nám nabízí firemní razítko do karty. Ve spěchu do sebe všichni tlačíme kolu, doplňuju vodu.
Není čas, máme zkušenost, že se i dlouhý, několikahodinový závod dá prohrát o necelou minutu. A to může být zrovna ona. Mám peněženku dole v ledvince, tak prosím Honzu, který ji má nahoře, jestli by za nás nezaplatil, srovnáme se v cíli. Venku pak něco Honza říkal, že nemusel ani platit, takže pokud je to tak, MOC děkujeme, byli jste na nás velice milí!
Jsme na posledním listu mapy, jupí! Snad posledních 17 km. Ale jakých! Jen co se z Vranova vyškrábeme na kopec, už letíme dolů do Jarova. Proč?
Abychom se mohli Károvským údolím vydrápat na Hradiště a pěkně si ho spelášit dolů pod Sluneční stráň. Ani se neptám proč. Tady už to znám. Odtud Olafovým perfektním značením přímo nahoru na Šanci a dále.
Olafe, ty tvé bílé šipky se mi objevují doteď i v mých erotických nočních můrách! Já si už chvílemi myslel, že je to nějaká hrozně zákeřná choroba stromů, která se epidemicky rozšířila po celém území Prahy a okolí. Člověče, Tys tu barvu musel vozit cisternou, to jinak není možné! Klobouk dolů, dokonalé značení. Škoda, že nebarvíš za KČT, ušetřilo by nám to spoustu sil a kilometrů…
Už cítíme Prahu. O tom, že bychom mohli udržet špici, už se mluví hlasitě. Dobrá nálada je čím dál lepší. Zbyňa tvrdí, že kdyby se za ním teď někdo objevil, tak mu uteče, nebo ho přerazí hůlkou od Honzy (svýma nemůže, o ty se málem přerazil sám a nechal je zlomené někde v hospodě, ach ti lyžaři…) Chtěl bych ho vidět!
Krásně si krosíme kolem Cholupic a Modřany už jsou, co by zdravý kamenem dohodil. Já bych to teď určitě nedohodil, a asi ani kdybych byl OK, ale to se tak říká.
Modřanská rokle. Ta nás strašila už dost dlouho. Honzu, protože si ji pamatuje z minulého ročníku, mě, protože ji mám poměrně dost proběhanou a Zbyňu, protože jsme mu Honza i já řekli jaká je to fajn díra.
Už se taky několik kiláků vyptává, kdy konečně bude. Tak včil je! Rychle jsme ji seběhli a šplháme vzhůru tak, že i kdyby nahoře zrovna probíhala miss mokré tričko bez triček, nemohli bychom být rychlejší.
Podchod. Už to není ani kilometr. Zbyňa vytahuje zrcátko a češe se. Já se v klidu holím a Honza se převlíká do slavnostního oblečení, které kvůli takovým příležitostem nosí vyžehlené v batohu. Z podchodu vybíháme jako noví.
Teď nevím, jestli jsem tu cestu podchodem popsal přesně, ale tak nějak to třeba mohlo být. Jiní každopádně jsme. Jsme šťastní. Jsme TAK šťastní, že kroužíme jako vosy kolem rozlité Kofoly u úplně jiné školy!
My si ještě snad třista metrů před cílem dovolíme poslední kufr! Teď nás někdo předběhnout, tak nás vezou z cíle rovnou do Bohnic a Chocholoušek nás nikdy nedá dohromady! Znovu na šipky a napodruhé už trefujeme správnou školu!
Po 14ti hodinách a 26ti minutách se chytáme za ruce, děláme „Valašskou vlnu" a probíháme společně pomyslnou cílovou páskou (ještě že tu nebyla, mohlo by se stát, že by nás vymrštila zpátky. Ale ne, tak slabí jsme ještě nebyli…) Máme za sebou PARÁDNÍ závod.
Děkovačka:
Děkuji Olafovi za to, že závod zorganizoval, dále za to, že vymyslel opravdu krásnou trať (když jsem ji běžel, věřil jsem, že u toho nebyl střízlivý), také za to, že trať příkladně označil mimo turistické značky a vůbec za všechno, co kolem závodu dokázal.
Dále děkuji i ostatním pořadatelům za to, že se o nás dobře postarali.
Nesmím zapomenout poděkovat Českému hydrometeorologického ústavu za to, že po nočním dešti pro nás dokázal zařídit na sobotu krásné počasí.
Děkuji Vltavě, že tekla.
Děkuji Praze, že není ještě dále od Berouna.
Rosťa Filipec, SK Valašského království
Foto Aleše Zavorala, Foto Martina Drozda, Foto Vandička83, Fotobouda ŽufrikTeam
