V průběhu posledních desetiletí přestala být představa uběhnutého maratonu bláznivá. Maratony začaly běhat i celebrity, k nim se přidaly miliony dalších lidí a „odběhnout si maraton“ už pomalu a jistě patří k běžnému seznamu plánů na další rok.

Pro některé lidi však maraton o 42,195 km není dost dlouhý. Tito sportovci se pouští do ultramaratonů, sportovního odvětví, jež bylo ještě nedávno považování za samotářského, smradlavého příbuzného tradičních silničních závodů (za ultra je považováno vše, co je delší než maraton).

Nikdo netvrdí, že maraton je krátký nebo jednoduchý, ale mezi tím, když běžíte daleko, a opravdu hodně, hodně daleko, je pár zásadních rozdílů – fyzických, logistických a psychologických.

V porovnání s velkými městskými maratony, bývají ultramaratony spartánské nízkorozpočtové akce, které startují v malých městečkách nebo vesnicích, z nichž vybíhají stezky nebo vedlejší silničky. Na spoustě ultramaratonů se na startu nesejde ani sto závodníků a s diváky se setkáte jen výjimečně.

„Běžíte obklopeni přírodou,“ říká ultramaratonkyně Amy Pope Fitzgeraldová, která má na svém kontě i jednu stomílovku, „líbí se mi, že jsou ultra malé, prostě jen dlouho běžíte, můžete se seznámit s lidmi na trase, a nikdo se vám přitom neplete pod nohy.“ Alespoň zatím ne.

Devadesátá léta přinesla ve Spojených státech maratonský boom, kdy si poté, co maraton odběhla i Oprah Winfreyová, řekly desetitisíce lidí, že oni to tedy zvládnou také. Svět ultra představil a přiblížil lidem bestseller Christophera McDougalla „Born to Run –Zrozeni k běhu“ z roku 2009. Účast na amerických ultramaratonech se od jeho vydání zdvojnásobila.

Podle UltraRunning Magazine tvoří více než dvě třetiny účastníků muži a více než polovina z nich je starší 40 let.

Zdá se, že delší vzdálenosti přitahují starší běžce, kteří mohou nahradit ztrátu rychlosti nadhledem, zkušeností, o houževnatosti ani nemluvě.

„Většina lidí zaběhne maraton za tři až šest hodin a na oběd jsou doma. 50 mil (80 km) vám ale bude trvat v průměru deset hodin,“ vysvětluje Karl Hoagland, vydavatel UltraRunning Magazine. „Když se vydáte na trasu stomílovky, čeká vás v průměru 24 až 30 hodin nepřetržitého pohybu vpřed.“

„Jak stárnete, uvědomíte se, že slunce musí nakonec vyjít a přestane vás to tak děsit,“ směje se Mike Joyner, vytrvalostní běžec a fyziolog na Mayo Clinic, který zkoumá, jak reaguje lidské tělo na cvičení.

Krátce po startu začnou hrát roli další faktory typické pro ultramaraton. Při maratonech, kde běží veliká masa lidí a v cíli čekají hodnotné ceny, se elita vyřítí ze startovní čáry tempem blížícím se třem minutám na kilometr a pokračují jím, dokud za dvě hodiny a pár minut neprotnou cílovou pásku. Špičkoví ultramaratonci běhají rychle, ale terén a stavba lidského těla jim neumožňují držet celé hodiny až do konce konstantní, zabijácké tempo. Dokonce i ti nejrychlejší závodníci místy raději jdou, než aby běželi.

Nižší intenzitu lze změřit. Během závodu tluče maratoncům srdce na 75 až 85 % jejich maximální tepové frekvence, vysvětluje Joyner. Není to zrovna sprint, ale jde o lehce zvýšené úsilí. Ultramaratonci naproti tomu stráví většinu času v zóně mezi 50 a 65 % maximální tepové frekvence, kdy elitě náleží vyšší hodnoty a nižší platí pro účastníky v druhé polovině startovního pole, jejichž cílem je hlavně dokončit.

To je podle Martina Hoffmana, jenž studoval zdravotní stránku ultramaratonů, nejspíš hlavní důvod, proč se při nich objevují méně často srdeční potíže, než při maratonech. Hoffman navíc dodává, že vzhledem k věku a zkušenostem ultramaratonců by se případné srdeční problémy nejspíše už stihly projevit v dřívější fázi jejich běžecké kariéry.

Jak další kilometry navíc mohou ovlivnit vaše tělo:

• Halucinace představují součást ultramaratonského folkloru. Když běžíte víc než čtyřiadvacet hodin, dostaví se extrémní únava a podivné stíny v pozdních nočních hodinách si mohou s vaší myslí nehezky pohrát. Krátký spánek to obvykle spraví.

• Dočasné rozmazané vidění vás může na delším ultra nepříjemně potrápit, způsobuje ho nejspíš otok rohovky.

• Bodnutí od hmyzu si z ultramaratonu odvezete téměř určitě.

• Rány a modřiny způsobené pády nejsou na ultratrailech s nerovnými povrchy nic neobvyklého.

• Srdeční problémy jsou na dlouhých tratích vzácné; běhání obvykle srdce a oběhový systém posiluje. Některé nedávné studie však naznačují, že se u vytrvalostních běžců může vyskytovat lehce zvýšené riziko fibrilace síní nebo nepravidelný srdeční rytmus. Jiné výzkumy dokazují dočasnou srdeční dysfunkci po dlouhých závodech, obzvláště u méně zdatných účastníků.

• Častá onemocnění dýchacích cest mezi ultramaratonci zachycená ve studii z roku 2014 mohla být z velké části způsobená prachem a rostlinami podél cest.

• Běžci na všechny vzdálenosti by měli mít na peměti nebezpečí hyponatremie, potencálně smrtelně nebezpečného stavu, kdy vypití příliš velkého množství vody nebo iontových nápojů vyplaví z těla sůl a způsobí, že buňky natečou a prasknou.

• Je pravděpodobnější, že tělesná teplota klesne během ultra příliš hluboko (hypotermie), když se vyčerpají zásoby energie a změní se počasí. Naopak potíže z přehrátí jsou běžnější při maratonech částečně kvůli intenzivnější vynaložené námaze.

• Maratonci spálí vysoké procento karbohydrátů a mohou si vystačit s iontovými nápoji a gely. Ultramaratonci spálí vyšší procento tuků a obvykle potřebují skutečné jídlo, které může způsobit zažívací problémy.

• Čím delší je závod, tím pravděpodobněji udeří svalové křeče, které nejčastěji postihují kvadricepsy, hamstringy a lýtka. Nikdo přesně neví, proč se křeče objevují, ale většina výzkumů poukazuje na únavu v mechanismu, jenž řídí svaly a jejich stahovaní.

• Únavové zlomeniny a další zranění pramenící z muskuloskele­tárního přetížení mohou vytrvalostní běžce pořádně potrápit.

• Puchýře jsou na ultra běžnou záležitostí kvůli blátu, vodě, kamenům a prachu, jež se snadno dostanou do bot a ponožek. Běh v členitém terénu, jako jsou prudké seběhy, může také na nejvíce namáhaných místech způsobit odřeniny.