Svou „maratónskou kariéru“ jsem ukončil ve svých 27 letech Děčínským maratónem („Mezinárodním maratónem přátelství“, ve své době docela populárním) v roce 1987. Zaběhl jsem si tenkrát podle svých měřítek docela slušný čas 2:51, zjistil jsem, že už si nepotřebuju nic dokazovat, a protože jsem nebyl tréninkovým fanatikem a život pro mě nikdy zdaleka nebyl jen o běhání, věnoval jsem se od té doby „rozumnějším“, kratším a méně devastujícím běhům. Maratóny se pro mne staly uzavřenou kapitolou.
Člověk se však vyvíjí (a bohužel i stárne) a občas může dojít k malinkému přehodnocení stanovisek a „definitivních“ rozhodnutí. Když jsme s kamarády před dvěma lety po doběhu známého závodu Hruštice poslouchali nadšené vyprávění Petra Kašparce o zážitcích z „jediného pravého autentického maratónu v Athénách“, začal jsem vážně uvažovat o tom, že mé maratónské kariéře přeci jen něco chybí.
Brzy nato skutečně padlo rozhodnutí o výpravě do Athén. Ještě jednou to v kolébce všech maratónů zkusíme… Loni mi to však pracovní povinnosti bohužel nedovolily a tak jsem si musel počkat další rok.
Nevadí – nadělím si Athénský maratón k pětapadesátým narozeninám a abych měl na co vzpomínat, dopřeju si k nim kromě nejslavnějšího maratónu na suchu i nejslavnější maratón na běžkách – Vasův běh. Tak se i stalo a Vasák jsem i přes nepříjemné únorové zranění kolena zdárně v březnu absolvoval, a to dokonce (díky svému synovi Adamovi) ve vybrané společnosti Žižkovských tygrů, Zuzky Kocumové a dalších hvězd.
Dokonce jsme měli tu čest letět do Stockholmu společně se Standou Řezáčem a takové chvíle, kdy tygři následováni Standou vyskočili ve Stockholmu na letišti na beznadějně zastavený pás a ponořili se hluboko do tunelu pro svá zaseknutá zavazadla vyháněni rozkaceným zřízencem, patří k dlouhé a pestré šňůře silných zážitků s bezvadnou partou. Vrcholem byl samozřejmě samotný závod, díky sněhovým podmínkám jeden z nejtěžších v historii. Vasák prostě nastavil laťku hodně vysoko, ale můj půlkulatý rok měl mít ještě druhý vrchol…
V sobotu 31. října tedy s manželkou Janou sedíme v letadle řeckých aerolinek a míříme do Athén, kde už na nás v půjčovně čeká autíčko. I když jsem procestoval velký kus světa, v Řecku jsem nikdy nebyl, a tak jsme se rozhodli spojit příjemné s příjemným, před maratónem si udělat malou týdenní dovolenou a vyzobat z Řecka pár pěkných míst, které stojí za to.
Prvním z nich byly Delfy – proslulá starověká věštírna, kam jsme se přesunuli ještě večer po přistání. Deštivý dvousetkilometrový přesun většinou již potemnělou krajinou nebyl příliš příjemný. Cestu nám zpestřila snad jen srážka s prasetem, ke které málem došlo těsně před cílem naší cesty – chybělo tak 20 centimetrů. Dodnes se s manželkou přeme, zda to,co jsme na poslední chvíli spatřili ve světle reflektorů, byl divočák, nebo šlachovité a svalnaté prase domácí, které opustilo nějaké blízké hospodářství, aby si šlo trochu zaběhat.
Dovolená mohla snadno nabrat trochu jiný spád. Nicméně ráno po probuzení v Delfách nás čekal krásný slunečný, byť chladný den, ideální na prohlídku nádherných vykopávek a přilehlého muzea. Odpoledne jsme přes lyžařské středisko(!) Arachova a pohoří Parnas pokračovali k další perle vnitrozemského Řecka – pověstným klášterům Meteora.
Z antického Řecka jsme se tak rychle přesunuli do Řecka pravoslavného, asi ještě působivějšího. Večer v městečku Kastraki, kde jsme přímo pod majestátními skalami, na nichž jsou kláštery nalepeny, našli ubytování, potkali mladý manželský pár z Chamonix, který právě úspěšně absolvoval výstup na Olymp, další plánovaný cíl naší cesty. Dozvěděli jsme se od nich, že Olymp (byť horské chaty jsou už zavřené) je stále dostupný bez větších technických problémů, bez sněhu a ledu. To nás povzbudilo, takže po prohlídce jedinečných klášterů za jedinečného počasí jsme s lehkou hlavou následující večer ujížděli přímo pod trůn bohů do městečka Litochoro.
Tam jsem plánoval přespat tři dny, přičemž úterý bylo věnováno rozchození v horském terénu. K tomu jsme si vybrali kaňon Enipeas, spojující Litochoro s Prionií, parkovištěm s „bufetem“ na konci silnice směřující pod Olymp do srdce národního parku. Enipeas je nádherný malebný kaňon s klášterem svatého Dionýsia, působivou svatou jeskyní s kapličkou a mnohými přírodními zajímavostmi. Dojem umocnil fakt, že jsme tu byli prakticky sami. Vůbec – v této pokročilé podzimní době je v Řecku dávno po sezóně, teploty jsou příjemné, otravných „turistů“ i kolem památek relativně minimum, prostě předmaratónská idyla…
Aby byla idyla skutečně idylická a ideální, dorazila do Litochora v úterý odpoledne druhá a velmi podstatná část naší výpravy – tříčlenná parta běžců, sportovců a horolezců z Krásné Lípy vedená Honzou Chroustem, známým „komínářem“, s nímž mě pojí už téměř stoleté přátelství od vysokoškolských geodetických let. Přijeli přesně podle plánu, autem nonstop z Čech (vyrazili v pondělí po práci, střídali se, ale radši to nedoporučuju napodobovat).
A protože je chlapcům cizí zbytečné pohodlí, vyrazili s čelovkami ještě tentýž večer z parkoviště v Prionii vzhůru na známou chatu A1, kde plánovali ve výšce 2.100 m bivakovat (nadmořská výška Prionie je 1.100 m). Je třeba podotknout, že noční výstup jim zpestřovala smečka psů, jakých se po celém Řecku potulují tisíce. Na rozdíl třeba od Rumunska ale nejsou agresivní, jen trpělivě čekají, jestli od turistů neodpadne něco k jídlu. Nicméně občasné vyštěknutí ze tmy nebo zablýsknutí světýlek očí nenavozuje při nočním výstupu přílišný pocit jistoty.
My pohodlnější (já s Janou) jsme ve středu v pět ráno opustili hotel, nasedli do auta a v šest už jsme s čelovkami opouštěli parkoviště v Prionii a stoupali na chatu A1 za bivakujícími kamarády, kam jsme dorazili volným tempem kolem deváté. Kluci právě vstávali a balili, zatímco pejskové ještě pospávali. Společně jsme pak začali vystupovat klasickou cestou na hřeben. Řečeno s Cimrmanem – lepší počasí jsme si ani nemohli přát.
Až na předvrchol Skalu (Olymp má několik vrcholů) nás doprovodil jeden ze psů žijících v okolí chaty a za své průvodcovské služby (jen občas přerušené marným odběhnutím za kamzíkem) si vysloužil zaslouženou odměnu v podobě salámu, kousku housky, pár sušenek a poloviny krabičky tavených sýrů (my jsme se před maratónem museli spokojit se „švédskou dietou“).
Hlavní vrchol Olympu Mytikas (2.918 m, druhá nejvyšší hora Balkánu) se nám nyní ukazoval v celé své kráse – skutečný trůn bohů vystupující přímo z moře. Cesta ze Skaly na Mytikas už je místy trochu exponovanější, ale všichni máme své dlouholeté zkušenosti a za dnešních podmínek jsme nahoru téměř vylítli. Na vrcholu jsme si připili krásnolipským Falkensteinem a pokochali se parádními výhledy na okolní kopce národního parku i vzdálenější vrcholy na jedné a moře na druhé straně.
Rozdělili jsme se – Jana s Jardou se vrátili výstupovou cestou a my zbývající jsme sestoupili žlebem na druhou stranu. Honza s Pavlem pak ještě zamířili na sousední vrchol Stefani, zatímco já jsem usoudil, že dvoukilometrové převýšení čtyři dny před maratónem už stačí a osamoceně se vydal obejít Plato Múz, kde už ležely místy zbytky prvního sněhu.
Byl jsem vpodvečer úplně sám na rozsáhlém platu uprostřed hor a múzy na mne opravdu dýchly, když jsem měl to štěstí fotit kluky na vrcholu Stefani se svatozáří tvořenou sluncem zapadajícím za hřeben. Jak to v horách chodí, následoval velmi únavný sestup. Před Prionií už opět zapracovaly čelovky. Tu noc jsme spali všichni v hotelu a úspěšný výstup přiměřeně zhodnotili a zapili v jednom z mnoha litochorských podniků.
Ve čtvrtek nás s Janou čekal 400 kilometrů dlouhý přesun do Athén, zatímco kluci se vydali v našich stopách na kláštery a do Delf. Nastal čas začít se už trochu věnovat maratónu, a tak jsme zamířili přímo na athénské letiště, kde jsme uvítali třetí část výpravy – Karlu Mališovou s manželem Frantou. Kdo by nedejbože Karlu neznal, tak vězte, že Karla (dříve Kolenovská) je sice stále aktivní a velmi dobrá běžkyně, ale dříve to byla běžkyně skvělá, a to zejména na dlouhých tratích, a její maratónský osobák 2:42 i její mezinárodní maratónské úspěchy ji řadí mezi naše historicky nejúspěšnější běžkyně dlouhých tratí.
Ale i Karla svůj poslední maratón běžela před mnoha a mnoha lety. Když se před pár měsíci pro naši myšlenku „důstojné maratónské derniéry v srdci všech maratónů“ nechala zlákat, byl jsem docela překvapen. Nicméně ani Karla s Frantou nechtěli cestovat do Řecka jen za maratónem samotným, a tak naše pestrá dovolená mohla pokračovat…
Po přivítání na letišti jsme neprodleně zamířili do prostorného maratónského expa, které se právě ve čtvrtek otvíralo, nafasovali čísla, kartičky na MHD a tašky s potřebnými proprietami, prošli kolem stánků snad všech firem, které se točí okolo běhání a prohlédli si video z trasy maratónu, ze kterého bylo zřejmé to, co jsme už dávno věděli – maratón to je těžký a velká část trasy vede do kopce (proto jsme koneckonců taky trénovali na Olympu :)).
S dobrým pocitem, že teď už nám nic neuteče, jsme s paprsky zapadajícího sluníčka zamířili do Pirea, který leží nedaleko od expa. Chtěli jsme se trochu projít po nábřeží přístavu a nasát atmosféru. Jako řidič musím konstatovat, že ten kdo si myslí, že v Praze projde vysokou školou řidičské asertivity, by měl zajet s nepřesně fungující navigací ve špičce za soumraku do Pirea (který už je dávno součástí Athén) a v uličkách, kde na každé straně od zrcátka má tak 5 centimetrů, se snažit najít místo na zaparkování. Dokonce ani Karla, která je jindy poměrně výřečná, na zadním sedadle ani nedutala. Vůbec se nedivím, že v Athénách nese každé druhé auto výrazné známky „silničního lišeje“.
Ale podařilo se, procházka po Pireu byla a my jsme se poté přesunuli do hotýlku Acropolis View přímo pod Akropoli. Vybral jsem jej speciálně proto, abychom v nadcházejících večerech nasávali na střešní terase u lahvinek dobrého řeckého červeného vína předmaratónskou kosmickou energii a rozjímali při pohledu na noční osvětlenou Akropoli. A přesně to se i stalo.
V pátek nás ještě čekal výlet autíčkem na Korintskou šíji, kde mě hodně lákal Korintský průplav z 19. století, který vlastně z Peloponésu udělal ostrov (myšlenky na jeho prokopání sahají hluboko do antického Řecka). Nemohli jsme si nechat ujít ani vykopávky starověkého Korintu, jednoho z nejvýznamnějších měst starověkého Řecka a gigantickou pevnost nad nimi na svazích Akrokorintu, o které někdo z nás prohlásil – „kam se hrabe Spišský hrad“. A pak už rychle zpátky do Athén vrátit golfíka, který nám prokázal neocenitelné služby. Procházka k Hadriánovu oblouku pod Akropolí, dobrá večeře a posezení na terase s neskutečným výhledem byly tečkou za dalším vydařeným dnem.
V sobotu ráno jsme si s Karlou vzpomněli, že je nejvyšší čas začít vážně trénovat, a tak jsme se šli před snídaní trochu rozklusat mezi Akropolí a dalšími athénskými pahorky po dlažbě, ze které na nás dýchala historie. Všude jsme potkávali skupinky vyklusávajících a rozprávějících maratónců na první pohled nejrůznější výkonnosti, atmosféra slunečného rána byla cítit dobrou náladou a očekáváním dne D. Nás ještě čekala procházka po Akropoli a okolí, posezení u kafíčka na pěší zóně a taky setkání s olympskou částí naší výpravy, kamarády Honzou a spol., kteří už taky konečně dorazili do Athén.
Honza už Athénský maratón absolvoval loni (a jeho euforie značnou měrou přispěla k uskutečnění celé letošní akce), takže jako znalý průvodce nás zavedl k starověkému olympijskému Panathinaikon stadionu, kam zítra, pokud všechno dobře dopadne, doběhneme. Já jsem se s Karlou ještě podíval na místo, kde budeme zítra ráno nastupovat do autobusu k přesunu na start, a pak už jen večeře, Frantova masáž (Franta je bývalý profesionální masér fotbalové reprezentace) a na kutě.
Nedělní časné ráno zastihlo za hluboké tmy průvody maratónců, stahujících se z athénských hotýlků na nástupní místa autobusů, které musí všechny přepravit do Marathonu, místa startu, ležícího nedaleko bojiště, kde Řekové porazili a zmasakrovali obrovskou přesilu Peršanů a odkud (podle historika Plútarcha) běžel slavný Feidipidés oznámit tuto novinu Athéňanům. Honza mi radil, abych se pokusil cestu autobusem prospat, neboť pokud to neudělám, uvidím, že jedeme skoro pořád z kopce a nebude mi moc dobře. Měl pravdu a měl jsem ho poslechnout, ale bohužel jsem nespal. I otrlá Karla se hrozila a marně se snažila potlačit stres.
V místě startu už ale všechno bylo jiné, vysvitlo sluníčko, spousta pozitivně naladěných lidí, noční můra byla pryč. Cítil jsem se dobře a musel jsem konstatovat, že zatímco včera mě ještě bolely nohy po Olympu, dneska už se nemám na co vymlouvat – možná i díky Frantově masáži. Každý jsme startovali z jiné vlny, ale do poslední chvíle jsme se s Honzou a Karlou drželi spolu, což bylo v tom lidském mraveništi fajn.
Pak už se všechno dalo postupně do pohybu a maratón byl slavnostně odstartován. Protože už běhám hodně dlouho a mám nějaké zkušenosti, vím, že maratón je především o hlavě (zejména když není natrénováno, což byl případ nás všech :)). V Athénách to platí dvojnásob, je strašně důležité nenechat se jednak strhnout atmosférou a jednak profilem trati (protože první desítka je prakticky po rovině) k přepálení (mě k tomu navíc sváděla i má druhá vlna). Vyzbrojil jsem se proto trpělivostí a nasadil tempo nepatrně pod 5 minut na kilometr, v němž jsem hodlal setrvat pokud možno celý závod. Věděl jsem, že i když nemám moc naběháno (v říjnu 200 km, v měsících předtím kolem 150, což v žádném případě nejsou maratónské dávky), maratón prostě uběhnu.
Pár delších běhů jsem si předtím zkusil, v létě jsme s kamarády běželi Non-stop beh hrebeňom Nízkych Tatier, absolvoval jsem Vasák, z laufů vytrvalost mám, není se čeho bát. Časový limit je v Athénách 8 hodin, ale i poté se mohou „slow runners“ došourat do cíle. Nám šlo ale o to, absolvovat maratón důstojně, a i Karla měla jasný cíl uběhnout ho celý a nepřejít do chůze. Připravil jsem se duševně na to, že první desítka bude snadná, druhá těžká, třetí možná peklo (na 31. kilometru je nejvyšší bod stoupání) a poslední desítku, převážně z kopce, už mě musí donést do cíle diváci a morálka. Detailně jsem si v sobotu večer načetl profil trati, co je na jaké občerstvovačce k dispozici a takto vyzbrojen jsem se pustil do zdolávání kilometrů.
Ale už na pátém kilometru, právě v místech historického bojiště, se ozval záludný nepřítel, a to silné nutkání na malou. Ačkoliv jsme s Honzou byli před startem snad pětkrát, už to tu bylo zas, takže místo toho, abych se kochal krajinou a posvátným místem historické bitvy, hledal jsem očima keřík, kde by zrovna nestál hrozen nadšených diváků. To se záhy podařilo a já se poněkud naštvaně vydal stahovat manko.
Když se mi to po vteřinkách kolem desátého kilometru podařilo, nepřítel tu byl znovu. V tu chvíli se začaly vkrádat černé myšlenky o stáří, prostatě, nadbytečné zastávce každých pět kilometrů a o tom, zda není na maratónské zápolení přeci jen už trochu pozdě. Naštěstí po pár kilometrech nutkavé pocity ustoupily a tělo konečně začalo vstřebávat tekutiny a pracovat tak, jak má. Začal jsem si závod užívat a začal mě opravdu bavit. Řekům je třeba vyseknout poklonu – všechno bylo dokonalé, dobře zásobené občerstvovačky každých 2.5 kilometru, dobrá obsluha, výborní diváci, úžasná atmosféra.
Spousta běžců si nesla olivovou ratolest, buď v ruce nebo třeba zasunutou v čepici. Počasí ideální, možná mohlo být pro středoevropana, který nesnáší vedro (jako já) nepatrně chladněji. Pořád jsem si hlídal čas a rovnoměrné tempo a běh mi utíkal nečekaně rychle. Na největší stoupání mezi 30. a 31. kilometrem jsem se skoro těšil, věděl jsem, že pak už bude trať klesat. Klesání přišlo a já si řekl, že když jsem do této chvíle držel i v kopcích tempo, teď to rozbalím a budu už jen vylepšovat čas. Ale ouha – místo toho jsem pocítil křeče v obou lýtkách a na chvilku jsem propadl lehké panice – budu muset zastavit pár kilometrů před cílem a do cíle se došourat. Ale tak zlé to naštěstí nebylo, brzy jsem si našel způsob, jak lýtkům, nepřipraveným na takovou zátěž, ulevit a pokračovat. Sice jsem nedokázal zrychlit, ale dosavadní tempo jsem udržel.
Doběh na mramorový antický stadión plný lidí byl úžasný, hodně emotivní. Jana s Frantou stáli a fandili na tribuně hned za cílem a díky Frantovu silnému hlasu jsem si jich nemohl nevšimnout. Pak už jsem si jen užíval slastné chvíle po doběhu, a to v lepším čase, než v jaký jsem si troufl vůbec doufat – 3:27 je jen něco přes půl hodiny za mým osobákem z mládí. Později v Praze jsem si přečetl, že jsem skončil 23. v kategorii zhruba z 590 lidí. Nebýt toho čůrání…
Měl jsem trochu obavy o Karlu, jestli to nepřepálí (jak je občas jejím dobrým zvykem) a zda se bude řádně občerstvovat, ale její doběh záhy po mně v čase 3:48 mě utvrdil v tom, že obavy byly zbytečné a velezkušená běžkyně zas jednou ukázala svůj potenciál. Suverénně opanovala svoji kategorii a druhé v pořadí nadělila tři minuty.
Naopak jsem se vůbec nebál o kluky z Krásné Lípy. Vím, že Honza si umí užít života i maratónu. Všichni doběhli v pohodě. Naše minivýprava byla prostě veleúspěšná.
Náš fyzický stav nám po příjemné sprše dokonce dovolil projít si odpoledne Muzeum Akropole, přestěhované před pár lety do supermoderní budovy kousek od našeho hotelu. Postávání před exponáty jsme využili jako vhodnou příležitost k protahování, i když je třeba přiznat, že scházení po schodech nám činilo určité problémy a vyžádalo si speciální velice elegantní styl. Posezení s kluky v dobré pivnici a večer s Janou, Karlou a Frantou s vínečkem na terase jen završilo dokonalý den. Konstatovali jsme, že běžet Athénský maratón byla prostě čirá radost.
V pondělí ráno nás čekal už jen přelet do Prahy, při němž jsme zjistili, že letadlo je plné dalších českých běžců zvučných. Ve výsledkovce jsme napočítali celkem 71 účastníků z České republiky, což je určitě zajímavé číslo. A co je ještě zajímavější, udělali díru do světa – Karla Mališová byla první ve své kategorii, Michaela Dimitriadu druhá v kategorii, Miriam Stewartová (dříve Kautová) vyhrála svou kategorii v přidružené desítce a její dcera Moira byla v témže závodě celkově druhá. Škoda, že si toho u nás nikdo moc nevšiml, zatímco se běžecká veřejnost často zahlcuje velmi nepodstatnými a vágními informacemi.
A ještě jeden dodatek na závěr pro začínající běžce a „hobíky“- toto povídání bylo o krásném zážitku, důstojné maratónské derniéře pár „vyzrálých“ běžců a čisté radosti z pohybu a aktivního života. Neberte ho jako tréninkový návod pro absolvování maratónu. Správně byste měli systematicky naběhat víc kilometrů a přiznávám, že ani ten Olymp čtyři dny před závodem není asi úplně ideální.
David Jindra
