Už to tak bývá, že v polovině podzimu udeří první mrazíky, z rána se při zemi válejí cáry mlhy, obloha zšedne a nejinak tomu bylo i minulou neděli. V šatně pro hosty nás zůstalo pět. Pět staříků, kteří si ještě troufnou změřit síly především se svým věkem. Ostatní borci už se rozklusávali, aby získali tu správnou provozní teplotu, jenže nám se do toho syrového času nějak nechtělo a do startu zbývalo ještě dvacet minut.
„Tak co mládenci, jak jde život?“, ptám se, aby řeč nestála.
„Ále stojí to za prd. Bolí klouby, hlavně kolena a kyčle, ani koňská mast nezabírá. Musel jsem zajít za mastíkem, ať mi něco předepíše. Doporučil mi Gé eS Condro, tak uvidíme, jestli to k něčemu bude“. Pravil Eda.
„To já jsem už musel za svým čurologem, nebo jak se mu vlastně říká. V noci třikrát vstávám, i pivo už jsem raději přestal pít,“ řekl Hugo a barvitě ještě vylíčil průběh návštěvy u lékaře – ornitologa a hlavně, jaký byl průběh vyšetření a jak to bylo s prostředníčkem pravé ruky pana doktora.
„A co ty, Pepo?“ Pepa nereagoval. Aha, zapomněl naslouchátko. On je z nás nejstarší a neustále něco zapomíná.
„To já jsem si musel dneska ráno vzít hned dva brufeny, jak mě bolelo ve hřbetu,“ hlásí Tonda a předvádí, že se opravdu nedokáže ohnout víc, než by se prsty dotknul holeně. „A to bez ledvinového pásu neudělám krok!“
„A co chlapi, jak jste na tom s ranním sraním?“, ptá se Lojza. „Já po ránu vypiji dvě deci teplé vody, pak přidám spešl cviky a mám pak celý den klid.“
„To já zas mám Guttalax a taky to perfektně zabírá,“ pochvaloval si Eda.
Já na to: „Synci, já jdu každé ráno v devět, odložím půlmetrový kabel a mám vystaráno. A jak jste na tom se sexem? To jsme ještě neprobrali!“
V provizorním starobinci nastalo trapné ticho. Až po chvíli někdo na chodbě zařval: „Pánové, na start! Je za pět minut devět!“
No to je průser! Jak na povel ke mně promluvily výsledky mého metabolismu a kabel chtěl ven. Tak fofrem, ať ten start neprošvihnu!
Je po závodě a já jdu proměnit nafasované lístečky na občerstvení za klobásu a pivo. V hospodě na hřišti bylo celkem plno. Volno bylo vlastně pouze u stolu před obrovskou plazmovou televizí.
Stůl majetnicky okupovala korpulentní baba, asi tak mého věku – přes šedesát. Před sebou vyprázdněný půllitr od piva a zatím nevypitý velký panák jakési lihoviny. „Tak tomu říkám mač!“, řekla hlasem rockera a pak ještě zavelela: „Sedni si!“
„Děkuji madam. Co bylo v telce tak zajímavého?“ táži se.
„No přece mistrovství světa v ragby. Vyhráli Novozélanďani. To jsou krásní, udělaní chlapi! Dva metry výšky, sto dvacet kilo váhy a ne jako vy, podvyživení běžci. Vypadáte, jak byste zrovna zdrhli z Buchenwaldu“.
Babsko zvedlo svoje půlky, koplo do sebe velkého panáka, pak si ještě dalo mohutného čmouda, típlo cigárko a vypadlo z knajpy.
Ještě jsem ji zahlédnul oknem, jak volně a rozvážně kráčí ke svému domovu.
Měl jsem pocit, že se jí někde kolem stehen, proklatě nízko, pohupují dva ostře nabité kolty.
Zdraví vás Dědek Beskydský.
