Atletiku dělala dávno předtím, než jsem začal trénovat. Velmi těžko jsem ji přesvědčoval, aby se k nám přidala, když jsem začínal dávat dohromady svoji první tréninkovou skupinu.
Nerada něco měnila. Zejména ne pohodlné a zaběhané stereotypy. Měla zas sebou bohatou atletickou kariéru s výbornými výsledky. Tréninky ji už nijak netáhly. Nakonec se přece jen nadchla, hlavně díky naší tehdejší výborné partě.
Přidala se velmi opatrně a začala trénovat o trochu víc, než dřív. To zvlášť podotýkám. Ona tomu nikdy moc nedala. Při jejím obrovském talentu to stačilo a nikdy ji netáhla sláva našich velkých atletických hvězd, ke kterým mohla při troše snahy klidně patřit.
Běžecké zatížení, to u ní nikdy nebylo s rezervičkou, ale vždy s ohromnou rezervou.
Stejně tak i v závodech. Nikdy se nezmáčkla. Co kdyby při tom špatně vypadala. Ke všemu přistupovala s lehounkým nadhledem. Pravá atletická dáma. Dělala vše jako šlechtičny ve středověku. Velmi opatrně, s grácií a s rozvahou.
Přesvědčit ji k něčemu novému v tréninku vyžadovalo vždy nadlidské úsilí a stejně ji k tomu strhl až kolektivní trénink.
Tělocvična? Neznámý pojem, tam jaktěživo nebyla.
Posilování? Strašná hrůza. Zásadně se mu vždy vyhnula. Běhat do kopců: „ No to ses snad zbláznil. Co kdyby mi na těch nožkách pak vyskočily nějaké svaly. To bych nepřežila,“ se stoickým klidem a odzbrojujícím úsměvem hodnotila moje snahy.
Závod v krosu, nic pro ni. Když běžela v terénu, tak se tam pohybovala jen jako baletka. Jen si nic neudělat a hlavně se neumazat.
Přesto závodila a běhala skvěle. Těžila z neuvěřitelného talentu. Když se jí chtělo, to zejména v soutěžích družstev, kdy se mohla rvát za kolektiv, klidně tam střihla půlku za 2:12, čtvrtku za 58 vteřin a patnáctistovku pod 4:40. Dál už to bylo vše moc dlouhé.
Individuálně za sebe jí to moc nešlo. Byla velká trémistka. Přesto mezi dívkami v mé skupině byla nejlepší a také nejstarší. Stala se, coby učitelka, jejich vrbou a pomáhala řešit jejich, pro kluky, nepochopitelné problémy. Udržela díky tomu u atletiky dost děvčat, které by jinak skončily ve věku kdy pro ně pojem „jé chlap“ byl rozhodujícím faktorem v dalším životě.
Nikdy nezkazila žádnou legraci a občas mi připadalo, že je ráda, když se může stát terčem vtipných akcí, kterých bylo vždy v takové partě dost. A ona patřila k oporám této skupiny individualistů.
Běžel čas. Kamarádi se rozprchli. Děvčata dospěla, založily rodiny. I Lenka. Já pokračoval dál v úmorné práci trenéra a dával dohromady další a další běžecké adepty.
Kdykoliv jsme se potkali (a to bylo velmi často), vždy mě překvapilo, že věděla, jaké máme výsledky a živě se o vše, co děláme, zajímala. Se svým typickým úsměvem a upřímným pohledem na věc.
Léta utíkala. Z paní učitelky se stala ředitelka školy. Vychovávala svoji dceru a najednou se coby čerstvá veteránka objevila na dlouhých silničních bězích. Nevěřil jsem svým očím. Ona, pro kterou byl nedělní výklus smrtelným zážitkem, klidně běhala desetikilometrové závody. A dobře. Jak jinak.
Viděli jsme se v té době velmi často. A když jsem začal učit na základní škole, rychle mě zasvěcovala do tajů výuky rozmazlených dětí.
Vždy plná humoru, jako tehdy v 28. září 2004 na Svatováclavském běhu v Blažovicích.
A najednou, v dalších dnech, jako blesk z čistého nebe, nás všechny zdrtila šokující zpráva. Nevěřili jsme vlastním uším.
Lenka se vydala na svůj nejtěžší závod. Odhodlaně a bojovně, jak ji k tomu vychoval atletický život.
Neustoupila ani o píď. Rvala se neuvěřitelným způsobem se zákeřným nepřítelem, který se nemínil vzdát.
Všichni jsme ji obdivovali, snažili se ji podpořit a drželi palce. To bylo vše, co jsme mohli dělat. S neskutečně drsnou a dlouhodobou léčbou se musela potýkat sama. Co všechno si musela prožít, to ví jen ona sama a nikdo z nás si to ani v nečernějších snech nedokáže představit a taky se to nedozví.
Bojovnice.
Kdykoliv jsme se potkali, jela na kole, plavala, dokonce i klusala a s neuvěřitelně optimistickým úsměvem se nepoddávala ráně osudu. A byla to pořád s námi. Přežila, co snad ještě nikdo. Brali jsme už za samozřejmé, že svůj závod o život vyhraje.
Jenže to bohužel nebyla pravda. Po tolika letech tvrdého boje o život se už tak vyčerpala, že jí nezbyly síly dál pokračovat.
Od 22. dubna 2010 nás sleduje už jen z nebeského stadionu.
Kdykoliv si na ni vzpomenu a to je velmi často, musím se jí poklonit a hluboce smeknout, neboť byla pro nás všechny příkladem nezdolné vůle.
Vidím ji na jejím oblíbeném běžeckém oválu v našich lesích při svém pravidelném klusu za každým stromem, slyším její smích z houští, čekám, odkud se přiřítí.
Bohužel se tam už nikdy neobjeví. I lesním velikánům, které ji v časech tréninku chránili svým stínem, chybí. Jen smutně pokyvují korunami a i já vnímám, že si občas velmi hlasitě vzdychnou při vzpomínce na ni, stejně jako my všichni, kterým se nesmazatelně zapsala do našich srdcí.
Ale ona nám všem určitě drží palce i tam někde nad námi a já pořád kolem sebe cítím její povzbuzování.
„Makej, makej…“
Nikdy na ni nezapomenu.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
