O uplynulém víkendu se konal tradiční ultratrailový závod s cílem v pražských Modřanech, Pražská stovka. Závod na více než 130 km, začínající ve Staré Huti u Dobříše, opět vyhrál Honza Zemaník, ale již druhý ročník za sebou měl spoluvítěze. Letos se jím stal Tomáš Bystřický z Rock Point Teamu. Oba tak proťali cílovou linii ve shodném čase 15 hodin, 20 minut a 58 vteřin. Jak závod probíhá, čím si běžec musí během něj projít a jaké jsou jeho pocity, popsal Tomáš v následující reportáži, hned jak se probral z povítězného kómatu.
Takže je to tady. Mám za sebou prvních 130 km v terénu, a proto bude můj report asi trošku poznamenaný emocemi, ještě nejsem ultrahovado, co seká stokilometrovky jednu za druhou. Pražská stovka je závod, o kterém koluje tolik historek a pověstí, že se jednomu rozklepou kolena jen při pomyšlení na něj.
Na druhou stranu si můžete říct, že je to vlastně turistický dálkový pochod a navíc ještě u Prahy, tedy idylka. Základní pravidlo P100 je, že téměř vždy je delší, než udávaná vzdálenost a vede tím nejdrsnějším terénem, který je v daném místě k dispozici. Každý rok se trasa mění a zveřejňuje se až týden před startem aby se zamezilo tréninku na ni.
Letos hlavní pořadatel Olaf, v sobotu v noci nejvíc proklínaný člověk na světě, jen tak mimochodem pronesl, že jde asi o druhý nejnáročnější ročník z dvacetileté historie závodu. Charakteristická je také „rodinná“ organizace malého podniku bez pompézností a komerčního záměru, který už je z mnoha závodů cítit. Chceš běžet? Tady si vyplň kartu, tamhle jede vlak na start, tady je polívka a tady cíl. Vzdáš to? Tak se sám musíš nějak z toho lesa dostat.
Po čtyřech letech co tak nějak běhám, jsem se konečně rozhodl, že se tím závodem taky nechám otestovat. Jako závodník defaultně nastavený na taktiku vypálit, a pak čekat, co to se mnou udělá, se mi ta kolena opravdu třásla. S tímhle stylem bych do toho zatím nemohl jít bez supportu, proto musím hned na začátku vyzdvihnout pomoc kamaráda Petra a smeknout před závodníky sveřepáky, co to šli na vlastní pěst.
V pátek ve 23:40 vybíháme z vlaku téměř letmo na trať, jak v nějaké satiře. Hned, jak rozsvítím čelovku, zjistím, že mi nefunguje hlavní režim, a tak musím jet na zbývající. Je nečekané teplo a očekávané bahno, a to všude. Dva týpci za to berou okamžitě po startu a vzdalují se zbytku závodníků. Já zůstávám v balíku asi 10 lidí s Honzou Zemaníkem a spol. První desítka jak jinak než za 50 min, no dobrý.
Až na první čipovou kontrolu se nic nemění, jen se objevil první příznak, že budu mít dneska velkou spotřebu. Jak jsem uviděl obložené talíře, nabral jsem si jídla i do rukou na cestu. Odtud nás posílají jinou cestou, že je prý v lese zničené značení, a tak obíháme kus po silnici, to mi teda zpětně vůbec nevadilo. Plus pro pořadatele je, že to zvládli ihned uřídit a ukázat nám správnou trasu za pochodu. Na druhou čipovou kontrolu to bylo dlouhých 28 km a představa o plánovaném tempu tady začala mít trhliny.
Přebíhali jsme jedno z kritických míst – Albertovy skály, kde bylo spousta mokrých schodů, kamenů a řetězů. Za skalami byla tajná kontrola a od ní jsme se začali trhat. Honza se rozhodl stíhat vedoucí dvojici, a já, že musím začít hlídat tempo a tepy. Od té doby jsem nadlouho brambora na čtvrtém místě. Kolem 40. km, ani nevím jak, dobíhám vedoucí trojici, přecházíme potok po padlém stromu a trasa vede necestou ve svahu kolem řeky těsně nad vodou.
K čipu 46. km dobíháme spolu, ale já jdu nejdříve do auta doplňovat, až pak si pípnu a odbíháme po jednom pryč. Odtud začínám používat hůlky a vyčítám si, že už jsem to neudělal dávno. Na čip 62. km jsem běžel víceméně sám, ale těsně před kontrolou mám trojici zase před sebou, potkáváme se v hospodě a odtud už jdeme ve čtyřech. Dávám si připravený toast a měním ponožky, které jsem vzápětí opět promočil ve vysoké trávě.
Je něco po šesté ráno, měním čelovku a chvíli na to se rozednívá. Dalším plusem pro pořadatele je výborné značení, celou noc jsem šel bez navigace a mapy. Dík odrazkám nebyl nejmenší problém trefit trasu. Nyní se už za světla blížíme ke Slapské přehradě, kde měl být velmi rozbahněný úsek. Jasně, ještě před tím lezeme na nějaký kopec pro kontrolu, sice tam nevede cesta, ale když už tu ten kopec je, tak proč to nevzít přes něj. Začínají mě fest bolet chodidla a ve volném kamení a listí se nepohybuji zrovna obratně. Poté přichází asi 2 – 3 km dlouhý traverz stráněmi nad přehradou.
Řekl bych celkem zbytečný úsek trasy, cesta tam vlastně nebyla a ten kousek jsme šli přes půl hodiny a na kontrolu na 80. km dorážíme tedy až kolem deváté hodiny. Zajímalo by mě, jak to tam vypadalo po nás, pro hodně závodníků se tady nelámal chleba ale morálka. Protože odtud z Třebenic jel dobrý spoj do Prahy, dorazilo na další čip už o 70 lidí méně. Z Třebenické hospody startují 50kaři a mezi nimi Řezňa (Tomáš Řezníček, další člen Rock Point Teamu – pozn. redakce), kvůli zdržení na posledním kousku se ale těsně míjíme.
Pijeme tady polívku a Petr mi opět za pochodu doplňuje pití a jídlo, mám na sebe velkou spotřebu. Začal jsem co hodina, ale teď dopoledne už se interval jedení tyčky a Enerviťáckých gelů zkracoval. Přes noc jsem sladké občas prokládal Jihočeskýma Jerkama, protože byla chuť i na slané. Mezi každým čipem padl průměrně litr ionťáku.
Dostáváme nový itinerář, je světlo a cesta je jednodušší, takže se nálada trochu lepší. Pokračujeme už jen ve třech a někde po 90 km to Honza Zemaník natahuje a jde do čela. Martin ze Slovenska nevypadá, že bych chtěl odpovídat, a tak se i já snažím cuknout z dohledu a udržet tempo. Myslím, že někdy při svítání v těchto místech docela pršelo, drobné mrholení ale provázelo celý závod.
Na čipové kontrole 100. km se tedy pro nás lámal chleba. Já jsem se jen minul s Honzou, jdu si pípnout a za mnou trochu díra. Chytlo mě závodění, takže rychle doplňujeme prázdný camel, jídlo a co je třeba, a koukám vypadnout a dát si těch posledních 30 km. Ó jak naivní představa. Chodidla už jsou úplně v kreku, ale nebudu se přece zdržovat střídáním ponožek nebo bot.
Někde v lese jsem si jednou ustlal na mokrém svahu u chaty. Jak na mě domácí zavolal: „Bacha, klouže to!“, tak jsem se zvedal od jeho plotu. Nebyl jsem sám. Říkám si, že mám druhý místo, tak pohoda, nějak už to půjde. Asi na 108. km se za mnou objevuje Honza, který musel na nucenou zastávku, a tak jdeme spolu až na další čip. Na mě jde hlad a dopočítávám, že těch zbývajících asi 20 km nám bude možná trvat ke třem hodinám, takže se neupejpám a vyjídám zásoby.
Na 110 km je čip a dáváme další polévku. Můj support bohužel nedorazil, a tak jsem docela znejistěl s jídlem a pitím na zbytek trasy. Myslel jsem, že polívka mě na chvíli podrží, ale byl to omyl. 115. km mi totálně seká, začalo ze mě lejt, roztřásly se nohy i ruce a skoro jsem neviděl na cestu. Nějakým způsobem jsem se vyplazil na další skálu a sháním lidi a píšu na všechny strany, že je zle. Nahoře rezignuji na šetření a jím celé balení masa Jihočeské Jerky, dvě tyčky, gely a tablety, prostě všechno.
Krizuju tedy asi 3 km, kdy všechno jen plyne kolem mě a nemůžu to moc ovlivnit. Sbíháme k nějakému potoku, udělalo se mi líp a zase před sebou vidím Honzu a pokračuju s ním. Opět nahoru a tam potkáváme paní, co prý doznačovala trať. Vysomrovali jsme kolu a já ještě banán, který byl asi pro děti. Dolů naštěstí přijel Petr a tak dopíjím všechno, co v autě teče, něco s sebou a už to snad dáme.
Od 126. km zkusíme trochu závodit, takže to Honza táhne, na chvíli se střídáme a běžíme kolem pěti na kilák. Připravil jsem se na to, že to bude až do cíle a bude to bolet, ale jak se dalo čekat, cíl nebyl na 130. km. Zbývaly ještě dva a nějaké drobné, tak se domlouváme, že to asi není nutné a modřanskou roklí už je tempo trochu pomalejší a do školy dorážíme spolu v čase 15 hodin a 20 minut. To už nám jde naproti Řezňa, který doběhl 50 km na 2. místě a dělá pár fotek. Honza Zemaník mi tedy ukázal, jak se pořádně běhá a byl na mě v konci hodnej. Proběhne regenerát, sprcha, spacák v šatně, vyhlášení a doma upadám do 12hodinového komatu a nohy hoří.
Takže mám za sebou první takovou zkušenost a zatím nevím, jestli je to cesta, jakou chci jít. Určitě vím, že bych to zatím nebyl schopný takhle zaběhnout bez podpory na trati a vědomí, že mi během chvíle může někdo pomoci. Ať to zní jakkoliv pateticky, tak mi moc pomohla i podpora lidí, co mi psali SMS večer i během závodu. Ještě jsem nezažil, abych si během nejhoršího četl zprávy od těch, co na mě mysleli. Za to tedy obrovský dík, máte na mém úspěchu velký podíl!
Trasa: 132 km / +4470 m, čas: 15:20, 6 l pití (ionťák + voda), asi 10 tyček a gelů, 3 balení sušeného masa, 2 polívky, 1 toast, trochu koly, salámu a sýra.
