Sobotní večer 20. září se těšil už pěkných pár dní předem velké pozornosti mých běžeckých přátel. A také mojí. Pořádal se závod v Letenských sadech v Praze, pro mne výjimečný hned z několika důvodů.
Vlastně ze tří. Zaprvé se běhá potmě, zadruhé je to běh pro dobrou věc a zatřetí můj první závod v životě. Modří již vědí, ano, je to Night Run Praha 2014, konkrétně Avon běh proti rakovině prsu na 5 km.
„No, tak jsme tady!“ Pomyslím si a vystupuju z auta na zatím ještě poloprázdném letenském parkovišti. V pozadí se tyčí tři velké nafukovací brány s logy sponzorů. „Aha, tak támhle to všechno evidentně začne a skončí.“ Honí se mi hlavou co udělat první, kde vyzvednout startovní balíček, kam jít s kamarádkou, která mě doprovází a kde se následně převléknu.
Počasí trucuje a tak pofukuje každou chvilku odjinud, barevné praporky v místě startu se vzájemně fackují a do toho občas nepříjemně stříká déšť. Obloha se kaboní a její barvy rozhodně nevěstí nic veselého. Hlavně ať se nerozprší! Od rána se republikou přehnala kvanta bouřek, tak snad nás příroda ušetří.
Je kolem páté hodiny odpoledne. Na trase se zatím prohánějí děti v jejich závodech a jsou skvělé, panečku! Těch posledních je nám vždy líto a tak jim tleskáme ještě o trochu víc než ostatním.
Vyzvedávám startovní balíček a pohled na startovní číslo 1155 mě potěší. V balíčku je ještě růžové Avon triko a čip pro změření času. Všechno necháváme v autě a jde se dopovat!
Pro místo dopingu vybíráme jednu z cukráren kousek od Letné. Objednávám si borůvkový koláč a pidi presso. Vracíme se na parkoviště ke startu, které se mezitím řádně zaplnilo a chlapík s brašničkou už dovnitř nikoho nepouští. Stmívá se a areál začíná dostávat jinou atmosféru.
Převlékám se nakonec venku na parkovišti u auta, ještě vkládám baterie do čelovky a vyrážím do davu. Někdo poskakuje, někdo si podupává, na podiu probíhá představení tváří běhu Ivy Pazderkové a Davida Svobody. Následuje hromadné focení týmů, kterého se neúčastním, protože mám jinou starost, a sice vyhledat ono místečko.
Nakonec nacházím za podiem 4 růžové kabinky s celkem slušnou frontou před nimi. Čas do startu 5 minut. Čekám a čekám. Vedle mě je ještě jedna mnohem větší fronta na uložení věcí do úschovy. A už svolávají běžce na první závod na 10km. Jak tohle dopadne?
Závod na 10 km startuje ve finále asi s 10 minutami zpoždění. Pět minut poté máme vyběhnout my. Stojíme ve startovním prostoru, ladíme mobily, sledujeme čas do startu. Ovšem ouha! Zničehonic nastává ticho a nafukovací brány se nám hroutí na hlavy. Držíme je nad sebou rukama. Asi po deseti minutách se je daří znovu nafouknout. Startujeme lehce před dvacátou hodinou.
Čekám, až se ten obrovský, růžový marshmallow přede mnou pohne a trochu potrhá. A najednou! „Jé, já běžím! Běžím závod!“ Předbíhám pár holek, někde to nejde, buď je zatáčka a nebo křoví podél cesty. Každou chvíli pouštím někoho z kluků, kteří odstartovali desítku před námi. Běží se mi dobře, je chladno a vlhko, dobrý vzduch. Poslouchám na jedno ucho hudbu a držím si rytmus celou dobu závodu. Nepřecházím do chůze, i když jsou cestou zpět nejméně dvě stoupání.
Občas podél cesty stojí pár lidí, co nám fandí a tleskají. Na jedné lavičce, trochu bokem, si všímám mileneckého páru, který nás užasle sleduje. Představa, jak jdu na první rande a už už se chystá první „líbačka“ a najednou se odněkud vyrojí stovky lidí se světýlkem na čele, mě ještě víc zvedá už tak skvělou náladu.
Mezi druhým a třetím kilometrem je občerstvení. Kopnu do sebe ionťák takovým způsobem, že málem utopím sebe sama. Valím oči jako celá rodina Simpsonových a barvu nemám o moc lepší. Na síle mi to následné kašlání a sípání opravdu nepřidává. O to více mě těší blížící se zvuky hudby a pocit, že cíl už není daleko. Posledních pár set metrů běžím neskutečně uvolněně a oproti tréninkům rychle.
Kousek před cílem zaregistruju objektiv fotografa. „No potěš, to asi bude fotka. Rudý cvok s výrazem infarktu a svítící beruškou na čele!“
V cíli mi někdo vráží do ruky plechovku s pitím. „No paráda, přesně to jsem potřebovala!“ Vymotávám se z davu a hledám kamarádku. Za chvíli je u mě, směju se jak v reklamě na zubní pastu a je mi báječně.
Chvilku ještě sleduju dobíhající holky za mnou a s potěšením zjišťuju, že jich není málo. Tak snad si neutrhnu takovou ostudu. Jdeme k autu, beru si místo trika suchou mikinu a tak, jak jsem doběhla oblečená a obutá, startuju auto a šineme se noční Prahou domů do Kladna. Jdu spát před půlnocí a spím – nespím. Emoce a vylité endorfiny v mém těle stále ještě pořádají bláznivý mejdan.
Shrnutí? Zážitek rozhodně ano. Prostředí krásné, byť po dešti trochu kluzké. Organizace místy pokulhávala a technické problémy se sice vyřešily, ale náladě před startem nepřidaly. Nicméně! Běháme přece hlavně pro zážitek a Night Run Avon na 5km je zážitkový běh jako vyšitý. Už se moc těším na příští rok! PS: Jo, a pro zvědavce, jak jsem doběhla? Ze 427 závodníků jako 304. v čase 33:11. Jsem spokojená. Mám už své roky, za sebou tři těhotenství a běhám necelé tři měsíce a už jenom to, že jsem se zúčastnila, je pro mě největší vítězství.
Běhu zdar a Bezvaběhu dvojnásob!
