Natahovat se nebo se nenatahovat? Toť otázka.
I tak by se mohl ptát novodobý zmatený atlet. Stejně jako v případě jídla, tak i u stretchingu platí, že člověk neví, co má dělat a z každé strany slyší něco jiného. A platí, stejně jako v jinde – 90% těch informací je na nic.
Rád bych upozornil na to, že z vlastní zkušenosti celkem vím, o čem mluvím.
Prošel jsem období extrémního uvolnění a každodenního stretchování a následně několit let, kdyz jsem neudělal nic, o čem by se dalo říct, že je to stretching. V obou případech jsem poslouchal někoho, kdo tvrdil že stretching je strašně důležitý nebo naopak je to úplně zbytečná věc a já tomu uvěřil.
Obojí byla chyba.
Moje zkušenosti
Jak uvidíte níže na obrázcích, nedá se říci, źe jsem nějak zatuhlá bytost. Od přírody ale nijak pružný nejsem, stretchovat jsem nicméně začal někdy v šesti letech na karate (Suzukiho systém z jedné super slovenské knihy) a následně zblblý filmy s Jean Claude van Damme to pokračovalo dál a dál.
Totálně mylně jsem usoudil, že abych byl dobrý bojovník, musím udělat rozštěp mezi židlemi (dneska bych asi volil Volva). Takže jsem se k tomu postupně dopracoval, to mi bylo cca 16let.
Rozštep mezi židlemi
K nejlepšímu bojovníkovi mi to nějak moc nepomohlo (vůbec, dokonce bych argumentoval, že mi to ublížilo), ale dokázal jsem celkem dost dobře kopat a velice dobře jsem se uvolnil. A díky svojí pružnosti jsem si dokázal přivodit i různá zajímavá zranění. Můj rozsah totiž nebyl moc pod kotrolou.
Co je vlastně stretching?
Co to vlastně znamená dělat stretching ? Najdeme 183432 různých definic, postupů a návodů, principů a pozic, které „musíme“ dělat. Pokud ale zrovna nezávodíte v tom, jak dostat nohu za hlavu, budete se asi protahovat za jinými účely. Nicméně definici bych maximálně zjednodušil – zlepšit pohyblivost vašeho těla.
Jestli chcete delší sval (to asi ne…) nebo větší kloubní rozsah (možná) nebo tělo bez bolesti (určitě), je potřeba se nějak protahovat.
Stačí jenom cvičit?
Pokud děláte dřep, je to stretching nebo ne? Co třeba „bojovník I“ v józe, je to stretching? Ano, obojí ano. Tělo se určitě nějak protahuje. Stačí to? Mít třeba dva tři „zázračné“ cviky na všechno? No, to záleží na tom, co člověk chce, že ano. Podle mého názoru nestačí.
Tělo je příliš komplikované a složité a pokud se chcete dobře pohybovat (plus mít celou řadu dalších bonusů), budete potřebovat víc. Mnohem víc (samozřejmě v závislosti na současné situaci vašeho těla).
Vezměte si třeba olympijské vzpírání – obrovská výbušnost, super síla, masivní nároky na pružné a mobilní tělo. Stačí tedy jenom vzpírat? Podle mých zkušeností ne (ale já jsem zase houby vzpěrač). Nicméně pokud stretchuje Klokov, měli by jste asi i vy.
Můžete se určitě protahovat s činkou, já to taky někdy dělám, ale dělám i hodně dalších věcí.
Jak moc je moc
Pokud konkrétní rozsah pohybu neovládate silou, nejste schopni s kontrolou třeba „zahučet“ do provazu a na nohou (bez pomoci rukou) se (na)zvednout zpět, tak jste za hranicí. Tělo je schopné povolit dál (s pomocí externí síly nebo gravitace), než samo ovládá. Což není dobře. Jste ohební (rozsah), ale nejste mobilní (rozsah s kontrolou).
Ani náhodou neplatí, že víc je lépe. Záleží jak jste ohební, jakým stylem. Já jsem dokázal dát na zem dlaně (a mnohem víc…) skoro vždy, ale ani náhodou mi to nezaručovalo, že mě nebolely záda. Často právě naopak. Když mi někdo řekne, že chce být ohebnější, tak opatrně co si přejete – možná budete, ale třeba to bude pro vaše tělo mnohem horší, než teď.
Pasivita není na místě
Je možná na místě si trochu ujasnit terminologii – mluví se o flexibitě, pružnosti, ohebnosti, mobilitě, uvolnění. Bez ohledu na definice můžete mít schopnost se bez větší námahy dostat do rozštepu na zemi a sednout si. Nebo dokážete mrsknout nohou a kopnout s ní někam nahoru.
A teď – dokážete se v tom rozštěpu udržet třeba centimetr nad zemí? Nebo se zvednout o pár centimetrů nad zem a bez rukou? Jenom silou, jak se vzepřete nohama o zem? Nebo u toho kopu – dokážete kopnout pomalu a zastavit nohu v té nejzažší pozici? Jestli je odpověď ne, pak máte možná ohebnost, schopnost protáhnout sval, to je fajn. Ale nedokážete to kontrolovat, nemáte v těch nejzažších pozicích kontrolu, sílu.
A to vám, dříve nebo později, nějak ublíží.
Blahoslavení tuzí
Můžu vám s klidným svědomím sdělit, že pasivní ohebnost, rozsah bez kontroly nebo síly, je horší, než žádný rozsah. Blahoslavní tuzí. Pokud vám tělo umožní pohyb do rozsahu, kde mají svaly, šlachy nebo vazy držet a přenášet sílu, pak může dojít, a často dojde, ke zranění. Já jsem nebyl vyjímkou, měl jsem dost a dost problému. V průběhu let jsem se o těle naučil dost, abych se z toho zase dostal, ale trvalo mi to dost dlouho.
Představte si, že se předkloníte za účelem se protáhnout, chcete se dotknout špiček nohou. Gravitace vám pomůže, vy se hezky uvolníte, dotek špiček a…a…a pak nic, protože se nedokážete narovnat zpátky. Nedokážete se zvednout, protože nemáte sílu ten rozsah kontrolovat a umíte to jenom „dolů“, ale nahoru vás zvedá jeřáb. Absurdní představa ne? Ale většina lidí se přesně takhle protahuje – pasivně.
A za cílem dotknout se špiček, dostat se do lotosu, udělat provaz nebo co já vím všechno, dělají svému tělu strašlivé věci. To ale přece není cíl, ne? To je cesta k něčemu, ne cíl.
Právě dobrá kontrola pohybu v mezních pozicích – tam je síla a prevence před zraněním. Pasivní protažení? Tam ne.
Recept na katastrofu
Nikdy, nikdy, nikdy nesmíte jenom pasivně viset ve svých tkáních. To je recept na katastrofu. Tělo musí být aktivní. I v protahování. Stejně tak potřebujete aktivní mysl. Pokud se protahujete u televize, dříve nebo později začnete vnímat film a ne svoje pocity a pak je něco špatně. Dobrý pohyb je „teď a tady“, plně přítomní a pozorní, ať se jedná o běh, vzpírání nebo lezení po stěně.
Nikdy, nikdy, nikdy nesmíte jenom pasivně viset ve svých tkáních.
Proč vlastně?
Další otázkou je, proč to vlastně dělat – a je spousta, spousta odpovědí. Já se dneska v podstatě protahuji v podstatě pořád – každý můj tréning pracuji na zápěstí, ramenou, bocích, páteři, kotnících, kolenou… Moje tělo se otevírá víc a víc a umožňuje mi o trochu víc. Lepší pohyb, větší svobodu v pohybu, větší možnosti. A to je důvod proč by měl každý pracovat na mobilitě – větší svoboda a možnosti pohybu.
Moje důvody ? Zdraví, kompenzace mého sedavého stylu života, práce na disbalancích, posun v tom, co dělám, robusnost a prevence proti zranění. Dneska se ale protahuji o dost jinak než dřív – je to víceméně všechno silový stretching (já tím vlastně posiluju). I když mě vzbudíte o půlnoci, tak mám neustále cca. 80%-90% rozsahu. A ten se pořád zvětšuje.
Noha na čele
Před dlouhou dobou jsme se s kamarádem z Hong-Kongu „hecli“, kdo dá dřív špicku napnuté nohy pod bradu. Zatím tam nejsme ani jeden, ale oba už máme špičku na čele.
Odhadoval jsem to na 3–4 měsíce práce, nicméně zabralo nám to oběma přes 9 měsíců. Já byl první, ale asi o 14 dní, byla to pro nás oba dost fuška.
A o tom, jak jsem to udělal a co mě to naučilo, napíšu přístě.
