Narodila jsem se v zimě, o měsíc dřív, se značnou podváhou a docela jsem na svět spěchala. Na dlouhou dobu to byl poslední rychlý pohyb vpřed, který jsem z vlastní vůle učinila, a o té vlastní vůli by se jistě dalo hodně dlouze diskutovat.
Do svých 2 let jsem odmítala chodit. Rodina propadala hysterii, slovutné kapacity kroutily hlavou a teprve moje tehdy 80letá prababička přišla na způsob, jak mě rozpohybovat. Zkrátka mi tu čokoládu nepodala a já byla nucena si pro ni dojít. Vyšlo tedy najevo, že vlastně chodit umím, ale má podváha vzala rychle za své – jediný způsob, jak mě někam dostat po svých, bylo slíbit mi kus žvance. Takže například beskydské Pustevny byly odměněny klobásou – a to mi ještě nakukali, že lanovkou v tom případě jet nemůžu, protože by mi bolelo bříško – bylo mi šest, byla jsem blbá a lehce zmanipulovatelná.
V dalších letech už jsem na podobné triky neskočila, naopak se ze mě stal odborník na to, jak si podvrtnout kotník, aby to zase tolik nebolelo, dostatečně to nateklo a já získala omluvenku na pokud možno co nejvyšší počet hodin tělocviku. Došlo to tak daleko, že jeden rok jsem nebyla z tělocviku klasifikována. Rodina kroutila hlavou, protože po vsi s bandou děcek jsem lítala poměrně čiperně a sousedovi třešně jsem dokázala očesat v rekordním čase. Ani pud sebezáchovy mi nechyběl. V případě nouze jsem uměla velice rychle nalézt díru v plotě a zdrhnout. Prostě jsem jen nebyla milovníkem organizovaného pohybu.
Na gymnáziu můj odpor k tělocviku dosáhl vrcholu. Dobrovolně jsem 4 roky dvakrát týdně jezdila domů večerním autobusem, jelikož tělocvik pro přespolní studenty, který končil v rozumnou hodinu, vedl bývalý trenér atletického oddílu a po prvním pololetí bylo oběma stranám jasné, že pokud nechci být prvním studentem v historii ústavu, který z tělocviku propadne, jeden z nás musí ustoupit. Profesor to samozřejmě nebyl.
V dalších letech jsem se přestěhovala do Prahy. Zde jsem se důsledně držela hesla: „Metro a chlap se nedobíhá, vždy přijede další a v Praze má navíc krátké intervaly.“ Spokojeně jsem se potloukala po hospodách a kavárnách, vedla intelektuální debaty o ničem a vypila hektolitry alkoholu.
A pak přišel houser. Uklízela jsem pěkně vymóděná – tepláky, co by si jistě pamatovaly spartakiádu, kdybych na nějaké cvičila, kolem hlavy šátek, aby mi vlasy nepadaly do očí a pohodlné triko po strejdovi, co má o 30kg víc – okna se koneckonců nemyjí ve značkových džínách. Snažila jsem se zvednout kbelík a už se nenarovnala, natož abych byla schopná cokoliv učinit se svým (ne)vzhledem. Kamarádi z mokré čtvrti byli zrovna mimo Prahu a já si musela zavolat sanitku.
Na to, co se stalo po té, existuje více názorů, od prostého, že jsem se zbláznila, až po poměrně propracovanou teorii mé dlouholeté kamarádky Jany, která tvrdí, že mě unesl mimozemšťan. Mé lehce paranoidní já si odmítá připustit, že by na tom mohlo být něco pravdy.
Zakoupila jsem běžecké boty, dva měsíce pečlivě studovala všechny možné běžecké stránky na netu, párkrát posunula první běh na jindy, protože v lednu vybíhají jen lidé, co si dali předsevzetí a pak jim to nevydrží, v únoru mám narozeniny a přece se nezničím, v březnu je ještě chladno a taky lezavě a v okamžiku, kdy mi došly výmluvy, jsem nainstalovala Run Keeper a vyběhla – teda spíš vyšla.
Datum a výsledný čas si pamatuju přesně – teda datum mám v hlavě, čas si škodolibě pamatuje aplikace. V hlavě mi utkvělo pouze to, že začínat se má pomalu. Po prvních 200 metrech jsem pochopila, že tato informace je skutečně zbytečná, rychle to stejně nezvládnu a heslem onoho běhu bylo přežít. Paradoxně mi to ale pomohlo – mou analyticky založenou mysl to zaměstnalo natolik, že neměla moc prostoru sledovat, zda se na mě někdo blbě nekouká nebo si, nedej Bože, něco nemyslí. Nebyl čas, já hledala plíce. Ale přišla jsem domů, dala si vanu, než se napustila, plíce dorazily a bylo mi báječně.
Po 2,5 měsících běhání je shrnutí následující. Utratila jsem majlant za sportovní boty, mám nová funkční trika a dokonce vím, co to znamená, podprsenku na své přednostě jsem sháněla měsíc a přečetla tolik diskuzí, že bych o výhodách a nevýhodách jednotlivých modelů mohla přednášet, minimálně jeden víkend v měsíci trávím na závodech, kde dobíhám mezi posledními, ale o to víc si to užívám a tempem splašeného závodního šneka v kuse uběhnu 10 kilometrů a jako velice příjemný bonus beru i fakt, že jsem o 5 kilo lehčí. Navíc jsem se přihlásila na svůj první půlmaraton v Košicích, takže do října mám o motivaci postaráno.
