Nikdy by mě nenapadlo, že budu v rubrice „Ženy a běh“ rozebírat právě toto téma. Ale můžou za to „nejapné“ poznámky, se kterými jsem se setkala při několika svých posledních trénincích.
Byly doby, kdy jsem doslova za ranního kuropění a tmy běhávala v Bělském lese. Je pravda, že Bělský les se v policejních statistikách velice často vyskytuje jako místo spáchání trestného činu, ale nějak jsem to ignorovala.
Před dvěmi lety jsem v Areálu zdraví (čili na „ovále“) několikrát narazila na exhibicionistu. Až na jednu část svého těla byl zahalen, na hlavě kapuci vraženou do čela.
Neškodný jedinec, pomyslela jsem si. Až do okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že onen jedinec kromě obnažování spáchal právě v Bělském lese jedno znásilnění a jedno ublížení na zdraví s pokusem o znásilnění. Jistě, jistě, Ostrava-jih není právě to nejbezpečnější místo.
A tak jsem svou pozornost přeorientovala na „Prajskou“. Petřkovice a Šilheřovice. Slušný městský obvod. Tam mohu běhat sama! Je to stále Ostrava a přitom si připadáte jako někde na dovolené.
Občas vám přes cestu přeběhne srnka, zajíc, narazila jsem už i na rodinku divokých prasat. Několikrát mě zastihla bouřka a přívalové deště. Občas musím nohama téměř „rozrážet“ hejna bažantů, jednou jsem musela hodně přidat na tempu, abych utekla malému pejskovi zn. „pouliční směs“, který měl zjevnou chuť zakousnout se mi do lýtka. Nic z toho mě však od běhání neodradilo.
Až teď. Pomalu se připravuji na Ostravský maraton. Je třeba naběhat spousty „objemů“. Se dvěmi malými dětmi nemohu běhat kdy chci, ale jen tehdy, když mám zajištěné hlídání. Což bývá dost často v dopoledních hodinách.
Bylo to myslím v červnu, když jsem při jednom takovém osamoceném lesním běhání narazila na cyklistu: “Slečno, vy se tady nebojíte běhat tak sama“? „No nebojím“, odpověděla jsem a polykala další kilometry. Cyklista se ale rozhodl mi sportování znechutit a za nějakou dobu se objevil znovu.
TIP: Čtěte také PROČ JSME ZAČALY BĚHAT ?
A pak ještě jednou…, to už jsem měla pocit, že mě snad sleduje, z běhání jsem nic neměla a s hodně nepříjemným pocitem utíkala domů. V červenci jsem si pro změnu vyrazila běhat směr Landek.
V 6:00 hodin je opravdu hodně brzo. Přesto jsem nečekala, že narazím na skupinku asi čtyř mužů a budu si muset vyslechnout hlášení: “Paní neutíkejte nám. Po ránu by jste měla provádět jiné cvičení než běhání. Nechcete s námi?“
Nechci! A na Landek už sama ráno nepoběžím. Vůbec jsem si nepomohla, další podobnou zkušenost jsem si o pár dní později odnesla opět ze Šilheřovic.
Jistě, můžete namítnout, jsou to jen hloupé řeči zakomplexovaných chlapíků. Ale jsou nepříjemné a nikdy dopředu neodhadnete, jak člověk, kterého vidíte poprvé v životě, zareaguje.
A což teprve, je-li jich více. Nechci vás milé dámy vůbec strašit. Spíš se chci zamyslet, zda je třeba provádět nějaká preventivní opatření. Já jsem dlouhé výběhy v dopoledních hodinách přestala běhat sama, raději se s někým domlouvám. To je asi zatím všechno.
Na kurz sebeobrany nemám čas. Snad pepřový sprej nebo paralyzér by se hodil…
Tady je pár vašich zkušeností :
Bára:
Zatím jsem se v České republice, ale ani v New Yorku a ani v Paříži nesetkala se situací, kdy bych měla strach o svou bezpečnost. Nějaké zvláštní preventivní opatření nepoužívám. Tady v ČR běhám se psem – ne kvůli bezpečnosti, ale kvůli jeho venčení a společnosti. Pes by mě neochránil, miluje všechny lidi, ale to potenciální útočník neví. Jinak mám ve zvyku tvářit se sebejistě a že vím, kam běžím, ostatní běžce pozdravím, ale případné otrapy ignoruju. S tím jsem přežila i běhání v East Harlem na Manhattanu, tam jsem si většinou cestou vyslechla nějaké neškodné komplimenty. Moje běžecké areály jsou Hvězda a Ladronka, v zimě se přesunuju na osvícenou Ladronku, po tmě bych do Hvězdy nešla.
Petra:
Ano, už se mi stalo, že mě někdo při běhání obtěžoval a měla jsem strach. Zvláštní opatření ale neprovádím, jen se snažím držet pravidla „Kdo uteče, vyhraje !“
Eliška Anna:
Za téměř třicet let, co běhám se mi nestalo, že by mě někdo přímo napadl. Nejhorší zážitek při běhání byl, když mě na opuštěném místě napadli dva velcí psi, kteří utekli ze špatně zajištěného objektu. Pokud se cítím někým ohrožena, tak to jsou cyklisté a in-line bruslaři, kteří se chovají bezohledně až nebezpečně, a to i v místech, kde nemají co dělat. Mám i zkušenost, že se někdy na běžce či chodce snaží záměrně najet. Většinou musím trénink přizpůsobit časovým možnostem, takže si nemůžu moc vybírat, kdy a kam půjdu běhat. Pokud je to možné, tak se snažím běhat na méně frekventovaných místech, kde nejsou velké davy lidí a je tak i menší pravděpodobnost srážky s blbcem.
Všechno je naše volba. Můžeme zůstat sedět doma. Anebo vyběhnout a myslet přitom na „únikovou cestu“.
Přeji vám hodně bezpečných kilometrů !
Autorkou příspěvku je Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.
