Letos je celkem mírná zima. Rtuť na teploměru se sice dostala třeba k mínus patnácti, ale to bylo jen na pár dní. Ani to ale není nijak velká zima, říkají si někteří otužilci. Zdeněk Pácha na následujících řádcích popisuje, co všechno lidský organismus zvládne…
„Stalo se to 4. února 2012 při jednom závodě. Na startu bylo ukrutných – 25°C a bezvětří. A bylo to ještě o to horší, že to bylo při jedné z etap Lysacupu, tj. při zimním výběhu na Lysou horu v Beskydech, konkrétně v tzv. 3 in 1 etapě. Mimochodem, tento závod je už mým 6. zimním chlebem.
Tato etapa má start vždy v Ostravici s tím, že většina běžců ji vesměs zakončuje na vrcholu, ale mnozí v ní plánovaně pokračují dál dolů z kopce (k hotelu Bezruč v Malenovicích) a pak znovu na vrchol. Celkem tak absolvují namísto jen 8,5 km s 880 m převýšením (na vrchol) cca 17 km s cca 1.600 m převýšením a 750 m seběhem. Ti dobří ji dávají i 15 minut pod 2 hodiny.
Ale k zážitku. Původně jsem na tuto tzv. dvojí etapu nastoupit vůbec nechtěl (nedostal jsem totiž dovolenou), ale když nastal takový mráz a v něm jsem ještě neběžel, ´přinutil´ jsem mého mistra mi ji dát a… a jelikož jsem ještě v té době neznal tzv. Mankini (Boratovy plavky) vzal jsem si jen tu čelenku, dvě rukavice (smích), kolenní návleky, ledvinku s pitím a dvěma tatrankami, a ty dámské gaťky (a v nich ´tenkou´ vložečku olwaysku s křidélky). To abych toho měl na sobě co nejméně a o nic přitom nepřišel.
Ze startu až do oblasti pod tzv. Větry (7. km z 8,5 na vrchol) to šlo jako obvykle, to když povrch těla jsem měl krásně růžovoučký, ale co se dělo potom se musí jednoduše vidět anebo zažít. Již při výběhu ze závětří lesa, tak 300 m pod těmi Větry, totiž bylo slyšet silné hučení. Věštilo nám to všem peklo. A taky že jo. Na tom 500 m hřebeni, při těch – 25°C, již totiž řádila sněhová vichřice s 80 až 100 km/hod. Jakmile jsem jen v těch gaťkách a onou vložečkou (smích) do té mrazivé šílenosti vběhl, ihned jsem poznal, že proběhnout ji takto ´oblečený´ nebude nic standartního. A taky že jo.
I když jsem měl tedy za sebou již cca tři čtvrtěhodinový běh v těch cca – 25 ° C (na teploměru měřených) a měl tělo na chlad dostatečně aklimatizováno, tak stejně mi do ani ne minuty na ´kámen´ zmrznul snad všechen ten špek na těle. Vůbec poprvé jsem tak poznal, kolik ho vlastně mám a jak mi při každém došlapu jako jedna deska poskakuje do rytmu kroku a chce se každou chvíli odtrhnout. Záhy na to se mi mráz dostal až k páteři a na kosti rukou a lýtek, div že nepraskly. Celé to bylo něco, co jsem do té doby nikdy nezažil. Prostě sibérie a Sibiř hadr.
No, a aby toho nebylo málo, tak v tomto mrazivém běsu, tj. v silném bočním větru, ve kterém jsme všichni museli běžet notně nakřivo, aby nás to nesmetlo, v navátém prašanu, který nás při každém odrazu vracel o půl kroku zpátky, v tom omrskávání mého holého těla šíleně ostrými vločkami sněhu takovou silou, až se mi z té bolesti chtělo místy doslova řvát (ale udržel jsem se) mě čekal asi 10 minutový běh (místo obvyklých cca 5). Extrém nabíral vrcholu. Zajímavé přitom bylo to, co mě logicky z obavy o mé zdraví samozřejmě jako první napadlo, a sice že navzdory tomu, že jsem musel mít (a měl) povrch těla totálně zmražený, tak na můj běh to nemělo absolutně žádný vliv.
Sílu tohoto extrému přitom potvrzuje už jen to, že když např. se za mnou běžící Lukáš Krejčí rozhodl (jak mi později řekl) ochránit si před tím mrazivým vichrem tvář dlaní levé ruky, tak o ní málem přišel. Uvědomil si totiž pozdě, že si tím jejím zvednutím nejenže přívod krve do ruky stíží, ale přiskřípnutím oné tepny takřka úplně zamezí. Však také, když jí chtěl po chvíli narovnat, s hrůzou zjistil, že mu to jaksi nejde. Mezitím mu totiž ztuhla mrazem. Už to v životě nikdy neudělá.
Tzv. pocitová teplota v té chvíli zde musela být hodně, ale hodně, nízko. Kámošové sice později někde vyčetli, že to bylo někde kolem – 55, ale podle mě muselo být o hodně více pod nulou. Odhaduji tak někde kolem – 100 °C. Vždyť už jen např. v Sanatoriu v Čeladné, kde mají místnost s – 120°C, lidé ani po 3 minutách pobytu při této teplotě (předtím ještě 3 minuty v – 60 °C) nezmrznou, tak jakýpak – 55 °C. Mě povrch těla zmrznul do 1 minuty… Samotného by mě však zajímalo, kolik to přesně bylo.
Ale k věci. Sotva jsem se dostal z těch galejí do závětří, okamžitě jsem pocítil konec mého dalšího zmrazování. Ten silný vítr a ostré sněhové vločky to totiž celé velice silně umocňovali. Tělo v té chvíli muselo makat fakt na plné obrátky. Na to jsem se otočil na za mnou vytrvale běžícího kámoše Lukiho s otázkou, jestli je po tom všem v pořádku. V tom jsem spatřil jeho smrtelný pohled. V té chvíli jsem dostal o něj velký strach. Když mi ale s mým podivem hnedle, sic ovšem kostrbatě, odvětil, že je OK a běžel přitom dál, doznal jsem, že je to asi tím mrazem, a že tedy nic vážného, co by vyžadovalo moc pomoc, mu nehrozí. A proto jsem běžel dál taky.
Za pár minutek poté jsme byli na vrcholu. Honem z ledvinky odevzdat udivenému výběrčímu Luďkovi Bednářovi lísteček o doběhu a rychle pokračovat k seběhu dolů na druhý výběh Lysé, řekl jsem si a tak se i stalo. Tedy jen z části. Vzápětí poté jsem si ale všimnul mého hluboce zkrabatěného a totálně bílého povrchu těla, a to hlavně na břiše, když na záda jsem si pochopitelně neviděl, ale tam to muselo být obdobně strašné. Rázem mi došlo, že jsem zmražený natolik, že už se nejen i ta krev, ale i voda z povrchu těla raději stáhla dovnitř. Okamžitě mi přišlo: přijdu o ten svůj špek, až rozmrzne, určitě o něj přijdu, jako mnozí jiní přišli např. o své jednou zmrzlé prsty, řekl jsem si a několikrát si to zopakoval.
Nicméně přestože jsem musel být (a byl) již přes 15 minut takto zmražený, měl jsem v té chvíli velké dilema, jak dál. Neměl jsem vyjma tohoto zjištění nejen žádnou potřebu jít někam do tepla, neměl z toho třesavku a ani mi nebyla nijak extra zima (tedy alespoň ne ve vnitřku těla, když na jeho povrchu jsem jistý chlad samozřejmě cítil, to ano, ale nebyl to chlad, který by mě jakkoliv bránil v mém dalším běhu či pohybu) a mohl tak bez problémů v závodě další hodinku a čtvrt pokračovat. Přesto jsem se rozhodl závod z důvodu toho svého stranu o ten svůj špek ukončit v Kamenné chatě: jako vesměs všichni ostatní a také i ti, co si ji prvotně plánovali dát také 2×.
A zde v chatě jsem začal rozmrzat, a to takovým stylem, jaký jsem do té doby nezažil. Ihned poté, co jsem si totiž zasedl k polívce a jal se ji dostat do sebe tak z důvodu započínající třesavky, co nešla nijak zastavit, obsah všech lžic skončil nejen mimo mou pusu, ale i mimo mísu, tedy na stole. Polévky, samozřejmě již studené, jsem se tak najedl až po 15 minutách, co se mnou ta ukrutná třesavka přestala konečně třást. Při tomto rozmrzání mi mimo jiné též došlo, proč se vlastně na mě ten Lukáš díval tím svým smrtelným pohledem. Musel jsem mu připadat fakt strašně smrtelně.
Z pohledu zpět tak už mohu už jen zkonstatovat, že ukončit závod byla má jistá chyba, neb kdybych v něm pokračoval, tak bych o ten špek zcela jistě nepřišel (to jsem ale nemohl s jistotou vědět, že ano), navíc, když ta sněhová vichřice řádila jen v té oblasti Větrů. Mám ho totiž dodnes, a dokonce ještě o zhruba dvě kila těžší. A ta zmrzlá kůže: ta se mi zpátky do růžové barvy dostala do 48 a nikoliv jako obvykle do 24 hodin poté. To byl jediný následek tohoto extrému. Lze-li tento následek slovem následek vůbec nazvat. Však ani tu rýmu jsem nedostal.
To však nejde říci o několika běžcích, co neotužilí si z této etapy, která je výslovně překvapila a neměli ani čelenku, odnesli omrzliny nosu, uší a tváře. Někteří z nich si je léčili dokonce přímo v nemocnici. Přesto tuto dvojí etapu ukončilo 44 odvážlivců ze 131 celkových, kteří ji tak nezakončili na vrcholu a byli tak i mezi těmi, co ji nezakončili (a nevraceli se z ní) ani poté, co museli proti tomuto mrazivému vichru ještě utíkat (a tím si ji dále zesilovat) ze severní sjezdovky dolů. Přitom mezi nimi byla i jedna žena, a to Zuzana Chovanečková. Klobouk dolů před ní.
Každopádně, pokud bych kdy měl možnost tento extrém přinejmenším zopakovat, neřku-li ještě překonat, pak v této zimě by to určitě nebylo, neb je na to potřeba docela dlouhého tréninku, a letos tomu počasí, jak všichni víme, zrovna nepřeje. Tedy vyjma pár dní na konci ledna.“
„Dnes už to však se mnou a tím mým otužováním se mrazem a koupáním v ledové vodě takové silné není, když to už jen proto, že tomu jednak letošní zima nepřeje a pak také i proto, že svou hranici jsem již okusil, tak nemám k další motivaci. Dnes to dělám jen tak na půl plynu, to abych nebyl nemocen. A stačí to. Ostatně to co jsem dělal, byl stejně extrém celkový, sic mému zdraví v ničem neublížil. Jinak bych to nedělal.
Nechci předjímat, ale osobně tu sice znám Jana Čupu z Metylovic, který otužilost již provozuje dva roky. V mnohém mě překonává a tomu extrému se může i přiblížit (dokázal již např. letos v lednu vyjít onu Lysou jen v ´teplácích´ 5× za sebou, což já nikdy nedal, sic jsem k tomu nikdy neměl důvod) to však při nesrovnatelně vyšší pocitové teplotě. Je to jako když vrcholový cyklista dokáže vyvinout momentální výkon až 1.350 W, to však na dobu maximálně půl minuty, zatímco výkon 500 W dokáže vyvinout po dobu až jedné hodiny a výkon 300 W klidně třeba i dva dny. Silně pochybuji, že by onen extrém, pokud by se tedy Honza do něj opravdu dostal, vůbec přežil.
Jednak proto, že je mu 61 let, a také i proto, že není žádným běžcem, který by to v tom dokázal běžet a vytvářet tak dostatečné množství tělesného tepla. Je ´pouhým´ turistou. Pokud by totiž měl onu oblast v inkriminované době jen tak nalehko přejít a nikoliv přeběhnout, zcela jistě by mu to trvalo o mnoho déle a vytvářel při tom o mnoho méně tepla než já, což by se mu podle mě stalo nejspíš osudným.
Takže pro otužování běžců samozřejmě jsem, ale se zdravým rozumem. Každý totiž k tomu není stavěný stejně. Jednoho neofoukne ani studená vichřice, zatímco druhý se jen převlékne do suchého a má vystaráno. A není možné nechat od věci ani to, že naprostá většina běžců je takřka prostých tuku. Je totiž známo, že tuk izoluje (osobně jsem ho v té oné době měl na sobě asi 8 kg). A naprosto vše není ani v tom chladovém tréninku. Však ne nadarmo se říká, že na chlad si tělo zvykne tak do 6 až 8 týdnů, zatímco na teplo do 4 až 6 týdnů. A také, kdo z běžců výslovně běhá, teď tím myslím naplno, tj. pravidelně, i v zimě? Odhadem, 1/10?"
"Pravda, výslovný běžec nejsem, a to už kvůli té své silnější postavě, a také i na to vlastní běhání jsem se dal až poté, co mi v cca 30 letech přestali lidově řečeno mazat čéšky (předtím jsem byl docela dobrým amatérským cyklistou), ale to snad rozhodující není (a nebude). Mimochodem, po jejich jisté léčbě, to když se mi po 5 letech celá anabáze s nimi vrátila a doktoři mi řekli, že zde mi pomohou jen tablety proti bolesti a později nové čéšky, jsem náhodu uviděl leták na 2. ročník Běhu na Lysou Horu (květen každý rok).
Tož jsem si řekl, když na kole mi to vadí, zkusím běhat. A ejhle, časem jsem zjistil, že pokaždé vyběhnu o cca 100 m dále, než se pro nesnesitelnou bolest čéšek musím vrátit zpátky. Tož přidal jsem k tomu samoléčbu, a to zprvu co bylo k mání, tj. Švédské kapky, Mumio, později Yuccu, Geladrinky, 3 omega kyseliny, a především onen každotýdenní běh na Lysou, a čéšky se spravovali. Z oné nemožnosti bezbolestné chůze jsem se pak postupně dopracoval např. na ony závody Lysacupu, běh na Baraniec, následně dokázal v závodě vynést padesátilitrový sud plný piva sám na Lysou, být rok na to nejlepší v ČR v tzv. šerpovských závodech, a vloni dokonce dokázal vynést 60 kg vážícího tělesně postiženého na vrchol Rysů (anebo 75 kg od polské strany tamtéž) anebo mít v držení rekordy ve vynášce těžkých břemen na Ještěd či Sněžku. To bych bez onoho běhu nikdy nedokázal. Díky proto za něj."
