Když jsem ještě profesionálně běhal, míval jsem s trenérem Benčíkem období, kdy jsem třetí fázi tréninku absolvoval brzy ráno ještě před snídaní.
Ve skutečnosti to byla vlastně fáze první, po ní následovala ještě jedna dopolední a jedna odpolední, nicméně vše splňovalo kritéria třífázového tréninku.
Nikdy jsem to neměl rád. Po ránu se mi běhá velmi špatně a v pozdějším věku jsem tenhle způsob úplně přehodnotil.
Ranní klusání, které obsahovalo zpravidla šest až maximálně deset kilometrů, jsem si raději přidal k rozklusu či výklusu hlavní fáze a úplně jej tedy vypustil.
Něco jiného je ranní běhání v den závodu. Ranní rozcvičení před startem může být důležité a potřebné. Pokud maraton začíná v devět hodin, určitě nepůjdu v pět ráno klusat. Ale jestli závod začíná třeba v pravé poledne, rozklusání před snídání, třeba jenom na dvacet minut, rozhodně není na škodu.
I dopolední klusání před závodem konajícím se odpoledne může být velmi příjemné a plní svůj účel.
Chápu, že výkonnostní běžci, kteří chodí do práce a chtějí něco naběhat, využijí například ranní cestu do zaměstnání k tomu, aby si zaběhali a měli v nohách pár kilometrů. To je naprosto pochopitelná a místy také jediná varianta pro ty, kteří nemají více příležitostí se běhání věnovat.
Kdo se ale může běhání věnovat během dne a má čas i jindy než brzy ráno, určitě mu ze svých zkušeností doporučuji, aby to ráno s trénováním nepřeháněl.
Tělu chvílí trvá, než se pořádně nastartuje, a na počátku dne není třeba nic uspěchat. Pokud vás ale takováto ranní rozcvička probere, zůstaňte u toho, co vám vyhovuje.
Já ale na budíček v podobě běhání nikdy nebyl.
