A teď nemám na mysli bolesti, které se běžně přichází po náročném závodu, či tréninku. Někdy se to prostě přihodí, že se dostaví zranění, nebo bolest, která vystaví „stopku“ dalšímu běhání.
Pohyb je zdravý, působí na úrovni prevence, ale také léčby. Pohyb dokáže léčit a umí i vyléčit. Anebo taky ne. Pohyb dokáže i škodit, není-li správný.
Zdravý sport?
Běhání je považováno za jednu z nejzdravějších pohybových aktivit. Je to přece přirozený pohyb. Vše je v mozku připraveno, nikdo nás nic nemusel učit. V poslední době je velmi populární tvrzení, že člověk byl odjakživa chodec a běžec. Přesto všechno bývá právě běhání příčinou mnoha různých potíží a bolestí. Bolí nás chodidla, achilovky, často kolena, občas kyčle, dolní část zad, nejsou výjimečné ani bolesti ramen, šíje nebo hlavy. Proč se to děje? Proč co je považováno za zdravé, působí nepříjemnosti?
Aby byl pohyb skutečně zdraví prospěšný, musí být splněna jedna důležitá podmínka, je potřeba, aby byl správně proveden. V opačném případě nás doběhnou bolesti anebo si pohybový aparát rovnou poškodíme a dál ničíme. Přitom jen málo strukturálních poruch je skutečně nevratných.
Běhám snad špatně?
Není úplně snadné přijmout skutečnost, že to, co děláme a tak nás to baví (mnohdy i desítky let), nakonec děláme špatně… Pokud to dokážeme, můžeme běh věcí změnit, samozřejmě k lepšímu. Čas na změnu je vždy a dá se říct, že snad nikdy není pozdě. A i léta používaný stereotyp běhu je možné zlepšit nebo úplně změnit. Nejde to však ze dne na den. Vždy svým klientům říkám: „Rozhoduje majitel pohybového systému, nikoli já. Já dávám pouze návod k lepšímu použití, nic víc“. Jinými slovy když budete chtít, podaří se uvést věci na pravou míru.
Sezení je nepřítel
A nesnažte se z nepřítele dělat přítele. V tomto případě se to nemůže podařit. Hlavním problémem, který potíže při běhu způsobuje i na místech, kde byste to nejméně čekali, je špatné držení trupu. Způsob našeho života se velmi změnil. Ve srovnání s generacemi minulými výrazně přibylo sezení.
Často a dlouhodobě setrváváme ve statických pozicích (nehýbeme se). Ale i v sedu, ač to tak nevypadá, musí pracovat celá řada svalových skupin. Pracují v režimu, kdy nevytváří žádný pohyb, musí polohu delší čas držet. A to je velmi nevýhodné.
Svalová práce, pokud vytváří pohyb, spouští mechanismus, kterému se říká svalová pumpa. Pohyb napomáhá k lepšímu prokrvení. Statická pozice svalovou pumpu nespustí. Následkem toho dochází k poruchám prokrvení, omezenému energetickému zásobení svalů a vzniká bolest. Sed (nebo jiná naše statická pozice, obvykle pracovní) mění naše pohybové stereotypy. Stejné svaly, které přetěžujeme v sedu, použijeme i pro běh (nebo třeba chůzi).
Vznikají tak svalové nerovnováhy, které si postupně upevňují místo v našem pohybovém repertoáru. Tyto nesprávné pohybové stereotypy způsobují mnohdy nevratné strukturální změny (předčasnou artrózu nosných kloubů, výhřezy plotének, bolesti) a postupně ničí náš pohybový aparát.
Bolí nás dolní záda, protože dostatečně nepracuje břišní stěna a zkrácené (a přetížené) vzpřimovače páteře nedokážou donekonečna kompenzovat její neschopnost trup dostatečně zpevnit. Bolí nás v okolí kyčle s největší pravděpodobností proto, že ohybač kyčelního kloubu už nějakou dobu vyhrává bitvu nad velkým hýžďovým svalem, kterého elegantně vyřadil ze hry. Ale bez velkého hýžďového svalu dochází k masivnímu přetěžování právě kyčelního kloubu, které dříve nebo později skončí předčasnou artrózou. Bolí nás kolena, protože se pohybujeme nakloněni dopředu a kolena musí vstřebávat neúměrnou zátěž.
Svaly by ale mezi sebou zápasit neměly. Žádný boj – ale společná hra – všichni hezky za jeden provaz se společným cílem – posunout tělo dopředu ve vzájemné rovnováze. Jen tímto způsobem lze dosáhnout pohybu, který nebude zatížen rizikem zbytečného poškozování pohybového aparátu. Běh se správným držením trupu bude jednoznačně delší, rychlejší a navíc bezbolestný.
