Už je to více než rok, kdy se mi naskytla unikátní běžecká příležitost, která se neodmítá. To léto jsem trávil v Kalifornii v USA a téměř každou volnou chvíli jsem věnoval sportu, zejména v horách kolem jezera Lake Tahoe (1897 m.n.m.) na hranicích s Nevadou.
Hory kolem tohoto jezera jsou mekkou ať už pro horolezce, bikery, ale zejména také pro horské běžce. Kolem jezera Lake Tahoe se totiž vine unikátní přírodní útvar, který svými dokonalými průsmyky a výhledy, technickými stoupáními a klikatými seběhy rozběhá snad i zapřisáhlé chodce.
Tahoe Rim Trail – unikátní 266 km dlouhý trail
Tahoe Rim Trail je unikátní trail, který na 266 kilometrech obepíná již zmiňované jezero Lake Tahoe, které leží nedaleko známého sportovního střediska Squaw Valley, kde se v roce 1960 konaly Zimní olympijské hry. Trail je jedinečný nejen svou krásou a dokonalými výhledy na obrovské jezero (35 km dlouhé, 20 km široké), ale také svou brutální náročností.
Nachází se totiž v nadmořských výškách mezi 1900 a 3150 metry nad mořem, což z něj činí opravdu jeden z nejtěžších trailů na světě. Drtivé většině návštěvníků zabere absolvování celého Tahoe Rim Trailu 14 a více dní. A rekord Kiliana Jorneta? Nikoho, kdo se trochu vyzná v trail runningu, nepřekvapí brutalita jeho rekordu. Kilian zvládl 266 km v horském a technicky náročném terénu v čase 38 hodin 32 minut (a ano, stihl se dokonce i 2 hodiny prospat a jednou ztratit).
Jak to všechno začalo?
Náhoda mě svedla na závodech do vrchu ve Squaw Valley (závod na 5 km, 700m převýšení – sice to není ani zdaleka alpský vertical kilometr, nicméně na české poměry i tak celkem slušný stoupák) do cesty s jistým Gary Gellinem, který mne po pár minutách rozhovoru oslovil, abych se zúčastnil pokusu o překonání Tahoe Rim Trail rekordu, který tou dobou nedržel nikdo jiný než Kilian Jornet. A taková nabídka se prostě neodmítá, zvlášť když se pokus měl konat na moje narozeniny.
Gary Gellin je ultraběžec, který patří do širší americké ultratrailové špičky (9. místo na TNF Endurance Challenge San Francisco). Před tím jsem o něm nikdy neslyšel. Když mi na závodech ve Squaw Valley nabídl místo vodiče s tím, že ve skupině 4 ultraběžců chtějí překonat rekord Kiliana Jorneta, myslel jsem si, že si dělá srandu. Nedělal. A tak jsem o necelý měsíc později čekal v 2300 mnm na občerstvovací stanici Fontanillis Lake, abych společně s dalším vodičem Brianem převzal skupinu ultraběžců a strávil s nimi následujících 25–30 km v horách.
TRT na vlastní kůži
Garyho plán byl jasný, dokonalá příprava a organizace, minimum zastávek, žádné spaní, dokonalé zázemí a hlavně strojově přesné souvislé tempo. To byla jeho cesta, jak překonat Kiliana. S Kilianem byli v kontaktu a Gary věděl, že Kilian v druhé části svého výkonu na 2 hodiny „vytuhl“ a celkem často (jednou za několik hodin) dával delší pauzy.
Gary moc dobře věděl, že nejsou rychlejší než Kilian Jornet. Ale věřil, že na 266 km mají šanci být efektivnější. Gary a jeho skupina měli dokonale promyšlené občerstvovací stanice, kde v podstatě pouze měnili camelbagy a vodiče. Čas na Kiliana chtěli nahnat právě minimalizací ztrát na občerstvovačkách a pomalým, ale souvislým tempem. Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a už jsme běželi.
Na občerstvovačce, kde jsem se ke skupině přidával, se borci zdrželi doopravdy jen asi 2 minuty. Můj úsek byl dlouhý cca 30 km a vedl přes obávaný Dicks pass (2874 mnm). Hned v prvních kilometrech Gary a spol. zjistili, že zrovna slavím narozeniny a tak začali zpívat „happy birthday“, což jsem v danou chvíli doopravdy nechápal – zrovna jsme totiž byli uprostřed 6 km dlouhého stoupání a já měl vůbec co dělat, abych držel tempo.
Cestou jsme potkávali trekaře a turisty, kteří šli trail „na těžko“ s krosnama. Oni samozřejmě nevěděli, že jsem pouze vodič a tak se mi dostávalo stejné slávy jako ostatním běžcům. Všichni nás povzbuzovali, a vždy když jsme někoho potkali, tak se tvořila skvělá atmosféra, která mi dávala zapomenout na tu fyzickou zátěž.
Do té doby vše probíhalo podle Garyho plánu, na Kilianovy mezičasy jsme měli náskok asi 10 minut. Ovšem, jak jsou hory zrádné a trailový běh v těžkém terénu náročný, jsme se přesvědčili během následujících kilometrů.
Nepřestávám se divit, jak se všichni tihle borci úplně přirozeně při běhu baví, jedí a pijí. Já mám problém s každým gelem, který si chci z camelbacku vytáhnout a sníst. Což je způsobené zejména tím, že mám plné ruce – v jedné ruce svoji „rezervní“ láhev s vodou, v druhé Garyho, abych mu trochu ulehčil. V těchto nadmořských výškách je doplňování energie a tekutin zásadní, každý si proto neseme 2–3 litry vody na 30 km.
Po relativně technickém seběhu z Dicks Passu nás čeká asi 15 km vedoucích kolem krásných horských jezer. Tou dobou již čelíme prvnímu většímu problému – ze skupiny odpadá Adam Hewey (mnohými považován za nejsilnějšího člena skupiny s největšími šancemi na rekord – 2 měsíce před tím běžel San Diego 100 Miles v novém traťovém rekordu 17:54).
Adama zradil žaludek, poslední 2 hodiny nemohl přijímat ani potravu ani tekutiny. Na Adamovi bylo vidět, jak moc chce pokračovat, nicméně nebyl schopen držet tempo skupiny a tak s ním zůstává druhý vodič Brian. To byla tedy naše hlavní role jako vodičů – zajistit, aby nikdo ze skupiny nezůstal v horách sám, bezpečnost byla na prvním místě. Já tedy jako první vodič pokračuji dál s Garym, Benem a Victorem. V tu chvíli nás dohání bouřka, která se celý den honí kolem nás (jedná se vlastně o můj první déšť po 2 měsících v Kalifornii).
Jako naschvál to přichází před několikakilometrovým technickým seběhem, který je plný kamenů a skal. Promočený na kost, nicméně pořád relativně svěží, se snažím soustředit na každý došlap, abych se neporoučel k zemi. Po 3 a půl hodinách běhu v tomto terénu už začínám popravdě trochu vyhlížet Echo Lakes, kde můj úsek končí. Což se nakonec daří, náš vykalkulovaný doběh na Echo Lakes překonáváme o 5 minut. Poslední dva kilometry si užívám, objevujeme se na hrázi jezera Echo Lake za hlasitého potlesku fanoušků a posádky občerstvovací stanice.
Užívám si atmosféru být součástí tohohle všeho a s pocitem štěstí, že jsem to ve zdraví zvládl, usedám do kempového křesla a s povděkem příjímám kolu. S nechápajícím pohledem zírám na Garyho, Bena a Victora, jak se zdraví s manželkami, mění vodu, gely a vodiče a po 2–3 minutách vyrážejí vstříc dalšímu, tentokrát již nočnímu úseku. Vypadají v dobré formě a já začínám mít pocit, že někdo z nich by přece jen toho Kiliana mohl ohrozit!
A jak to dopadlo?
Po dokončení mého úseku a následné cestě domů, jsem spal asi 12 hodin v kuse. Ráno se ovšem z internetu dozvídám, že borci měli podstatně náročnější noc než já. Na 106. kilometru potkává Bena Lewise stejný osud jako Adama – nemůže jíst a musí vzdát. Noc se stává osudnou i Garymu – po 127 kilometrech horského běhu si v noci obnovuje zranění kolene a i přes extrémní odhodlání pokračovat, nakonec musí také vzdát.
Posledním ze skupiny je Victor Ballesteros, který jako jediný, naprosto nečekaně, ultratrail dokončuje. V noci ovšem špatně odbočil a na 4 hodiny se ztratil z trailu. Rekord je ztracen, nicméně Victorova vůle a desítky vodičů a dobrovolníků ovšem nakonec Victorovi pomáhají do cíle. Dokončuje celý Tahoe Rim Trail v obdivuhodném čase 53 hodin (a to si v noci při hledání cesty zpět na trail 20 km přidal). Takový výkon chtěl pořádnou dávku vůle. Ovšem jak by řekl Kilian: „More kilometres, more fun!“ (sám se při překonávání rekordu také ztratil, ovšem jen na 40 minut).
Vůle a odhodlání Victora nevzdát se a dokončit za celou skupinu je pro mne, a ješte dlouho bude, velkou inspirací.
VIDEO (Salomon Running – Kilian Quest, videa z Kilianova rekordu):
Kilianovy přípravy na rekord:
První část Kilianova rekordu:
Druhá část a Kilianův finiš:
