Další mílovník – 10M. To je 16 kilometrů, přepočítávám si v duchu. Pět kilometrů do cíle, to už je „za rohem“. Na hodinky nekoukám, užívám si běhu, trasy, parádního počasí, každého běžce, kterého předbíhám. Vlevo nějaké jezero. Safra… to je pěkné, labutě, lodičky, důchodci se svými čtyřnohými knírači.
Později se na mapě dozvím, že se jmenuje Roath Lake. A aby toho nebylo málo, tak se obíhá i z druhé strany. Poslední občerstvovačka, hodím do sebe opět pár loků vody a běžím dál. Chumel stojících běžců přede mnou. To už jsem viděl dříve. Přicházím záhadě na kloub. Po stranách stojí nějací lidé (ani nevím, jestli organizátoři) a ve velkých sáčcích mají podivně zbarvené gumové příšery a hnusné marshmallow.
Kam se tyto hrabou na naše medvídky. Každý si může hrábnou a nabrat si do zpocené ruky hrst gumových příšer a žvýkat a žvýkat. Nepřipadá mi to jako nějaký zázračný zdroj energie na poslední kilometry a proto s úšklebkem opovržení běžím dál. Asi ve Walesu frčí na želatině.
A ejhle, další zrada. Cesta se poměrně prudce svažuje, musí se podběhnou železniční most. To znamená, že potom se bude muset běžet do kopce, říkám si. A opravdu to tak je. Ne nadarmo je po celé pravé straně cesty hřbitovní zeď a za ní vykukuje krásný kostelík. Jakoby říkal, že kdo běžet nechce, může spočinout hned tady.
Naštěstí jsem to zvládl a už jsem na rovince. Ukazatel s dvanáctkou jsem míjel už dříve. Proč nezkusit zrychlit? Jdu na to… Vím, že neběžím tak rychle jako ten blonďák na pláži ve filmu Ohnivé vozy, ale aspoň si tak připadám. Hele, cíl v dohledu. Bohužel, časomíru mají jen na jedné straně, takže nejprve musím proběhnou cílem a teprve pak otočit hlavu, abych viděl, že jsem to zvládl rychleji, než jsem čekal. Krása! Pak rychlá konzultace s hodinkama a plný endorfinů se jdu oddávat sběru medailí, tašek,triček a jiných propriet …
Kam vyrazit?
Říkal jsem si, že když už jsem se naučil zvedat nohy a máchat rukama, mohl bych to spojit s něčím jiným. Poznáváním jiných míst. V práci jsem si musel zadat dovolenou už na konci loňského roku. Kouknul jsem na kalendář půlmaratonů a líbil se mi jeden v Londýně – Royal Parks Half Marathon. Zaregistroval jsem se na něj a doufal jsem, že mě vylosují. Každý rok je více zájemců než startovních čísel a proto jsem spoléhal na matku štěstěnu.
Pche, marně. No co už, mrknul jsem se na rozpis znovu a zaujal mě Cardiff. Navíc ve stejný den. Paráda! O Cardiffu nic nevím, snad jen to, že to je hlavní město Walesu. Jdu do toho. Registrace přes internet a platba startovného tamtéž. Vše jako po másle a už mám i potvrzující mail s mou účastí. Teď ještě počkat devět měsíců a jsem tam …
Blízko Cardiffu je sice letiště, kam létá i KLM, a nebo na dostřel Bristol, kam to létá z Prahy přímo, ale protože jsem chtěl ještě zkouknout Londýn, pojedu do Walesu vlakem. Je sice o dost dražší než autobusy (zvlášť v pátek večer), ale představa, že sedím na jednom sedadle čtyři a půl hodiny se mi nelíbí. Proto volím radši hodiny dvě a koleje.
Ubytování máme s přítelkyní rezervované v hotelu asi deset minut chůze od vlakového nádraží. Druhý den si chci vyzvednout startovní balíček na prostranství za radnicí. Průběžně zjišťujeme, že na nás Cardiff působí moc mile. Lidi jsou na své „velšství“ hrdí a když se s někým bavíme a řekneme, že se nám Anglie líbí, hned nás opraví, že tady je přece Wales. V Cardiffu žije asi 300 000 lidí a město je docela „vzdušné“ a pěkné. Hezkou procházkou, obohacenou o oběd s těstovinami, se konečně dostávám na dané místo. Dva týdny před závodem mi totiž přišel mail, že zahraniční účastníci si musejí své startovní balíčky vyzvednout již v sobotu a nebo ráno v den závodu. Hlásím jméno a dostávám do ruky obálku.
Nacházím startovní číslo se svým jménem, informační brožuru k závodu a nějaké slevové kupóny do italských restaurací (bohužel byly platné až odpoledne po závodě). Ještě si vyškemrám u stolečku čtyři spínací špendlíky a prohodím pár slov. Dozvím se, že letos bude na startu zhruba sto cizinců. Divím se, že tak málo. Vždyť celkový počet účastníků má být 19 000! Ptám se na šatny, ale ty prý nejsou. Ne, že by mi to vadilo, z hotelu na start to mám kousek, jen doufám, že nebude zítra pršet.
Neděle
Start je plánován na devátou ráno. Budíček mě donutí nasnídat se už po šesté. Venku se probouzí den a vypadá to, že počasí nezklame. Vlastně celou dobu jsme měli prima počasí. Zatímco u nás byly po ránech mrazíky a přes den sotva nad deset stupňů, my měli přes den i dvacet a jasno. A tak to mělo být i dnes. Takže si na sebe beru jen tričko a krátké elasťáky. Po osmé jdeme z hotelu směr start. Mám mít zelený koridor, což je ten třetí v pořadí. Prostor startu je přímo v centru u cardiffského hradu, který vznikl na pozůstatcích římské pevnosti.
Tipuji, že jsem tak někde uprostřed celého štrůdlu běžců. Vidím kolem sebe většinou lidi navlečené do mikin a šusťákovek a říkám si, jestli se neuškvaří ve vlastní šťávě. Je sice pravda, že je teprve ráno a asi 12 stupňů, ale na nebi ani mráček. Pořadatel mluví většinou velšsky. Je to srandovní řeč. Lidi vždy tleskají, tak … tleskám s nimi. Pusa pro štěstí, velšká hymna a pak start. Výstřel jsem ani neslyšel.
Po pár minutách se dává štrůdl do pochodu a za chvilku proběhnu startem i já. Přebíháme přes most nad řekou Taff a míjíme Bute Park, další pěkný park. Je to královský park, který sousedí s hradem a kromě velikých stromů, přístaviště pro loďky, nebo sportovních hřišť na cokoliv tu člověk najde i botanickou zahradu. Trasa dále vede kolem Millenium Stadium, což je ragbyový stadion pro skoro 75 tisíc diváků.
Ne nadarmo je tady tento sport číslem jedna, když jsou v něm velšané lepší než angličané. V době půlmaratonu je doprava na celé trase v obou směrech kompletně uzavřena, což potěší. Postupně se dostáváme na samotný západní konec města. Trasa vede městskou částí, kde jsou snad jen samé prodejny automobilů. Občerstvovačka na dohled. Říkám si, že si vezmu kelímek s vodou. Koneckonců nic jiného než vodu tady ani nabízet nemají. K mému úžasu nemají kelímky, ale půllitrové plastové láhve. Přijde mi to jako plýtvání, vždyť potřebuji jen tři čtyři loky. Nepotáhnu se pak s flaškou v ruce. Beru jednu láhev, párkrát cucnu a zahazuji ji jako ostatní.
V tomhle by se mohli od nás učit. První velští protivníci shazují své šusťákové bundy. Někteří dokonce i mikiny. Najednou zjišťují, že když si je uvážou kolem pasu, budou vypadat jako vánoční stromeček. No co, jejich chyba. Potutelně se usměju a už koukám na přístaviště jachet v Portway Marina. Kolem pěkné domečky. Spíše mi to připomíná sever než Velkou Británii.
Dokonce vidím několik palmových stromů. Pomyslím si, že tady zřejmě vážně mají díky Golfskému proudu teplo i v zimě, jak nás učili v zeměpisu. Více a více lidí kolem trati dává tušit, že se za chvíli vbíhá na hráz cardiffské zátoky. Svého času jeden z největších inženýrských projektů v Evropě. Má v sobě i tři zdymadla, aby se mohly lodě dostávat na moře i z něj.
Touto hrází se zlepšila kvalita vody v zátoce a zamezil vstup slané mořské vody z Bristolského zálivu. Je krásně a moc si tuto část trasy užívám. Najednou před sebou vidím chumel stojících běžců. Asi se něco rozdává, ale nemůžu přijít na to, co to je. Nechává mě to chladným a běžím dál. Běžím kolem velkého hangáru, což jsou ateliéry BBC, ve kterých se natáčí některé dětské pořady.
Míjím malý bílý norský kostelík, který tady dříve postavila norská komunita a který kdysi sloužil ve škaredém počasí jako navigační bod pro mořeplavce. Vbíhá se kolem doků a přístaviště opět do města, tentokrát od jihu. Občerstvovací stanice s energetickými nápoji mě zklame ve stejném duchu jako ta předešlá s vodou.
Opět celá půllitrová flaška čehosi, tři loky a zbytek vyhazuji ke krajnici – jaká škoda. Ani nevím, na kolikáté míli jsem. Na kolikátém kilometru už vůbec ne. Připadám si jako Forrest Gump, jen běžím a ani nevím jak dlouho a jak dlouho ještě. Je poznat, že jsem snad už všechny šusťákové těžkooděnce předbehl, cesta je taková prostornější. Safra, zase chumel stojících běžců, něco pojídají. Že by cukr nebo banány? Nic takového nikde nepsali. Ne, že by mi to vadilo, ale když to dávají zadarmo…
Poprvé cítím trošku nohy. Příště si stoupnu do chumlu taky, ať je nějaká sranda. Opět voda v láhvi a opět pár loků a směr krajnice. Krásné předměstí s ještě hezčími domky na východě Cardiffu. Tak nějak jsem si to tu představoval. Běžíme podél dalšího parku. Opět krása k popukání. Na cestě pukají pod nohama ale i žaludy, které tam ze stromů popadaly. Jedním takovým dostanu do kebule, proto trošku zrychlím. Vyhlížím další mílovník. Nikde nic. Až ho konečně vidím. „10M“…
Po doběhu do cíle jsem dostal medaili, funkční triko od Brooks – celé v červeném a s logem půlmaratonu. Docela hezké. Mohli jsme si vybrat ze třech velikostí. Do ruky jsme dostali tašku, kde byla voda, energetický nápoj, nějaké sušenky a pár letáků.
K tomu jsme si mohli vzít banány, ovoce, syrovátku a opět vodu. Dokonce jsem našel i přítelkyni v tom davu v cíli. Do technického zázemí měli kromě běžců přístup i ostatní, takže z toho vznikl takový nepřehledný mumraj. Masáž jsem nevyzkoušel, ale zato jsem zkusil zadarmo místní piva, překvapivě v plastových kelímcích – jako na potvoru! Stejně tak mě pobavila dlouhá fronta běžců u stánku s Fish and chips.
Celkově mi přišla organizace půlmaratonu dobrá. Devatenáct tisíc běžců je velké číslo. Vše proběhlo hladce a bylo o nás postaráno. Atmosféra byla taková přátelštější než v Praze. S těmi kelímky by to ale měli ještě propracovat :-)
Odpoledne jsme ještě jeli za město do vesničky Penarth na regenerační procházku. Moře bylo opravdu teplé. Už teď přemýšlím, kam vyrazit příště …
