I tak by se mohl jmenovat můj krátký výlet do Italského Brixenu (italsky Bressanone), krásného malého městečka, ve kterém Karel Havlíček Borovský pobýval při svém vyhnanství v letech 1851 – 1855.
V té době ještě patřil Brixen pod tehdejší Rakousko – Uhersko a až od roku 1919, po přerozdělení hranic, leží v Italské provincii Bolzano. Stále se tu proto naprosto běžně setkáváte na každém kroku s němčinou (ta je prý pro více než 2/3 obyvatel mateřským jazykem) i italštinou.
Najdete zde mnoho historických památek, byl založen již v roce 901, malebných úzkých uliček, ale i moderních pěkných sportovních areálů. Právě i pro sport je Brixen vyhledáván, je tu známé lyžařské středisko Plose a Bressanonští sportovci jsou úspěšní také v plavání, házené a třeba také v gymnastice. A právě sport mě také přivedl do tohoto města. Byl to druhý ročník Brixen Dolomiten Marathonu!
Brixen Dolomiten Marathon zatím nedosahuje takového věhlasu jako některé konkurenční maratony, které se pořádají v Alpách, ale jak jsem se brzy mohl přesvědčit, tak rozhodně nezůstává pozadu nadšením pořadatelů a hlavně svojí krásou a náročností.
Do Brixenu jsem vyrazil tři týdny po LGT Alpin Marathonu a po ujetých 750 kilometrech dorazil v pátek 1.července odpoledne. Pro jednu noc, kterou jsem zde chtěl strávit, jsem využil pohostinství zdejšího Jugendherbergru přímo v centru města. Ubytoval se a šel si prohlédnout město, vyzvednout si startovní číslo a nadlábnout se na pasta party. Pořadatelé pro prvních 300 přihlášených připravili dárek v podobě běžeckého hydro-pásu se čtyřmi lahvičkami a klasicky pár drobností ve startovní tašce.
V sobotu ráno se na start před zdejším dómem postavilo víc jak 400 běžců a běžkyň, někteří tvořili tým štafet, kterých bylo 38. Zvony odbily půl osmou a výstřel ze startovní pistole nás vypustil na trať. V tu chvíli jsme se nacházeli 560 m.n.m. a první čtyři kilometry jsme ukrajovali městem po asfaltové cestě.
Pak to ale přišlo, začali jsme stoupat a to až na výjimky trvalo do cíle. Asfalt také přešel v turistickou cestu, která procházela lesem nebo po zdejších lukách. V jednu chvíli se nám otevřel nádherný pohled na údolí s řekami Rienz a Eisack, na jejíchž soutoku se Brixen rozkládá. To už se ale blížíme na první větší občerstvovací stanici na 11 km v místě zvaném St.Andrä.
TIP: Čtěte také Gletschermarathon 2011 aneb Od ledovce až do města
Občerstvovacích stanic bylo celkem 19 a byly opravdu dobře zásobeny, takže i po téhle stránce tu je o běžce dobře postaráno. Pokračovali jsme dál za příjemného počasí, na to jsme měli opravdu štěstí, protože do čtvrtka tu prý byly 30° vedra. Nám sice chvílemi také svítilo sluníčko, ale bylo příjemných 14°C, jen v cíli bylo potom chladněji a foukal vítr.
Jak jsme postupně ukrajovali kilometry, tak se nám také zjevovali nové a nové pohledy na zdejší velikány a také se postupně měnila cesta. Od třiatřicátého kilometru to už byla jen úzká horská pěšinka plná kamení, kde se sotva mohli vyhnout dva lidi.
Ale zlatý hřeb dnešního dne měl teprve přijít! Třicátý devátý kilometr! Tady se cesta prudce zvedá vzhůru k nebesům a čekají nás 2 km klikatícího se stoupání, kde to některé běžce nutí jít, vlastně spíše chvílemi lézt po čtyřech. Na vrcholku Panoramatisch 2486 m.n.m. nás vítali dva místní muzikanti a poslední občerstvovačka před cílem.
Poslední kilometr už vedl po vrcholku a mírně klesal až do cíle u Plosehütte s nadmořskou výškou 2448 m, probíhám cílovou bránou a stopky se zastavují na čase 5:34:29. Ihned do ruky dostávám fólii a pomáhají mi se do ní zabalit, na krk mi věší medaili a vyzvedávám si triko, které je určené jen pro ty, kteří tuto nádhernou útrapu zdolají.
Třetím rokem jezdím běhat do Alp, toto byl můj devátý horský maraton a musím přiznat, že zatím nejnáročnější.
Potom co se osprchuji ve zdejší horské chatě, tady je ještě slabé místo pořadatelů, je tu totiž pouze jedna sprcha a tak se musí vystát fronta, se rozhlížím z vrcholku Plose po okolních horských velikánech a je to pohled opravdu nádherný a už jen pro to stálo za to si sem vyběhnout.
Teď už jen nastoupit do dodávky, která nás sveze na stanici lanovky, tou potom do St.Andrä a odtud už jen autobusem zpět do Brixenu. Tady sedám do auta a vydávám se na zpáteční cestu domů s přesvědčením, že se sem ještě někdy vrátím a nejspíš na delší dobu, abych si zdejší nádherný kraj mohl lépe prohlédnout a užít.
Autorem příspěvku je Martin Lukeš, který vyznává maratonskou turistiku. Každoročně se zúčastňuje horských maratonů Jungfrau marathon, Zermatt marathon nebo LGT Alpin Marathon. Žije v Jablonci nad Nisou a jeho oblíbenými sportovci jsou tenista Roger Federer a španělský běžec do vrchu Kilian Jornet Burgada.
