…tahle slova slýchám často a vůbec s tím sdělením neumím pracovat. Předrevoluční výchova ke skromnosti velí mávnout rukou se slovy „ale já nejsem výjimečná, silných příběhů je mnoho“. Slušně vychované JÁ někdy špitne, někdy s údivem řekne: „Jé, díky, to jsem ráda, že ti můj příběh pomáhá“. V obou případech se to zvrtne v sadu otázek o hubnutí, o běhání, o psaní.
A přitom je běhání a psaní tak krátký úsek mého života – pouhý rok. Vyběhla jsem sice na jaře, ale měla jsem tak bídnou fyzičku, že jsem půl roku běhala stěží 1 km, později 3 km a ve finále úžasných 5 km. A potom takhle jednou běžím a míjí mne běžec.
Samozřejmě, že běžců jsem potkávala spousty, ale tenhle byl jiný. Byl „Born to run“, ale to jsem pochopila až později. Běhal o měsíc kratší dobu než já, připravoval se však už na druhý maraton. 2. října 2012 jsem s ním seděla v pánské šatně fitka a vyslechla památnou větu: „Zhubneš 10 – 15 kg a na jaře dáš půlmaraton.“
Říkám ji často, vryla se mi do paměti jako něco šíleného a nepředstavitelného. A ejhle, já běžela nejen půlmaraton, ale i maraton. A tak se může zdát, že vlastně ten vytrvalecký běh nemůže být nic těžkého.
Stačilo proběhat zimu, nejíst pečivo a medaile cinkají. Kdybych ten příběh neprožila, nevěřila bych mu. Jedna moje kamarádka řekla, že kdyby můj život byl film, vypne televizi. Byla by to naivní romantická slátanina. Ale nebylo to tak úplně jednoduché. Nedokázala jsem to sama. Celou tu dobu při mne stáli mí přátelé a fandili mi tak upřímně, že jsem se styděla říct „končím, bolí to.“
Taky mě sledovali čtenáři blogu a neuměla jsem si představit, že další týden nenapíšu „tenhle týden to šlo“. A taky jsem četla příběhy těch, kteří byli krok, dva, deset přede mnou. A viděla svého rádce z úvodu, jak běhá jeden maraton za druhým a chystá se na ultramaraton. To se potom těžko fňuká a couvá.
Člověk raději nasadí sluchátka a ve smyčce si pustí mladé sympaťáky: „Tou cestou, tím směrem… víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát. A i když se vleče a je schůdná jen v kleče, donutí přestat se zbytečně ptát, jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry… zda couvám zpátky a plýtvám řádky…“
Měla jsem k tomu kopu štěstí a zdraví. Ale bylo to rychlé, moc rychlé. Jestli chcete ode mne, naivního laika, radu – nenechte se strhnout a běhejte srdcem. Nespěchejte. Snad už neudělám chybu a nepoběžím závod každý týden jako letos. Nejen proto, že už nestíhám číst knihy, že tělo chce odpočívat, ale třeba i proto, že mne štve ta kupa prádla na žehlení.
Běhání chce velkou pokoru. A já ji asi chvílemi ztrácela. Nechala jsem se vyprovokovat. Už vím, že nic nám neuteče. Stane se, co má se stát. A čím nasbíráme zážitků, skutečných i virtuálních, tím méně času máme na to, abychom si je užili a prožili. Nikdo nemůže mít všechno a být všude.
Na zlomových závodech jsem měla vedle sebe vodiče s velkým srdcem. Pár vodičů už jsem potkala, a myslím, že srdce je pro vodiče stejně důležité jako fyzička. Ať už to byla Karolína, Jakub nebo Evžen se Sárou – ti všichni byli skvělí. Potkala jsem i spoustu nemluvných vodičů a těch je lepší se držet s odstupem. Evžen vyprávěl vtipy, Jakub pouštěl hudbu a vymýšlel slovní hry a Karolína? Ta je prostě báječná.
Není jednoduché si nikdy nepřestat věřit. Sobě, svému tělu. Člověk si nesmí lhát a hledat výmluvy. Běžela jsem už v lecjakém počasí, bez vody anebo mokrým pozadím, protože mi pití vyteklo za kalhoty. Běžela jsem přes mírnou bolest i jako vánek. S kapesníkem i ucpaným nosem. Ztratila jsem se.
A na běh si zvykla jako součást života. Rozběhala jsem rodinu. A ležím v posteli, protože tělo zavelelo STOP. A já ještě navíc tu stopku zkusila přeběhat. S bolavým břichem jsem v dešti zaběhla delší trénink, absolvovala celodenní cestu na poradu v sukýnce a v noci se mi střídala zimnice a horečka. Koulíte očima? Taky bych si řekla „ta je bláznivá“. A proto vám píšu. Věřte si, ale všeho s mírou.
Když jsem si nesla antibiotika a léky na bolest, zbývalo 18 dnů do Mezinárodního maratonu míru Košice. Přihlásila jsem se v běžecké jarní euforii. Co teď? Je několik možností. Vzdát závod dopředu. Snažit se naběhat co se dá v posledních dnech. Ale já se rozhodla pokračovat ve své cestě.
Moje krédo je „Nebát se, nefňukat a milovat“. A tak budu dál věřit svým genům, svému odhodlání a slíbím si, že když to opravdu nepůjde, tak vzdám. To musí být strašně těžké a dosud jsem každému, kdo nedoběhl závod, skládala poklony. 6. října 2013 se ukáže, jestli mám dost síly doběhnout anebo maraton vzdám. Rok a čtyři dny od chvíle, kdy jsem seděla v pánské šatně a… Dál už to znáte.
