Olomoucký půlmaraton, který jsem běžela letos v červnu, byl pro mě nejkrásnější běh vůbec, naprosto bezchybný.
Celou trasu na domácí půdě jsem si moc užívala. Atmosféra závodu byla skvělá, nepotkala mě krize a dokonce i koleno drželo jak má.
Cesta mi pod nohama hezky ubývala, a když jsem běžela poslední kilometr do cíle, diváci i dobrovolníci neuvěřitelně fandili, děti stály u trati, natahovaly ručky k plácnutí a já si vychutnávala každý metr.
Ta energie mě sunula kupředu a já stále zrychlovala. Když jsem probíhala poslední zatáčkou před cílovou rovinkou, naprosto mě pohltila ta euforie kolem a se slzami v očích jsem po modrém koberci doběhla do cíle.
Hned mi však bylo líto, že už to končí, říkala jsem si, že chci ještě, ještě, ještě! Ten pocit v cíli byl nepopsatelný.
Krize
Od tohoto závodu to však šlo s mým běháním z kopce. Nedokázala jsem se přinutit vyběhnout, neměla jsem motivaci.
Jako bych si v tom závodu splnila vše, co jsem od běhu čekala. Dostala jsem se na vrchol hory a dál už jsem nechtěla.
Během následujících dvou měsíců jsem uběhla pouhých 26 km, z nichž každý metr byl vydřený. Mnozí běžci to znají, přijde krize a tělo ani hlava běžet nechce. Každý s tím bojuje jinak.
Já si řekla, že se nebudu nutit, ale počkám až to přejde. Trvalo to více než 2 měsíce, ale poslední prázdninové pondělí, v ten uplakaný den, jsem opět s chutí obula maratonky a vyrazila do deště.
Cítila jsem se, jako bych nikdy nepřestala, běžela jsem s úsměvem, skákala přes louže a užila si krásných 9 km. Vrátila jsem se domů se skvělým pocitem a věděla, že jsem zpět.
Nezáleží na tom, jak dlouho jste ze hry, hlavní je, že se opět s chutí rozběhnete a pak už vás nic nezastaví.
