Jmenuji se Martina, je mi 22let, a ještě nedávno mi při vyslovení slova „běh“ naskakovaly pupínky po těle a upadala jsem do mdlob, jen abych tuto aktivitu nemusela vykonávat. Odmalička jsem ale sportovec… no asi spíše duší, neboť s tím tělem už je to horší. Když se v nebi rozdělovala vysportovaná štíhlá těla, já jsem si nějakým omylem stoupla do fronty „tlustí a neohrabaní“.

Naštěstí jsem inteligentní trošku byla a za svůj srdeční sport jsem si vybrala stolní tenis, kde jsem nejdále běžela deset metrů pro míček, který mi soupeř zasmečoval takovým fofrem, že jsem ani nemrkla. Nadšení běhat pro míčky mi vydrželo jedenáct let, až jsem jednoho dne kvůli zaměstnání a pocitu, že tady už mě velké štěstí nečeká, hrát přestala. A začalo období, kdy jsem žila jen prací, bez sportu, přibírala na váze, a začala být sama ze sebe při pohledu do zrcadla hrozně nešťastná…

Naštěstí se v mém světě objevil človíček, který můj život od základů změnil. Byl to ten typický stereotypní den, kdy já byla v práci a Marťa se objevila s třídou osmáků na bazéně. První co mi blesklo hlavou bylo „ježíši kriste, bývalá učitelka“ a pak už se vám vrací ty „děsivé“ vzpomínky na základní školu a hodiny tělocviku, kdy se o vás pokouší infarkt při kroužení na stadionu jen proto, aby jste odběhli nějakou patnáctistovku.

„Snad mě nepozná, hlavně ať za mnou nechodí, a nedej bože aby na mě promluvila.“ Přišla za mnou, a promluvila na mě. Nejprve mi nabídla tykání, čímž mě odzbrojila prvně, a pak mi s radostí v hlase a štěstím v očích jako by nic řekla, že dneska si jde jen relaxovat do vířivky neboť zítra běží půlmaratón, tím mě odzbrojila napodruhé. Jediné na co jsem se zmohla, byla otázka, jestli se takto člověk trápí dobrovolně.

Čas plynul, Marťa si vesele běhala a já jsem se vždy při pohledu na její fotky ze závodů, kde se po protnutí cílové pásky usmívala, jako kdyby to byla hrozná sranda běhat půlmaratony, ujišťovala o tom, že není normální (nikde to na mě neříkejte, ale já si to myslím stále :-). Ale jak to tak bývá, když máte vedle sebe někoho, kdo neustále někde běhá, poskakuje a po pěti minutách, které je v klidu, by už zase sportoval, a tvrdí vám jak je to báječné a skvělé, řekla jsem si: „Dokážu to i já.“

Nasoukám se do kraťasů, hodím na sebe triko, na triko raději ještě bundu, co kdyby mě někdo potkal, nemusel by unést pohled na mé tělo při běhu, kdy spíše vypadám jak parní lokomotiva, botky na nohy, z kterých je potřeba oprášit pavučiny, neboť s nimi dlouho nikdo neběhal, MP3 do uší a můžu vyrazit… vlastně na to nejdůležitější jsem zapomněla, rychle si napsat na „fejs“ status, že jdu běhat, ať to ví celý svět.

Vybíhám a samozřejmě to napálím stylem, že po kilometru nemůžu, marně lapám po dechu a s notnou dávkou sprostých slov se naštvaná sama na sebe, vracím domů. Bohužel nebo možná bohudík, mi moje povaha nedovolila to vzdát.

Začala jsem běhání věnovat více času, četla články na BezvaBĚHu, sledovala videa a hlavně „běhala“, sice pomalu, svým tempem, ale najednou přišly okamžiky, kdy jsem se přistihla, že mě to snad i baví, že mě to nabíjí energií a že mi to dává sílu bojovat a motivuje mě to posouvat své hranice dál.

Podařilo se mi pokořit 10 km hranici, a i když čas na hodinkách ukazoval 1:15,26, což je pro vás běžce šílený čas, já jsem po tomto zážitku ještě dlouho prožívala pocity štěstí, které jsem ani nedokázala popsat.

Život sám o sobě je velká výzva, ale občas je dobré dělat bláznivé věci, a proto já udělala tu nejbláznivější a v nějaké mé slabé chvilce jsem se přihlásila na triatlon. Každým rokem na konci srpna, jsem na koupališti obdivovala právě tyto sportovce, a najednou já mám být součástí tohoto závodu. Za vše může Marťula, to se jen tak mezi řečí zmíníte, že by jste to někdy chtěli zkusit a najednou už jste přihlášení, a ani nevíte jak se to stalo. A i když mám strach, čím dál tím víc si myslím, že to nezvládnu, budu bojovat a i kdybych se měla do cíle doplazit po čtyřech, tak ho protnu. Držte mi tedy palce.

Tobě bych Marti chtěla poděkovat, za to, že jsi mě vytáhla ze stereotypu všedních dnů a učinila tím můj život nevšední. Bez tebe bych nebyla tím, čím dnes jsem. Připrav se ale na to, že tě na triatlonu budu proklínat, ačkoliv jsem nesmírně ráda, že jsme v tom společně. Poděkování patří i ostatním, kteří mě podporují. Díky, že vás mám.