Na střední škole jsem se nechala osvobodit od tělesné výchovy, abych mimo jiné nemusela běhat mnou nenáviděnou patnáctistovku. Ke sportu jako takovému jsem neměla moc vřelý vztah a bylo to zapříčiněné i zčásti tím, že jsem nikdy neměla problémy s nadváhou a rodiče mě ke sportu nevedli.
Běhat jsem se rozhodla a brala jsem to v té době spíš jako nutné zlo poté, co jsem odjela jako au-pair do Oregonu na západním pobřeží USA, kde jsem v průběhu prvních tří měsíců přibrala 9 kilogramů. S takovým přírůstkem hmotnosti jsem nikdy předtím neměla zkušenost a byla jsem z toho dost vyděšená.
Maminka v rodině, ve které jsem bydlela, se mi tehdy snažila poradit, jak správně a zdravě zredukovat tělesnou hmotnost. Měla totiž podobnou zkušenost po návratu ze studií v Evropě. V té době začala docházet do střediska, ve kterém jí sestavili plán a naučili jí jak správně sportovat, co jíst a jak nakupovat potraviny.
Snažila jsem se vzít si všechny její rady k srdci, ale v první řadě jsem se rozhodla začít s omezováním jídla a počítáním kalorií. Samozřejmě to bylo celé špatně. Jediné, na co jsem se zaměřila, bylo omezit všechny sacharidy a tuky. Zhruba po týdnu jsem neměla sílu vstát z postele a bylo to způsobené naprostým nedostatkem cukrů a tuků, bez kterých se organismus prostě neobejde. Zjistila jsem tedy, že tímto směrem cesta nevede.
Až časem jsem se opravdu naučila jíst ty správné věci, ale i tak jsem se ke své nechuti musela začít trošičku hýbat, a tak jsem poprvé vyběhla do parku. Oregon je na rozdíl od jiných států USA přesycen lidmi se zdravým životním stylem a běhání je pro ně běžnou součástí života.
Nemělo mě tudíž překvapit, že mě v parku předběhla babička s čelenkou na hlavě a bylo evidentní, že běh pro ní není vůbec namáhavý. Zato já jsem se potila, všechno mě bolelo, nemohla jsem popadnout dech a když jsem doběhla zpátky domů, tak jsem měla úplně červená stehna a měla jsem pocit, že to je moje poslední chvilka. V té době jsem si říkala, proč bych si to proboha měla dělat, ale ani nevím jak, ale začala jsem do parku sem tam chodit a pár kilogramů jsem opravdu zhubla.
Po návratu do České republiky jsem měla stále pár kilo navrch a chtěla jsem se jich zbavit. V té době se ze Států vrátila i moje kamarádka, která tehdy bydlela hodinu jízdy ode mne, a tak jsme spolu nikdy neběhaly, ale tady v Praze jsme bydlely kousek od sebe a rozhodly se, že se budeme vzájemně podporovat a začneme běhat společně.
Postupem času jsem přestala běhání vnímat jako něco nepříjemného a jak mám teď s oblibou říkat, k tomu, aby se z běhání jako něčeho nepříjemného stalo něco, co člověku dodává energii, se člověk musí proběhat. Běhání mi začalo dodávat energii a sílu a v konečném důsledku se pro mě stalo něčím jako návykovou drogou.
Po určitém čase jsme se s kamarádkou rozhodly, že se zúčastníme večerního běhu Prahou, který se koná vždy na začátku září a probíhá se těmi nejkrásnějšími částmi Prahy. Na ten běh myslím do konce života nezapomenu, byl to opravdu jedinečný zážitek.
Od té doby jsem již absolvovala několik štafetových běhů pražského půlmaratonu i maratonu a jsem moc ráda, že jsem s běháním kdy začala, i když ne zcela dobrovolně.
V posledních dvou letech jsem vzhledem k okolnostem musela běhání značně omezit a momentálně se snažím opět začít pravidelně běhat. Mým dalším cílem je závod We Run Prague, který je pro mě obrovskou motivací a který jak pevně věřím, pro mě bude opět velikým zážitkem.
