Je neděle 4.8. 2013 a naši dva kamarádi běží ve Stockholmu svůj první závod na 100 km. To, co jsme my, jejich fanoušci, prožívali tento den, to jsem doposud já osobně prožívala snad jen při Naganu.
Zpočátku velké fandění u přenosu z PC, poté následoval strach, když se čas mezi okruhy prodlužoval a nakonec slzy v očích, když jsme Tomáše viděli dobíhat do cíle… Jirku jsme bohužel neviděli, neboť přenos byl ukončen, takže pak následovaly další nervy.
Po zprávě, je tam, jsme si všichni oddechli a mohli začít „normálně fungovat“. Myslím si, že všichni z GoManga, jejich rodiny a fanoušci, tuto neděli nic moc neudělali, pouze drželi pěsti, snědli několik čokolád, dali si pár panáků nebo šli i běhat, aby to psychicky zvládli.
A tady máte rozhovor s hlavními aktéry, Tomášem a Jirkou.
Tomáš Soukup (poznámka autorky článku): Tom je prostě sluníčko. Má nádherný úsměv… a to i v cíli toho nejtěžšího závodu. Stále dobře naladěný, chápavý, vstřícný a velký profík s dobře „vytesaným“ tělem. Je těžké ho nemít rád.
Medailonek MUDr. Tomáše Soukupa: Vedoucí laboratoře tkáňových kultur, učitel na Lékařské fakultě, specialista na výživu a regenerativní medicínu, zakladatel a jednatel sportovního klubu GoMango. Od dětství sportovec – stolní tenis, standardní tance, cyklistika, trenér fitness, TRX, SPINNING programu a jógy, běhá od 28.2.2012. První maraton Praha 2012, nejkrásnější maratonský zážitek San Francisco 2012, personal best 3:09 Maraton Vídeň. Dále pak maratony v Barceloně, Lisabonu, Amsterdamu, Ultramaraton Stockholm 100km – 117. místo (čas 12:59). Letos ho čeká to samé co Jirku, příští rok 4 silniční maratony a 3× ultramaraton.
Jiří Holec (poznámka autorky článku): Skromný, klidný a rozvážný mladý muž, který o svých sportovních mega výkonech vypráví stejně, jako o tom, že včera byl na nákupu a nebylo kde zaparkovat… prostě je to samozřejmost. Přiznává, že je to dřina, že si nakládá extrémní tréninky, ale o závodech nevypráví na počkání, nechlubí se, skoro to z něho člověk musí lámat a když mu řeknete: „Ty jsi fakt borec!“ Tak jen pokrčí rameny a řekne: „Asi jo.“
Medailonek Jiřího Holce: Manager v bance, narozen 14.7.1981. Do GoManga dorazil 21.10.2011, když vážil 115 kg, současná váha 80 kg, info pro dámy: naživo je ještě hezčí než na fotkách, není vychrtlý ale svalnatý. V říjnu 2011 dle rad Tomáše Soukupa totálně změnil jídelníček a začal cvičit. První závod září 2012 Mattoni Grand Prix Praha, první maraton 21.10.2012 Amsterdam, pak Lisabon, Barcelona, Vídeň, Praha. Nej výsledek Barcelona 3:30 hod. Poté mezinárodní mistrovství Skandinávie na 100 km (ultramaraton) 128. místo, cca 75 km běžel se zraněným úponem hamstringu. Sportoval a běhal od mládí, ale cílený a pravidelný trénink začal až v srpnu 2012. Do konce roku ho ještě čeká: maraton Rychnov nad Kněžnou, Wroclaw, Amsterdam, Dublin a Turín. V r. 2014 plánuje min 3× maraton a 3× ultramaraton (začne na Kanárských ostrovech Transvulcania ultra 83 km, kde se již registroval)
Jak a kdy jste se seznámili?
TS: Ve výživové poradně, Jirka byl můj klient.
JH: No, byla nám domluvena lstí schůzka a já šel k Tomášovi velmi nerad řešit svůj zdravotní stav, způsobený mým workoholismem a špatnou životosprávou. Tom může potvrdit můj katastrofický stav v říjnu 2011. Když se mě tenkrát zeptal, co chci být, jestli kulturista, Šebrle nebo vytrvalec. Já jsem se tomu tenkrát hrozně smál v duchu a říkám mu, tak teda Šebrle, protože vytrvalec, to už je úplně jiný level (smích). Tomášovi patří velký dík a já mám konečně příležitost říct, že si ho moc vážím! A teď je to můj největší přítel.
V jakých nejextrémnějších podmínkách jste kdy běželi?
TS: Teplota 32°C Maraton Vídeň, déšť a chladno v Barceloně a nahoru dolů v deštivém San Franciscu. Velká převýšení jsem v terénu v závodě neběhal. V tréninku Ještěd nahoru dolů (smích).
JH: Ty vogo, toho je víc, mínus 15°C při 30 km v zimě, přechod v jednom týdnu z pražského půlmaratonu 3°C a další víkend maraton Vídeň přes 30 stupňů, ale nejvíc extrém bylo asi 75 km se zraněným úponem a kameny v botách teď ve Švédsku.
A nyní k ultramaratonu ve Stockholmu… Jak dlouho jste se na tento závod připravovali? Už jste někdy v kuse tu stovku uběhli, nebo zde to byla premiéra?
TS: Byla to premiéra a příprava de facto od března 2013, když jsem nás na 100 km závod zaregistroval.
JH: Pro mě premiéra, nikdy jsem za jeden zátah nedal víc jak maraton, příprava plánovaná byla asi od přihlášení a to ví Tom, ale na tohle jsem se připravoval od narození, jsem born to run (smích) s tím se člověk musí narodit, jo, tak to je, musí to mít v hlavě.
Jaká byla vaše strava před závodem, během závodu a co jste pili?
TS: Před závodem u mě z 80% rostlinná, celoročně jím vyváženou stravu – rostlinné : živočišné bílkoviny 1:1, před závodem jsem jedl 6× denně, vyšší příjem komplexních sacharidů. Během závodu Endurogely, ořechy, isotonické nápoje a banán. Pití voda a Isodrinx.
JH: Měsíc před závodem jsem shodil cca 6–7kg, strava ovesné vločky, proteinový nápoj, zelenina, maso kuřecí převážně, rýže a těstoviny, kešu ořechy a rybí tuk 3× denně, vitamin C 1× denně, magne B6 2× denně, během závodu Voltage od Nutrendu, Enduro gel od Nutrendu, hrozinky, ořechy, a jinak celkem nic, k pití pouze voda, minerální voda, hromada vody, každých 3 km jsem pil a za jedno 8 km dlouhé kolo jsem vypil cca kolem jednoho litru vody, po 70 km pivo 2× kelímky, 2 kelímky kola, tekutiny základ úspěchu. Pořád pít a něco jíst. Ale před závodem 6× denně jídlo pravidelnost nutná.
A na „vecko“ jste během závodu chodili do „toi toiky“ nebo do okolní přírody? Můžete nám prosím přiblížit zázemí pro závodníky na takovéto akci? Když jsme u tohoto tématu, tak poprosím Jirku, aby se s námi podělil o zážitek z „hrací toi toiky“ na maratonu v Praze.
TS: Do přírody (smích). Zázemí skvělé – 3 občerstvovačky na 1 okruh, parádní atmosféra a podpora pořadatelů.
JH: V zázemí byly mobilní WC, ale tam jsem nebyl, měl jsem oblíbené místo na trati cca 3,5 km okruhu, takové moje veřejné křoví u cesty závodu (smích). A historka? Ano, mám v mobilu vyzvánění Emeli Sandé – Heaven, byl jsem na ToiToi před pražským půlmaratonem a najednou v ní začala hrát ta píseň a já si říkám, ty joooo, hustý, to už i toitoika má hrací hudbu jak v hotelovém výtahu, a zrovna moji oblíbenou píseň, pecka! Po půl minutě jsem si všiml, že mi zvoní mobil (smích).
Oba jste měli při ultramaratonu zdravotní problém (Jirka zraněný úpon, Tomáš přetížený m.peroneus), co bylo pro vás největší motivací závod dokončit? Většina z nás by to prostě vzdala a nešla dál přes tak velkou bolest…
TS: Motivací byla radost z doběhu do cíle, láska k běhu a samozřejmě i medaile.
JH: Nejdřív jsem si říkal, je 25 km, tak to vzdám, nemůžu dokončit, když na tu nohu nemohu došlápnout, a příjemné to je, jako když ti ze všech možných i nemožných stran kolem kolene sbíječkou kutají trpaslíci, a bylo by asi lepší to zabalit teď než na 60 km, ale pak jsem si řekl, že to musím doběhnout, nikdy se nevzdám a navíc jsem to někomu slíbil, že tu medaili přivezu a já slib prostě musím splnit, pokud žiju, celý závod jsem pak na to myslel!
Prozraďte nám prosím, co se vám honilo v hlavě cca na 50. km a co těsně po proběhnutí cílem…
TS: 50 km – paráda jsem ultramaratonec, vše jde skvěle, jen tak dál Tome! Po doběhu – je to tam, tohle je přesně to, co mě v životě naplňuje.
JH: Ani jsem si neuvědomil ještě, co jsem právě dokázal, na 50 km jsem myslel na lidi, které miluju a na lidi, kteří mi už ze života odešli a po doběhnutí cílem, že jsem to pro ně dokázal, a byl jsem pyšnej, že jsem dobíhal s českou vlajkou v rukách a lidi viděli jak jsem na to hrdej.
Je něco, co jste třeba podcenili v přípravě, nebo vybavení, něco co před příštím ultrákem uděláte jinak? Dáme radu dalším, kteří vás budou chtít následovat?
TS: Otestovat boty na vzdálenosti delší než 60 km v různých podmínkách. Lépe vyberu boty a budu déle před závodem odpočívat.
JH: Že běžet takovou silniční vzdálenost v botech, které nemají tlumeni je totální extrém a nádhernej úlet, ale i to se dá, bylo to dost po silnici a to s botama bez tlumení jsme běželi jen my dva (smích), stravu a pití jsme měli vychytaný, tak jen ty boty. Ale jsem rád, že jsme si to udělali těžší, protože to nás pro další ultráč jen vnitřně posílí.
Kamarádka mi prozradila, jmenovat ji raději nebudu, že v týdnu po maratonu má vždy skvělý sex. Je to po ultra maratonu také tak? A dá se „jednoduše“ usnout po tak velkém závodě, nebo spíš ležíte a vše si přemítáte v hlavě, jako jeden dlouhý film?
TS: (smích) Po prvním ultramaratonu nemůžeš usnout, potíš se a hledáš, kam se zaregistrovat příště.
JH: (smích) To je otázka pikantní, no já si myslím, že můj sex je ultra krásný vždycky a maraton na to nemá vliv, i když si teď říkám, že jak posouvám vzdálenosti v běhu, nějak nezávisle na tom je i sex delší (smích), ale krásnější, teda aspoň pro mě, bojím se až budu brzo běhat 100 mil, co na to řekne druhá strana (smích). Ohledně usnutí, já bych jako spal, ale první noc je pro mě vždy těžká, jsem ještě v transu a honí se mi hlavou závod, lidí kolem trati, ty co mám rád a ty, které bych chtěl mít u sebe v tu noc, tak nemám, druhá už jde líp.
Váš nej zážitek z tohoto závodu… a to jak ten nejlepší, tak poprosím i o ten nejhorší… jestli vás něco rozhodilo?
TS: Nejlepší – atmosféra na startu. Nejhorší – bolest lýtka a nemožnost se rozběhnout.
JH: Vnitřní klid v lidech na startu byl nezapomenutelný, stejně jako lidi kolem trati, kteří mi fandili, a v posledním kole jsem se zastavil u úplně všech pořadatelů, stiskl jsem jim ruku, všem pevně a do očí jim moc poděkoval za to, že tam byli, fandili, bylo skvělé vidět u všech ten úsměv a jiskru v očích. Tak jsem to udělal úplně u všech a doběhl s českou vlajkou na zádech, byl to pocit úžasnej. A po celou dobu mě nic nerozhodilo, opravdu nic, dokážu se vyrovnat se vším.
Četla jsem, že se běžci při dlouhých trasách dostávají až do stavu tzv. nirvány… Zažili jste někdy tento pocit? Pokud ano, můžete ho nám, kteří to nezažili, trošku popsat?
TS: Ano při každém běhu nad 10 km mám stav absolutního klidu, relaxace, čistoty, pohody.
JH: No cca na 70 km jsem viděl kolem letět světlici, a na 75 km jsem se dojal, že to vypadá, že to doběhnu i s tou nohou, a že svůj slib přivést medaili splním. Bylo to trochu předčasné, ale tam mě to skoro rozbrečelo. Jinak největší nirvána byla, až když jsem se otočil metr před cílem. Otočil jsem se, roztáhl ruce do vzduchu a viděl tu cestu zpět a lidi kolem cíle, jak se dívají, pak se zas otočil a udělal poslední krok do cíle. Wow, to byl úlet, chci zase! (úsměv)
Vnímáte při závodech na dlouhé tratě běžce kolem vás, nebo se spíš soustředíte sami sebe, tepovku atd.? (poznámka autorky: přiznám se, že já se dívám chlapům na zadek a holkám na oblečení)
TS: Vnímám běžce i běžkyně a raduju se s nimi z běhu.
JH: Já si jedu svůj závod, ale hrozně rád komunikuju i s ostatníma, musím se teda přiznat, že jediný člověk, kterého jsem vždy rád viděl, byla vítězka kategorie žen na 100 km, ta byla skvělá a mě zaujala, bohužel byla tak rychlá, že nic jiného než její zadek a to ještě na pár chvil jsem neviděl (smích). Ta byla jediná. Jinak jsem si jel vlastní svět a pak si pamatuju, že jak jsem si vždy nesl láhev minerálky, v posledním kole jsem dobíhal Švéda, který měl ještě dvě kola do cíle, říkám mu, kolik ještě, on že dvě a dal jsem mu tu láhev vody a poplácal po zádech, do teď vidím jak byl šťastnej a celou tu láhev vypil hned.
Jaký závod ve vaší kariéře si ve svém srdci nosíte nejhlouběji?
TS: Maraton San Francisco 2012.
JH: Maraton Barcelona, nádherná trať a diváci a tenhle ultramaraton, je to něco jiného a já už vím, kam se v běhu budu směřovat, je to prostě nejvíc, je to o osobnosti, o radosti, o bolesti, o citech, nedá se to trénovat, s tím se musí člověk narodit a morálně k tomu dospět. Tak v mém srdci bude Stockholm vždycky můj první ultra.
Pokud bych vám teď a tady vysázela každému na stůl 100 tisíc Kč a měli jste na jejich utracení 24 hodin… Za co by to bylo? Ale pravdu.
TS: Mac Book Air, dovolená na Islandu a training camp v Coloradu.
JH: Kdybys mi je teď dala, odnesl bych je pro mé kamarády ze sdružení Roska, ti je potřebují více než já. Taky by chtěli tohle zažít co já, ale roztroušená skleróza jim to nedovoluje.
Oběma moc děkuji za upřímné odpovědi a přeji stovky naběhaných kilometrů ve zdraví, s úsměvem ve tváři a tisíce fanoušků a fanynek, kteří budou mít slzy v očích, když vás uvidí v cíli, s rukama nad hlavou, tak jako jsem to štěstí měla já minulou neděli.
Autorka rozhovoru Hanka Sirová – je to 3 měsíce, co se rozhodla vstát z kanape a po měsíci tréninku šla drze na Hradubický běh (10 km, čas 1:12 min). Pak následoval RunTour Hradec Králové (5 km, čas 33 min) a nakonec hobby triatlon. Miluje čokoládu a Bacardi.
