… a číst si. Tak to jsem si myslela 44 let. Čtení byla jedna z mých milovaných činností, po splnění všech pracovních i rodinných povinností. Co taky dělat po večerech? Dříve čas nebyl. Pořád bylo potřeba se postarat o to a o ono.
Mým dětským snem bylo stát se knihovnicí, nakonec z toho byla knihkupkyně a přes prodavačku gramofonových desek (ano, opravdu jsem prodávala černá LP a SP – dodnes umím perfektně násobky 36 a 44, což byla cena za velkou desku) a později přes prodej CD (víte, že ze začátku na nich vycházela pouze vážná hudba, když vyšel první zahraniční pop, tak to bylo téměř znesvěcení nového média?).
Po pár letech následovalo podnikání a potom jsem se stala manažerkou (což je překlad pro děvče řešící všechny nesnáze nadřízených i podřízených) a mým světem je hračkárna. Čtu pořád, ale teď už hlavně o běhání.
Byla jsem naprostý sportovní antitalent. Můj druhý manžel se ze mne pokusil udělat cyklistku a já se opravdu snažila. Našim vrcholným kouskem bylo dojet se vykoupat do moře anebo vynést kolo trnitým kopcem na Říp (až nahoře jsme zjistili, že tam vede krásná cesta), ale stále to nestačilo. Doma jsem slýchávala, že jsem válící typ.
Negace doma i v práci pro mne po odchodu táty do jiné dimenze přestaly být normou a odmítla jsem dělat korálek. To bylo mé soukromé pojmenování situace, kdy ostatní využívali mých komunikačních zdatností a mluvili spolu skrze mne. V naší rodině neprobíhaly hromadné konverzace, ale systém podobný tiché poště. A já byla jakousi podatelnou. Poznáváte to trošičku? Jiné reálie, ale podobné pocity?
Najednou jsem vyběhla. Neuměla jsem nikomu vysvětlit proč. Ani jak je to možné. A nevěřila jsem, že manžel se rozběhne také, protože jinak mu uteču. Ale dnes už vím mnohé. Čtu blogy, články, chaty, facebookové stavy i komenty a vidím to mezi řádky mnoha a mnoha žen. Tolik z nich popisuje můj vlastní příběh, že si den ode dne vážím trpělivosti Milošů, Rosťů a Tomášů, kteří to stále dokola čtou a poslouchají a předem vědí, co bude následovat.
Takže děvčata, vězte, že:
• Rozběhnout se je těžké, protože se stydíte a nemáte boty, oblečení, měřiče ani zkušenosti.
• Když vyběhnete, nepopadnete po kilometru dech a budete šťastné za rozvázanou tkaničku.
• Ale protože to na sebe vykecáte v práci nebo doma, případně na FB, vyběhnete znova.
• A ejhle, půjde to lépe a příště maličko lépe a začne vás to bavit. Doma vám začne chybět příroda a možná i hudba. Protože, která z nás si může libovolně hlasitě pouštět „svoji“ hudbu, aby děti nebo spolupracovníci nekroutili očima i rukama?
• Zjistíte, že hubnete a přemýšlíte nad jídlem. A líbíte se sama sobě.
• Popadne vás touha vědět kolik, kudy a za jak dlouho. Objevíte Endomondo nebo Kepp running a stáhnete ho do telefonu zadarmo. Možná budete před dětmi nebo partnerem chvíli za hloupé, ale naučíte se s ním pracovat a budete ztracená v zemi grafů a výpočtů. Objevíte tepovku a její měření. Vědomě zvolníte tempo, protože „kdo chce zrychlit, musí zpomalit“.
• Začnete hltat informace a narazíte na BezvaBĚH, Miloše, Báječné ženy v běhu, Dámský běžecký klub, RunTour nebo někoho jiného a najednou budete nacházet nejen odpovědi, ale i nové přátele.
• Naučíte se dýchat a ve všech kalužích, stínech a výlohách si budete prohlížet svůj běžecký styl. Možná si jednou nohou pokopete kotník druhé nohy, ale všechno časem přebolí.
• Nejpozději v této fázi objevíte, že Lidl prodává kvalitní a levné běžecké oblečení a začnete si vybírat také nové botky a čelenku a ponožky. Nezruinujete domácí rozpočet, přestože při každém nákupu potravin přihodíte do košíku nenápadně jeden kousek běhací výstroje.
• Jednoho dne si řeknete, že když všichni závodí, tak vy tu pětku dáte taky. Na první závod třeba pojedete tajně. Radost v cíli bude obrovská. Budete nadšené, přestože maminka vás bude odrazovat („běhej si, když tě to baví, ale proč tak daleko a proč závody?“), kamarádka řekne, že z vás začnou brzo létat šroubky a manžel s despektem položí některou mužskou otázku „za kolik?“ anebo „a nezastavila ses?“
• Teď přece nepřestanete? Začnete se poměřovat s ostatními a plánovat start na desítce. Možná We run Prag nebo Mattoni Grand prix anebo nějaký lokální závod.
• Podle výběru zažijete buď euforii z množství závodníků nebo se třeba dostanete „na bednu“. V obou případech přijedete domů s medailí. Tu první budete nosit v kabelce anebo si ji pověsíte do kuchyně pod hodiny jako já svoji půlmaratonskou a maratonskou.
• No, jo, čtete dobře. Mám oba závody za sebou a pár týdnů před nimi jsem se byla schopna hádat, že je to blbost. Že já na to nemám. Ale máme na to každá. Jen si musíme věřit a musíme se rozhodnout. Protože všude se dočtete, že se běhá hlavou. Nohy se přizpůsobí.
Na druhou stranu je potřeba si říct, že nic není podmínkou a cíl musí být náš. Neběhat pro záchranu manželství ani pro získání prestiže, ale pro sebe. Pro pocit, že z vás stříkají endorfiny – jedna z nových vět v mém slovníku. Život se zdá snazší.
Můj příběh byl pestrý, měla jsem štěstí na tahouny, ať už to byla Karolína Jeníková nebo Tomáš Soukup. Stala jsem se maratonskou běžkyní, členkou Statečné bandy, Milošovou žačkou i Báječnou ženou v běhu. To by mohl být konec peripetií a mohla jsem si dál jen tak běhat pro radost z pohybu. Jenže já v cíli pražského maratonu zapomněla políbit matičku zemi jako zkušený běžec a proto musím na start velkého závodu znovu.
Našla jsem si Mezinárodní maraton Košice – nejstarší maraton v Evropě a 6.října 2013 budu podupávat a významně se nadechovat na startu 90.ročníku. Jsem na to hrdá, protože tentokrát poběžím sama a za sebe. Je to nový těžký úkol. Od května jsem běhala jen tak, pro zábavu, desítku maximálně a najednou – nový cíl.
Pojďme si o našich cestách k cíli vyprávět a vy pochopíte, že jsme všechny stejné. A že na to máme! :-)
