Běhání je cesta k tomu, jak si během pár desítek minut vyčistit hlavu od všedních starostí. Poznat pocit, jaké to je být chvíli jen sám se sebou. Nebo naopak můžeme poznat partu podobně běžecky naladěných lidí a těšit se na pravidelné setkávání s nimi. Začít běhat bylo tím nejlepším rozhodnutím, které jsem udělala. Dlouho předtím jsem se žádnému sportu nevěnovala.

Po prvních pár metrech jsem dostala neuvěřitelnou radost z pohybu a projel mnou intenzivní pocit volnosti. Představa, že jsem nespoutaná, všechny starosti nechávám za sebou a mohu běžet kamkoliv se mi zachce, mě doslova pohltila. Najednou nezáleželo na tom, že do zítřka musím stihnout práci, nezáleželo na mých ostatních problémech. V tu chvíli jsem existovala jen já a svět kolem mě.

Dalším důvodem, pro který běh miluji, je podobnost s reálným životem. Když vás zaujme nová věc a „vyběhnete k cíli“, obvykle jste nadšeni. Nejraději byste jí věnovali všechen svůj čas. Až s přicházející únavou začíná vášeň opadat, postupně se z ní stává dřina a vy máte pocit, že své mety nikdy nedosáhnete. Jenže cíl se přibližuje. Nevzdáváte to. Doběhnete a přichází velké zadostiučinění. Vždy, když vydržím běžet až do cíle a uvědomím si, že stejným způsobem mohu dosáhnout čehokoliv, obrovsky mě to motivuje.

Jaké byly mé začátky?

Již na střední škole jsem zkoušela začínat několikrát a vždy po sto metrech s pícháním v boku přešla raději do režimu procházka. Na svém delším výběhu v opravdu šnečím tempu jsem zjistila, že i naprostý začátečník dokáže běžet několik desítek minut bez přestání a k tomu si to parádně užít. Postupně jsem tempo zvyšovala a vzdálenosti prodlužovala. Nutné přestávky pak úplně vymizely. A tak to šlo, než jsem bez přestávky uběhla i 12 kilometrů.

Představa uběhnout samotný závod na 10 kilometrů mi přišla nejdříve nemožná, ale miluji výzvy a proto jsem neváhala dlouho a vrhla se do toho po hlavě. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, nevěděla jsem jaké tempo mezi ostatními závodníky hned na začátek zvolit. Neměla jsem žádné srovnání.

Několikrát během závodu mi v hlavě probleskla myšlenka, co já to vlastně dělám a jestli mám vůbec takové trápení zapotřebí. Tyhle pocity ale chvíli po doběhu do cíle vystřídala obrovská radost a spokojenost sama se sebou, že jsem si nedovolila to vzdát. Najednou jsem věděla, že to určitě nebylo naposledy.

Potom už následovaly čím dál delší a urputnější tréninky. Nebyl týden, co bych vynechala, ať bylo hezky, nebo zima, mrzlo, pršelo, nebo teploměr ukazoval teplotu nad 30°C. A další a další závody od 3 do 10 kilometrů.

Bylo tedy na čase stanovit si další cíl – a proč ne rovnou půlmaraton? Tak jsem si našla tréninkový plán a opravdu se snažila ho dodržovat. V té době to bylo hodně o hlavě a pevné vůli, samozřejmě se mi kolikrát nechtělo vybíhat do mrazu nebo deště, ale věděla jsem, proč to dělám a šla si za svým. Každý takový trénink posunul moji odolnost o stupeň výš.

Další motivací bylo získat v Běžci Tachovska co nejlepší umístění. Celý rok jsem se opravdu snažila a nevynechala skoro jediný závod. Píle se vyplatila. Skončila jsem šestá z celkového pořadí, což byl úspěch.

V budoucnosti mám ještě jeden sen. Uběhnout celý maraton pod čtyři hodiny!

Autorka článku Pavla Stachová: Jsem závislá běžkyně na mateřské, která díky těhotenství musela běh přerušit. Píši o tom, jak se s tím vyrovnávám a píši, abych si čekající dobu, kdy zase budu moct vyběhnout, zkrátila.