Trasa 2,5 km mě lákala, když nás jeden známý pozval, abychom to zkusily. Téměř hned jsme se rozhodly a poprosily jsme ho, aby nás zaregistroval. Stalo se tak. Náš rodinný běh s bílým tričkem a číslem na řeholních šatech byl asi zajímavý, neboť jsme slyšely povzbuzování na naší adresu a upřímnou radost na tvářích těch, kteří stáli kolem.
Mám i hezký zážitek z tohoto závodu. Asi v polovině trasy jsem přes sebou viděla holčičku s dědečkem, ale už se ji nechtělo běžet. Tak jsem ji naznačila, že ještě kousek poběžíme a to obě spolu. Asi po druhém pokusu, když se na mě otočila, souhlasila. Běžela tak, aby mě stále při otočení zahlédla a povzbudila zdviženým palcem, že jsem jednička.
Vzájemným povzbuzováním jsme doběhly až do cíle a obě měly radost ze závodu. Také dědeček měl radost z vnučky, jak byla šikovná. Neznal ale důvod a ani se ho nedozvěděl.
A pak další zážitek. Po závodě, když jsem se procházela po náměstí a vydýchávala celý závod oslovila mě jedna mladá dívka a poprosila mě o závodní číslo. Ona se nestihla zaregistrovat. Ráda jsem ji své číslo přenechala a ona šťastná odcházela ke svým přátelům.
sr. Michaela
Na rodinný běh v Olomouci mě nalákal můj bratr s rodinou. Dlouho mě nemusel přemlouvat, a když se přidala i moje spolusestra Michaela, tak už jsem neváhala. Trasa 2,5 km se dá zvládnout i v řeholním šatu navíc závodní tričko na něm prozrazovalo, že to s během myslíme vážně.
Už cestou od kláštera na Horní náměstí si nás někteří lidé prohlíželi, ale za celé odpoledne jsme se nesetkaly s negativním postojem. Atmosféra byla výborná. Na startu se nás sešlo hodně, malí i velcí, děti i rodiče, ti nejmenší vykukovaly z kočárků a pevně se drželi. Nikdo se nestrkal, panovala radostná atmosféra. Děti se těšily, kdy už vyběhnou. Kolemstojící dav nás povzbuzoval a tleskal nám. I na trase panovala dobrá nálada.
Nešlo o to, kdo doběhne první, ale o dobrou atmosféru, která se vytvořila, o to být spolu a trochu protáhnout tělo. Každý si běžel pro svou medaili svým tempem, podle svých sil. Na každého v cíli medaile počkala. Je to opravdu zážitek vidět radost dětí, které překonaly samy sebe a udělaly radost i druhým. Jejich rozzářené oči toho byly důkazem.
Nečekaným zážitkem bylo setkání s Carlo Capalbem, hlavním organizátorem Olomouckého půlmaratonu, velice příjemným člověkem, který má široké srdce pro každého.
Mimo sportovní zážitek jsem prožila ještě něco více. Pracuji na středisku Samaritán, které se věnuje lidem bez domova. Často naše klienty potkávám na ulici i ve městě. Právě po závodě jsem potkala jednu známou tvář.
Byl sám. Měla jsem v ruce jenom vodu, kterou jsme dostali v cíli. Nabídla jsem mu ji. S díkem si ji vzal. Po půlmaratonu jsem jela s přáteli na Flóru, kde bylo pro ně připraveno občerstvení. Zatímco jsem čekala na přátele, opět se objevil „můj známý“. Chodil sem a tam, choval se velmi slušně, nikoho neobtěžoval. Přemýšlela jsem, jak mu asi je. Každý z nás tam někoho měl, lidé se bavili, dostali svou porci jídla, byl pro ně připraven program. Bylo mi ho líto. Nabídla jsem mu čokoládu a oplatek, opět to s díkem přijal.
A potom jsem se rozhodla. Šla jsme ke stanu, kde se rozdávalo teplé jídlo. Po deseti metrech jsem se setkala Carlem Capalbem a řekla jsem mu, zda bych mohla dostal jednu porci jídla navíc a proč. Rád souhlasil, a potom jsem již směle poprosila o jeden talíř guláše. Můj známý byl velmi mile překvapen a pln vděčnosti, jeho oči i postoj to prozrazovaly. Tak asi jako oči dětí, které běžely svůj závod. I já sama jsem z toho měla radost.
Na toto sobotní odpoledne se nedá zapomenout, a těším se na další ročník, třeba nás bude z našich řad více!
sr. Damiána
