Kdo by chtěl z fleku běžet skoro tři hodiny, aniž by se na to jakkoliv připravoval a předem to nikdy nezkusil? No asi jen málokdo, ale já to v sobotu riskla. Vyměnila jsem roli redaktorky BezvaBĚHu, za účastníka půlmaratonu v Českých Budějovicích. Byla to sice největší výzva, kterou jsem zatím podnikla, ale nelituji toho. Rozhodně mám zážitek na celý život.
Jak to všechno vzniklo
V Českých Budějovicích se konal 8. 6. 2013, již podruhé Mattoni půlmaraton, který loni přinesl nejen nezapomenutelnou atmosféru, ale i rekordní čas. Dlouho jsem váhala, zda si to letos nezkusit na místo redaktorky rovnou v zástupu běžců, ale zdravá sebekritika mi to nedovolovala. Přeci jen jsem začala s během relativně nedávno a prozatím se specializovala na kratší trasy a na zvedání vytrvalosti.
Pár dní před závodem se ozval kamarád s nabídkou, zaběhnout si půlmaraton. Onemocněla mu parťačka a tak za ní sháněl náhradu na její startovní číslo. Několik dní mě přemlouval, až jsem podlehla tlaku a dva dny před oním dnem D, kývla na svou zatím největší životní výzvu.
Dva dny! To už nic nenatrénuju! Ale ty spoty v televizi byly tak lákavé, že jsem do toho prostě musela jít. Všude se z médií valily obrázky usměvavých sportovně i nesportovně vyhlížejících účastníků jiných maratonů a půlmaratonů, které se do té doby konaly.
Všichni se na kameru smáli, byli nadšení, emoce z nich jen prýštily. Po několikátém takovémto spotu jsem se napevno rozhodla, ale jak to tak bývá, od té doby se najednou vytratily ty usměvavé obličeje a ze všech stran se na mě valila masa informací o tom kdo, kde a kdy zkolaboval, jak si natrhl sval a další hrůzy, které nechce zažít žádný běžec.
Tehdy již nemělo cenu se vydávat na jakékoliv běžecké tréninky. Ještě bych nemusela odstartovat vůbec. Nejen, že se obavy stupňovaly, ale ještě ke všemu se kamarád při jeho tréninku opravdu lehce zranil. „Tak to je konec.“, pomyslela jsem si. Zítra minimálně bude pršet, zlomím si nohu a ještě omdlím. Nic lepšího mě jistě nečeká. S nelehkou hlavou jsem ulehla k poslednímu načerpání sil v podobě spánku.
Den do závodu je tady
A je to tady. Ráno vstát z postele pravou nohou, hlavně na cestě nikde nepotkat černou kočku… Na co všechno jsem najednou věřila, tomu se dodnes divím. Den utekl jako voda a přiblížila se hodina H. Na náměstí Přemysla Otakara II, se před 19:00 shromáždilo několik tisícovek lidí, včetně řádně zatejpovaného kamaráda. Všichni se stejným cílem. Dobít metu 21,0975 km.
Doprovodný program, vše přehledně zorganizováno… Pořadatelé se jako loni vytáhli, ale tenkrát jsem měla naprosto jiné starosti, než nyní. To jsem si seděla v pohodlí Mediacaru s fotoaparátem v ruce a hodinku jsme jezdili po Českých Budějovicích jako předvoj prvních keňských vytrvalců.
Tak a je tu start
Tisícihlavý dav se dal do pohybu. Razil si cestu centrem Českých Budějovic i jejich nejbližším okolím. Hned po pár metrech bylo jasné, kdo má nějaké ambice a kdo šel do závodu z recese, pro tu atmosféru, nebo pro překonání sebe sama. Nejlepší byli daleko před námi, ale diváci povzbuzovali. Všude kole silnic jich stála nebývalá množství, která se na jiných běžeckých podnicích vidí jen málokdy. Najednou mi přišly občerstvovačky docela vhod, i když na kratších tratích je úspěšně míjím.
Ve chvíli kdy první atleti z černého kontinentu protínají cílovou pásku s časem kolem hodiny, já jsem teprve před půlkou svého několikahodinového martýria. Tempo jsem zvolila mírné, přeci jen zkušenosti žádné, a touha doběhnout ohromná. Tak pro jistotu. Hodina za mnou, cca 10 km v nohou, hodina a půl a kilometry už nenaskakují tak rychle jako doposud. Tempo zvolňuji ještě víc, šetřím nohy na nadcházející finiš. Musím alespoň na náměstí odhodit únavu a vypadat svěže a v pohodě. Dav už není tak stísněný jako na začátku. Pomalu ale jistě se lidé dělí na skupinky a ty se, více či méně, vzdalují.
Dávám se do řeči s jednou podobně rychlou paní, které se držím již několikátý kilometr. Je z Prachatic a do závodu se přihlásila jen proto, aby se pokusila o změnu ve svém, jinak stereotypním životě. Prostě aby si dokázala, že na to má. Jinak by se prý vůbec nedonutila do tréninku a tak si dala metu, že za tři měsíce zvládne půlmaraton. „Chtěla jsem doma ukázat, že to zvládnu a samozřejmě sobě dokázat, že jsem prostě dobrá,“ odpovídá s úsměvem. Hovor netrval moc dlouho, abychom se zbytečně nevysilovaly, a každá jsme pokračovaly za svým snem.
Je tu finiš
Konečně se přiblížila hranice 20 km. Když jsem ji viděla, problesklo mi hlavou jediné. NO KONEČNĚ! Tak a teď přichází ta slavná chvíle, ukázat při doběhu fenomenální formu. Ještě necelý kilometr flákání a pak doběh na náměstí pod slavobránu. V uličce u náměstí jsem pomalu zvýšila tempo, nasadila úsměv, utřela krůpěj potu, upravila outfit a jako star vběhla na náměstí. No popravdě, v tu dobu už tady tolik lidí, jako před hodinou a půl při doběhu vítěze nebylo, ale já se cítila stejně. Viděla jsem blesky fotoaparátů, jak si mě fotí do světových deníků, jak mě hodnotí běžecká módní policie jako nejlépe oblečeného běžce v ČB, prostě samé superlativy. A to jen díky euforii z nápisu CÍL.
Tak a je to za mnou. Čas kolem dvou a čtvrt hodiny, není sice kdovíjaká sláva, ale na to, že jsem vůbec netrénovala, v životě tak dlouho neběžela a před pár dny si to ani nedovedla představit, je to pro mě čas vítězný. Pokud chcete udělat ve svém životě velkou změnu, namalovat si do něj tlustou čáru, na kterou budete již navždy vzpomínat, rozhodně zkuste něco podobného. Ztratit samozřejmě můžete, ale získat ještě víc.
Autorkou článku je Karolína Zídková, usměvavá studentka z Plzně, kterou lze často potkat i v Českých Budějovicích. Vášní Karolíny je příroda a sport. Ráda si odpočine na chalupě při zahradničení a mezi její oblíbené citáty patří: „Nic není nemožné.“
