Boty jsou jednoznačně nejdůležitější součástí běžecké výbavy. Správnou volbou běžecké obuvi lze nejenom předejít zranění v důsledku jednostranného zatížení dolních končetin a nosných kloubů, ale i zlepšit své výkony.
Ani pro začátečníky není proto dobré mít jen jeden „univerzální“ pár bot pro všechny typy povrchů a rychlostí, jimiž při tréninku běhají. K žádoucí aktivizaci všech oblastí chodidla a klenby, snižující riziko potíží s achilovkami a s koleny a napomáhající růstu výkonnosti běžce, naopak přispívá střídání různých typů bot. Silničních, krosových, tempových, nebo dokonce závodních.
Zlepšit se, nebo si jen závod užít?
To, že mají závodní boty vrcholoví běžci, je samozřejmé. Ale mohl, nebo dokonce měl by mít „závodky“ i rekreační běžec? Na tuto otázku jistě nelze odpovědět jednoznačně, protože záleží na každém, jak k závodům a ke svým dosaženým časům přistupuje.
Je-li cílem běžeckého začátečníka uběhnout danou trať při závodě poprvé, nebo si jej pouze užít jako společenskou záležitost, pak jsou pro něj určitě lepší jeho stávající silniční tréninkové boty. Je na ně zvyklý a pravděpodobně zatím neabsolvoval pravidelné rychlostní tréninky, takže nazout si na závod úplně jiný typ obuvi by v jeho případě bylo nebezpečným experimentem.
Převahu mezi účastníky závodů sérií RunTour a RunCzech, na nichž v porovnání s ostatními závody startuje největší počet běžeckých hobíků, mají ale běžci již pokročilejší. Většina z nich se bude chtít „hecnout“ a podat co nejlepší výkon (proto se přeci na závod přihlásili), případně se na stejné trati zlepšit oproti loňskému roku. A pro ně už závodní boty význam mají.
Co zvážit při výběru
Pokud se rozhodneme pro závodní boty, měli bychom při jejich výběru zvážit všechny podstatné aspekty (obzvláště nabízí-li daná značka – a každý může mít tu svoji oblíbenou – více závodních modelů). Jsou jimi především typ chodidla, stupeň naší běžecké pokročilosti, a předpokládané využití (tj. délka závodů a převažující povrch jejich tratí).
Uvedu konkrétní příklad. Firma Mizuno nabízí dva typy silničních závodních bot, Wave Aero a Wave Ronin. Oba modely jsem měl možnost otestovat jak v rychlostních a tempových trénincích, tak přímo v závodech. Šlo o závod na 10 kilometrů v rámci seriálu RunTour a o Hervis půlmaraton Praha, tedy typické silniční závody.
Než se zaměřím na jednotlivé modely podrobněji, základní poznatek: běhat v závodních botech určitě za to stojí, protože rozdíl oproti tréninkovým „silničkám“ je markantní. A nebál bych se ani „zbytečné“ investice. Závodky nám totiž mohou vydržet velmi dlouho, rozhodně časově déle, než běžné silniční a krosové boty.
Tedy za předpokladu, že je budeme brát pouze na závody, případně důležité rychlostní tréninky. Tím si pro nás také uchovají určitou vzácnost. A jejich životnost můžeme prodloužit i po „závodním období“. Lze v nich totiž ještě nějaký čas běhat na pružných površích, především na běžeckém pásu ve fitku a po umělé dráze na atletickém stadionu.
O tunu námahy méně
Širší „kopyto“ bot Mizuno bude vyhovovat těm běžcům, na které působí adidas svíravě, a umožní jim plné zapojení prstů nohy do odrazu. Wave Aero bych jako závodní boty doporučil spíše pomalejším závodníkům s časy okolo 55 minut na desítku. Běžci rychlejší je mohou využít jako „polozávodky“ pro tempové tréninky, pro což kromě menšího tlumení svědčí i jejich váha 255g (tedy zhruba uprostřed mezi váhou klasických tlumivých bot typu Wave Rider a superlehkými silničními tretrami).
Aera se podle mých poznatků hodí pouze na závod či trénink po rovině, v prudších kopcích a na terénních nerovnostech se jako nevýhoda ukázala jejich určitá „bačkůrkovitost“. Ale co někomu vadí, jinému naopak svědčí. Větší měkkost tohoto modelu by možná mohla vyhovovat běžkyním. A to i proto, že výrobce u bot Wave Aero zdůrazňuje technologii Gender Engeneering s tím, že pouze tento model jako jediný na trhu splňuje požadavky na odlišnou konstrukci ženské a mužské závodní obuvi.
Mizuno Wave Ronin jsou výborně přizpůsobivé noze i povrchu. Jejich označení „silniční tretry“ je plně na místě, při prvním proběhnutí se v nich jsem si opravdu připadal jako kdysi na atletické dráze v tretrách. Určitě je více využijí rychlejší a pokročilejší běžci s výkonností kolem 45min. na 10km nebo pod 1:40 na půlmaraton.
Roniny jsou velmi lehoučké (200g), rozdíl v jejich váze tak činí zhruba 100g oproti běžným silničním botám. To je již významné, protože závodník na desetikilometrové trati tím „ušetří“ asi tunu vynaložené námahy. A pocit lehkosti, který pak bude kromě nohou mít i v hlavě, je nepochybně jedním z předpokladů ke zlepšení – samozřejmě při dodržení tréninkové přípravy, stejné tělesné hmotnosti, a dalších rozhodujících faktorů.
Milan Kůtek – původně běhal 400m na dráze (LIAZ Jablonec), v posledních letech se věnuje především vytrvalostním závodům včetně maratonu. Je blízkým spolupracovníkem Miloše Škorpila a jeho Běžecké školy. Společně s kolegou (a spolužákem) Alešem Tvrzníkem intenzivně propaguje běh s holemi a jeho využití sportovci na všech výkonnostních úrovních.
