V době psaní tohoto článku do pražského maratonu zbývá 42 hodin. Nabídka, abych ho běžela, přišla 42 dní před startem. Maraton je běh na vzdálenost 42 km 195 m. Mám ráda, když čísla takhle pěkně pasují k sobě, zvláštně mne to uklidňuje.
Maraton pro mne začal registrací před pěti týdny, potom přišlo mnoho jiných událostí a nebylo čas se nad ním nějak zamýšlet. Trénovala jsem každou neděli se Statečnou bandou ze sportovního klubu GoMango a mezitím si hlídala stravování, hubla a běhala.
V neděli jsme společně s bandou zaběhli poslední dvacítku a byl to opravdu pohodový běh plný přátelství. Rozcházeli jsme se s myšlenkou: „Tak a teď už nejde nic zlepšit. Jen zkazit tím, že se přetáhneme nebo nepřipravíme těla správnou výživou.“
Ve středu jsem bez větších očekávání šla na plánovanou fyzioterapii k Janině. Od chvíle, kdy jsem vešla do GoManga, už jsem byla lapená atmosférou. V takových chvílích stačí prostě být.
Stojíte, usmíváte se a prostě jste součástí toho všeho. U kulatého stolku tam hlasitě diskutoval náš realizační tým – Jakub, Tomáš, Pjeta a s nimi další pomocníci. Rozdělovali gely, které budeme dostávat na trati a zakreslovali do mapek místa, kde mají dobrovolní provianťáci stát. Připisovali časy předpokládaného pohybu našeho hlavního pelotonu a časy, kdy proběhnou naši trenéři. Atmosféra úžasná, usměvavá, dobíjející.
Večerní výklus – poslední běh před maratonem – byl jen úžasná třešnička na závěr dne. Ta volnost, lehkost! Vždycky jsem lidem přávala zdraví a klid v duši. Sama jsem moc klidu neměla, pořád jsem byla myšlenkami jinde než tělem. Až běh mne uklidnil a přinesl mi úžasnou pohodu. Pokud běháte pro radost, znáte to. Pokud neběháte, nevysvětlím Vám to, musíte mi jen věřit. Vidím to i na mnoha ostatních kolem sebe.
Ve čtvrtek jsem v poledne opustila svoji kancelář bez oken. Tím pro mne definitivně začal maraton. Vrátím se tam až v pondělí a opravdu nevím, jak moc bude moje chůze lehká.
Jela jsem do Prahy pro pět startovních setů. S pocitem dobře vykonaného díla jsem vláčela těžkou tašku po Praze s radostí a úsměvem. K tomu další dvě tašky, protože jsme doprovázela domů autobusem dceru o berlích. Jindy by to bylo odpoledne, které člověk nevyhledává, ale najednou je všechno bezva.
Protože ať jsem, kde jsem, pořád mám před očima cílovou rovinku, vnímám kamarády v maratonských dresech a cítím štěstí. Je to taková vlna nadšení, že už dopředu mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, rozbrečím se a vůbec se nedivím závodníkům, kteří v cíli padnou na kolena a políbí zem.
Večer jsem plna očekávání šla s ostatními do lesa k rybníku Výskyt na rituální kruh. Nikdo z nás nevěděl, co má čekat. Jakub je úžasný a připravil nám skvělý zážitek. Nebudu ho popisovat, protože nechci narušit emotivnost a spiritualitu, která s námi vibrovala.
Když jsem sama nemohla dovyprávět svůj vzkaz, nevěděla jsem, že se hlas úplně stejně bude lámat i trenérům. Ať je to droboučká Pjeta či obrovský Jirka. Děkuji Vám, moji noví přátelé, kdyby už to měl být konec našeho příběhu, bylo by nač vzpomínat. Ale my teprve začínáme.
Pereme si naše nádherné dresy, špendlíme na ně čísla, chystáme batůžky a cpeme se sacharidy. My to dáme! Protože jsme Stateční! Jestli nás v neděli potkáte, zavolejte na nás. Budeme rádi a zamáváme vám!
