V neděli byl krásný slunečný den a po dlouhé době jsem se dokopala k vyšším výkonům. Chtěla jsem chodoběhem strávit přes hodinu a půl. Vybavila jsem se ledvinkou s pitím a mp3 v uších. Jenže když jsem přešla do běhu, hopsající ledvinka mi absolutně nevyhovovala ba přímo vadila a rozčilovala, rozhodla jsem to celé svižně odchodit.
Od poloviny trasy se začínaly ozývat nohy. Kyčle, holeně, pálení chodidel a tak nějak celkově protestovaly, že překračujeme časový limit, ale i natrénovanou vzdálenost. Na cestě zpět, jsem se přeci jen uvolila ke krátkému běhu, prostě proto, že už jsem to chtěla mít za sebou. K domovu jsem se nakonec dobelhala po téměř 2,5 hodinách a s 16 km v nohách s konstatováním, že chůze je horší než běh.
Pondělí
Vynechávám trénink. Po včerejší procházce nohy vážně potřebují odpočinek. Debatuji na face s Pavlem Kuráněm a spílám nad sebou, že jsem měla víc trénovat a ne tady machrovat s devítkou nebo 1/2, ale Pavel mě uklidnil, že sice on běhá skoro každý den, ale nemá koule na to aby se na nějaký závod vůbec přihlásil. Pak napsal onu úžasnou větu: „Nemít na to, to je ta správná frajeřina“. Takže jsem vlastně frajer :-)
Úterý
Těším se na zítřejší závod. Po vzoru Hanky jsem večer ještě vyběhla a dala si slabých 6 km s krátkou mezichůzí. Běželo se mi dobře, přesto jsem po doběhu cítila, že mě zase začíná táhnout zadní strana stehen a šikmý sval lýtkový. Když se tak zamýšlím, mé neduhy mají klesající tendenci. Na začátku to byly záda a ramena, pak déltový sval, kyčel, koleno, které je snad už na ústupu a pocítím ho při špatném pohybu, no a teď je to vnitřní lýtko. Co bude dál? No ještě chybí achilovka, paty a chodidla :-)
Středa, den D
Ajaj, včerejší běh jsem měla asi vynechat. Zadní strana stehen a šikmý lýtkový stále táhnou, že ani protahování nepomáhá a těšení na večer střídá nervozita, která se každou hodinou stupňuje. Oběd jsem stihla až někdy ve tři hodiny odpoledne, splácala jsem si těstoviny s bílým jogurtem a skořicovým cukrem a před závodem jsem už pak jen stihla půlku tyčinky Voltage od Nutrendu.
Scházíme se už od 17 hodin a když vidím kolem ten mumraj a ostatní běžce, je ve mě malá dušička. Poznávám se s Martinem Singrem a setkávám s ostatními běžeckými kamarády Hankou, Píďou, Honzou, Tomášem. Start se o 15 minut posouvá, neboť se nestíhá odbavit prezentace, což moji nervozitu jen stupňuje.
Prej je dobrý se před závodem proběhnout. Tak i my s Pídou jdeme lehce protáhnout nohy, nějakých 200–300 metrů. On si lehce vyklusává, za to já vedle něj celá udýchaná běžím prakticky v závodním tempu.
Čeká nás 6 kol po 1600 metrech. Start z Perštýnského náměstí po kočičích hlavách směrem k zámku, pak po asfaltu směr park. Proběhnout parkem, z kterého vybíháme po pár širokých schodech a dál po dlažebních kostkách k Zelený bráně, pod kterou se zase dostáváme zpět na náměstí. A tak stále dokola a dokola a dokola…
Výstřel. Ty vole a je to tady!
Vybíhám v poslední třetině pelotonu. Ale i tak mě všichni předběhnou a jejich tempo mě nutí běžet rychleji. Ještě v parku mám stále na dohled pár lidí, hlavně blondýnku s fialovým tričkem a čelenkou. Doufala jsem, že by mohla mít podobné tempo a já se jí mohla držet, jenže i ona mi nakonec utíká a k cíli prvního kola se už blížím sama. Probíhám bránou a přede mnou 100 metrů sólo běhu. První co mi probleskne hlavou, tááák a teď na mě budou všichni čumět. Připadám si jako nahá, chci splynout s davem, jenže ten už je dávno v druhém kole. Není vyhnutí, musím to proběhnout. Ale lidi jsou v pohodě a i mezi nimi mám fanouše :-) Markéta s Ladou povzbuzují a Dáda v prostorách cíle, kterým se probíhá do dalších kol je opravdu hlasitým povzbuzovatelem, že ani nejde se neusmát a slovem neodpovědět.
Druhé kolo
Věřím si, že do hodiny a čtvrt to určitě dám, ale pokud bych pomýšlela na lepší čas, mám spočítáno, že mi bude stačit dát kolečko za 11 minut. Jenže i pohledem na hodinky si potvrzuji, že první kolo bylo na mě moc rychlé a v tomhle tempu to celé nezvládnu. Snažím se zpomalit a zklidnit, ale to se mi moc nedaří. V hlavě se mi ještě honí myšlenky z předchozích hodin a míchají se mi s těma, že hlásit se na půlmaraton je pěkná blbost. Ještě ani ne před parkem mě už předbíhají ti, co jdou třetí kolo. Ale i tady, z řad závodníků, slyším povzbuzování, což mě neskutečně potěšilo. Samozřejmě to byla Hanka, Honza, Tomáš i Martin.
V parku předbíhám holčinu která už jde, že by první kořist, kterou jsem udolala? A na dohled mám ještě jednu, která chůzí střídá s během. Schody z parku jsem si tentokrát vyšla, ale hned navazuji během a blížím se opět k bráně a probíhám na náměstí do třetího kola a fanouškové nezahálí.
Třetí kolo
Stále a stále mě předbíhají běžci. U zámku přecházím do chůze, nějak to nemůžu udýchat. Je mi vedro, mám žízeň a v hlavě mi pořádně tepe. Po asfaltu už zase běžím i park probíhám, jen ty schody zase jdu. Ještě v parku ale míjím onu první kořist i s tou, jak střídala běh s chůzí, jak sedí na lavičce a jejich startující kolega lamentuje nad tím, do čeho se to přihlásili. Samozřejmě oni tři, jsou jedni z těch co to vzdali.
Čtvrté kolo
Doběhem třetího jsem potěšena moderátorem, který připomněl přítomným, že i když jsou už někteří v cíli, pro některé z nás je to dlouhý závod. Což je pravda, pro některé delší i o 40 minut ;-)
Do čtvrtého kola se mi nabíhá podstatně lépe. Nejen s pocitem, že mám první polovinu za sebou, ale konečně jsem se dostala do svého tempa a běží se mi dobře. Bohužel to tak mám i v tréninku, že první 4–5 km se hledám a trápím, ale pak se srovnám a běží se mi dobře.
Ale i teď, už před zámkem přecházím do chůze, ale po asfaltu už zase běžím. Předbíhající závodníci značně prořídli, takže v parku číhajícího fotografa míjím téměř osamocena. Mé tempo není vražedné, takže se v pohodě stíhám usmívat a vypadá to, že i já budu mít svou první běžeckozávodní fotku :-)
V cíli už Dáda nestojí sama, ale už ji v povzbuzování pomáhá doběhnuvší Honza. „Ty už to máš za sebou, jo?“ Smějeme se. „Ty mě sereš, já ještě dvě kola.“
Páté kolo
Se mi běží stejně dobře a stejně tak vkládám mezichůzi, jako to předešlé. Libuji si, že to šesté by mi mohlo jít ještě líp, když už to bude to poslední. Běžím si sama, jen pár posledních běžců ještě proběhne. Ha! Náhle mám v parku na dohled blondýnku s fialovým trikem a čelenkou. Od prvního kola jsem ji neviděla a teď ji mám na dosah. Podařilo se mi ji předběhnout, ale vůbec jsem si nebyla jistá jestli jsme ve stejném kole a nebo ona už končí.
Před průběhem pod bránou na náměstí si připravuji větu, pro ty, kteří to mají za sebou a budou se v hojném počtu shlukovat v prostorách cíle a motat se mi pod nohy. Zvolání „pozooor, já ještě běžííím“ jsem použila dvakrát :-)
Šesté kolo. Konečně
To už si běžím sama. Na dohled žádný závodník. Město se vrací ke svému životu, míjím se s cyklisty a s civilisty, kterým se občas musím vyhnout. Den pomalu končí, sluníčko zachází a řekla bych, že se i ochladilo. A místo toho abych si poslední kolo užila, běží se mi naprd. Asi jsem to už chtěla mít rychle za sebou.
Při vbíhání do parku se prvně za závod ohlédnu za sebe a vidím fialové tričko. Jupíííí, tak přeci jen nebudu poslední :-) Teď už jen proběhnout park, vyjít schody… a tady potkávám kámoše, jak vede kolo. Dáváme se do řeči. Prej co se to tady děje? „Běžím závod.“ „No já koukám, nechceš půjčit kolo?“ „Ne díky, ten kousek už doběhnu.“
Cílová rovinka, začínám prodlužovat krok a mírně zrychlovat, že by pokus o finiš? Od moderátora se dovídám, že na trati má být ještě 10 běžců, čemuž moc nevěřím. Ale já už jsem spokojená, dokončila jsem svůj v životě první závod.
Jako první mě vítá a hlavně zpovídá Dáda. Tak tam na sebe hulákáme, neboť ani jedna neumíme mluvit potichu. Vzápětí za mnou dobíhá fialové tričko a po pár minutách jako poslední 75tiletý pán, o kterém jsem vůbec nevěděla, že je celou dobu za mnou.
Cítím se skvěle
Jsem ráda, že jsem běžela, že jsem si to zkusila. Dosáhla jsem (pro mě) výborného času 1:08:14 a nebyla jsem poslední. Nohy nebolí ani nezradily. Mám děsnou žízeň a scháním se po nápojích. Markét s Ladou mi vrací foták s pochvalnými slovy a ještě než se rozutečou, vyměníme si zážitky s Pídou.
Dojdu se přioblíknout, přeci jen už začínám chladnout a jdu vystát frontu na guláš. Stále se vyhlašují výsledky a mezi těmi, kteří ještě vydrželi, zahlédnu Hanku. Taky byla oceněna. Nikam nespěchám, takže ještě chvíli posedíme a líčíme si zážitky. A až teprve teď na mě dolehla únava. Ne fyzická, to se cítím stále výborně, ale ta psychická. Všechno to napětí ze mě spadlo až mě z toho hlava bolí a jsem zralá na postel :-)
Výše jmenovaným děkuji moc za podporu. Byli jste fakt skvělí. Běžci jsou vážně bezva komunita a jsem ráda, že mezi vás patřím.
