Obyčejný běžecký týden v pondělí začal příjemným zjištěním, že ještě umím běhat v tempu. Na moje neustálé vyklusávání a výmluvy „když jsem byla dneska plavat, tak se jen odreaguju krátkým během“ nastávající sezona a už ani já nejsem zvědavá!

V úterý bylo naplánováno se k večeru jen tak vyklusnout (opět) po náročném posilovacím kruhovém tréninku. Mám ho zapsaný za dva kredity a je to asi můj nejzábavnější předmět. Ovšem ne, když se sejdou pouze dva. Přesně řečeno já a kdosi, koho jsme tam viděla poprvé. Po deseti minutách přiklusal vyučující se slovy, že nemá čas a že buď můžeme kutálet kolo od traktoru, nebo se jít proběhnout do parku.

Slovně jsem doslova lapla po běžecké nabídce a zamkla jsem šatnu. Když jsme vběhli do parku, můj sparing začal trochu sondovat. „Nejsi náhodou nějaká vytrvalostní běžkyně, že ne?“ Musela jsem se pro sebe usmát a řekla: „No, to ne, dělám triatlon.“ A to se začal trochu bát…

Asi jsem působila sebejistě a tak nechal veškeré řízení tréninku na mě. Přiběhli jsme k mostíku, protáhnout a pustit stopky. Mezitím jsem se stihla dozvědět, že dělá kickbox a studuje tělocvik. Jde se na to, atletickou abecedou a rovinkami jsem ho nezatěžovala. Bála jsem se, co bych po jeho bojové rozcvičce viděla za abecedu. Možná bych se nestačila divit, nebo udržet na nohou.

Po včerejšku jsem měla úplně zatažený svaly a nemohla jsem se rozběhnout. Co jsem ale nemohla ještě víc, bylo ukázat, že jsem pomalá a nemůžu. Nožky švihaly kyselina mléčná nemléčná. Na první odbočce jsem se ptala, jestli chce běžet ještě tu smyčku.

Stroze odpověděl, že je to na mě. Tak jsem řekla odbočit! Rezignovaně pronesl „No to jsem si mohl myslet.“ Celkově jsme moc nemluvili, začínala jsem totiž funět jako přeložená lokomotiva.

Na další odbočce jsem automaticky zahla a slyšela jsem „jojo, ještě visim, kdyžtak odpadnu“. Bylo ale znát, že vzdát to nechce za žádnou cenu. Já jsem ale taky nechtěla a tohle pro mě bylo jen další popíchnutí k fartleku. Sem tam jsem pár kroků protáhla a dýchavičně si…odflusla. V pánské společnosti to snad není pohoršující.

Příšerně jsem se soustředila ho trochu utrhnout a nechat aspoň dva kroky za mnou. Oba jsme dosupěli zpátky k mostíku a zavalil mě blažený pocit bolesti, endorfinů a dětské radosti.

V běžeckém ringu jsem, myslím vyhrála já. Doufám, že se nesetkáme někdy v tom kicxboxerském.

Touhle story s kickboxerem se výsostně bavím už dva dny v kuse. Samozřejmě, že ani jeden z nás nechtěl v tomhle žabomyším a morálním závodě prohrát.

Předbíhat holky je nuda, ale natáhnout kluka na pěti kilometrech je… Vjerčina běžecká egoistická hříčka.

Přiznávám to.

Ještě, že jsme se sobě ani nepředstavili, alespoň mě nemůže v duchu proklínat!

Autorkou článku je Věra Vjerka z Kopretinové ulice Hoštičková. Nejraději ze všeho má plavokoloběh. Často marně hledá kopce pro trénink v Českých Budějovicích. Ale jinak běhá všude tam, kam jí nohy donesou. V životním běhu i běžeckém životě má ráda hru fair play.