Celá sobota začala už někdy kolem čtvrté hodiny ráno, kdy už jsem vlivem běžecké horečky nemohl dospat. Aspoň bylo dost času na pořádnou snídani v podobě ovesné kaše a brzký odjezd z Olomouce směrem na Prahu.
Cestou bylo několik, pro běžce před závodem tak typických, zastávek na naší vyhlášené dálnici D1. Ta se postarala svojí kvalitou o nezbytnou masáž nohou a sedací části.
Do Prahy k Rudolfinu jsme se dostali poměrně brzy, a tak jsme mohli nasávat báječnou atmosféru a vyzvednout startovní číslo. Tím, že jsem se o běhu dozvěděl až v úterý, běžel jsem na kamarádovo jméno a na hruď si tak připnul štítek 9066. Hledal jsem, kde je sektor K a po zjištění, že je to ten úplně poslední jsem měl trochu smíšené pocity.
Mezitím se povedlo slušně promrznout, ale běžec není kokino, takže pár rovinek v předstartovním zázemí a bylo vše zahřáto a nachystáno k běhu. Moc se mi líbil nápad, že všechny odložené kusy oblečení ve startovním koridoru budou odevzdány Armádě Spásy.
Samotný start ze samotného konce startovního pole má jednu obrovskou výhodu, nikdo se nikam netlačí a měl jsem dokonce celých 12 minut chůze houbařským tempem na to si prohlédnout krásy okolních historických staveb. Těsně před startem se přímo proti mně rozsvítila červeně kamera České televize, následovalo mé zběsilé zamávání a já se vydal na trať.
Jelikož jsem měl ambice na čas okolo 1:53h, věděl jsem, že se musím prodrat přes zástupy běžců a udržovat si své stanovené tempo pro první desítku. To se vcelku dařilo a díky předbíhání jsem najednou byl na desátém kilometru a ani mi nepřišlo, že už mám polovinu za sebou.
Při pohledu na mého Garmina jsem byl spokojen, čas 53 minut vypadal nadějně a v hlavě mi začal vrtat červík, zda by se nepovedlo pod 1:50h, sil jsem měl dost tak přišlo mírné zrychlení. To šlo dobře až do 13. km, kde mě začalo píchat v boku a musel jsem trošku zpomalit. Po zvolněném kilometru zvítězila vůle nad bolestí a najednou se mi zase běželo dobře, ale nějakou ztrátu jsem nabral a sil už taky nebylo nejvíce.
Šest kilometrů před cílem jsem měl jasno, musím udržet tempo 5 min./km. Člověk nemá co ztratit, takže jsem to zkusil. Bohužel se mi to nedařilo a bylo mi jasné, že to nevyjde. Do posledního kilometru jsem ještě trochu zrychlil a se slinou na tváři, po vzoru bernardýna koukajícího z okénka auta, jsem doběhl do cíle. Čas 1:50:56. Byl jsem nadšený, je jedno že nevyšel čas pod 1:50, aspoň je prostor pro zlepšení.
V cíli bylo úžasné, když mi před obličej přiletěla něčí natažená pravice, zvedl jsem oči a viděl Carla Capalba, podal mi ruku, poplácal po ramenou a řekl „Děkuji“ já se zmohl jen usmát a odpovědět, že „Já děkuji“. Následoval průchod pro medaile, občerstvení a tak očekávanou termo fólii. Tady bych spíše uvítal igelitovou pláštěnku, jako dávají ve Vídni, ale i tak jsem si k ní vytvořil velmi osobní hřejivý vztah :-)
Celý závod, atmosféra a báječná organizace z pohledu běžce je nepopsatelná, každý kdo ji jednou okusí, nebude chtít přestat a bude se opět těšit na další závod, bez ohledu na počasí, formu nebo stav.
Ani neumím spočítat, s kolika lidmi jsem si plácl, staří, mladí, malí, velcí, všichni fandí a povzbuzují, to je ta nejlepší občerstvovací stanice, kterou si člověk může dopřát.
Chtěl bych poděkovat pořadatelům, dobrovolníků, divákům, kapelám podél trati a vlastně všem, kteří se k běhu staví kladně a umožní všem běžcům plnit si své sny.
Jirka Machalík: Zhubl jsem 32kg a začal milovat běh
Autorem článku je Jirka Machalík, zapálený hobík, který běhá v Olomouci a okolí.
