O víkendu jsem byl na kole. Je to krásný útěk před vším. Jen jedete, vy a kolo. Jemu, tedy kolu, je úplně jedno kam jedete, kdy vyjedete a kdy se vrátíte. Nenadává vám, že jste na něj zapomněli, nenadává, když dáte přednost nějakému jinému kolu.
Jen, když mu dáte aspoň chvíli péče, vás dokáže odměnit krásným časem stráveným kdesi na cestě. Je to hromada trubek a přitom dokáže dát tolik štěstí. Dokáže, aspoň na chvíli, dopřát útěk „Into the wild“. Vyjedete, jen vy a kolo, do kapsy dáte dva banány a naplníte bidony vodou.
Trochu pofukuje a s každým šlápnutím pomalu řídne provoz na silnici. Zadek už je trochu otlačenej, poposedáváte si. Stejně řídítka. Občas je třeba si přehmátnout, aby ruce nebrněly. Jsou to malé nevýhody, které jsou ale vyvažovány pocitem svobody. Utíkáte před lidmi, přede vším, před shonem, starostmi a stresy.
Nikdo po vás v tu chvíli nic nechce. Mobil v kapse možná zvoní, ale nic nevnímáte. Jen pocit z jízdy. Sílu i slabost v nohách a celém těle, vítr, chlad a teplo, různé vůně okolo. Vjedete do lesa a voní vám les, obří hnojiště nedaleko a i to hnusný řepkový pole vám časem přijde jako návrat do dětství.
Když jsem byl na střední škole, miloval jsem ranní ježdění na kole do školy. V údolí byla mlha, chlad, vyjížděl jsem s fialovými koleny a husí kůží. Nahoře pak už bylo slunko, voněla čerstvě posekaná tráva a sušící se seno, lesy a jejich zvířata jako kdyby usínala, vesnice v okolí se probouzely.
Když jsem někomu řekl, že ráno vstávám o hodinu a půl dříve jen proto, abych mohl jet takhle krajinou na kole, koukal na mě jako na blázna. A bylo mi to jedno. Je mi to jedno. Teď, stejně jako dřív. Neokusil jsem jinou závislost, než kochání se okolím, snění na kole a cítění sebe sama. Snad jen k čemu bych to připodobnil, tak jako když doma kočce uvolním její oblíbené křeslo.
V tu chvíli, když jedu, jsem jen sám sebou. Můžu jet, kam chci, jak chci, můžu být na chvíli sám sebou. Nikdo po mě nic nechce, jen tady si jsem si opravdu jistý sám sebou. Chudej nebo bohatej, starej anebo mladej, všichni si jsou v tu chvíli rovni. Všichni sdílí ten pocit. Prej se tomu říká flow. V jednu chvíli jedu do kopce, trpím, potím se a představuji si Thomase Voecklera, francouzského miláčka na Tour de France. Pak se kochám, pozoruji krajinu, myslím na to, jak asi ty lesy vypadaly, když o nich psal Karel Klostermann.
Myšlenek je spousta. Od myšlenek na nový kolo, školu, práci až po těšení se na první letošní závody a přemýšlení o lidech. Tedy, v mým případě, zase, o ženskejch. Plni endorfinů najednou vidíte všechno krásný a jste plni dojmů. Nic v tu chvíli není problém. Všechno má najednou řešení, dáváte ve škole zkoušky bez učení, šéfovi v práci říkáte NE, líbáte se s tou holkou, před kterou se normálně tak stydíte.
V tu chvíli se z malého člověka stává někdo. V tu chvíli si připadám silnější. Mám pocit jistoty, důvěry v sebe sama, síly a najednou je všechno jednoduchý. Vím, že najednou všechno záleží jen na mně. Přes den na sobě mám dlouhé kalhoty a tak nikdo nevidí ty holé cyklistické nohy s divným opálením. Nikdo mě neslyší mluvit sprostě. Všichni vidí toho slušnýho kluka.
Ale na kole? Stává se tím, kým asi opravdu je. I když, je důležité říci, asi. Stává se drzým floutkem, který si nikoho neváží, od něhož by se dlaždič učil sprostotě, stává se pěkným parchantem a sebevědomým frajerem. Všichni po nás pořád něco chtěj. Ať se tváříme vážně anebo vesele, ať jsme takoví anebo makoví. Ať jdeme s davem anebo ať aspoň tolik nevybočujeme.
Ti, kdo udělají krok vedle hned musí počítat s tím, že budou mít nějaký problémy. A každej, myslím si, potřebuje být, aspoň na chvíli, sám sebou. Já jezdím na kole. To je můj živý sen. A že je to realita, mi připomínají jenom díry a hrubej asfalt na vojenských cestách v českém pohraničí, po kterejch se pak ještě půl dne celej klepu. A tak mě nikdo nezná líp, než moje kolo. Škoda (anebo dobře?) že neumí mluvit…
Autorem článku je Tomáš Mařík, mladý rebel pohybující se na kole v Českých Budějovicích, který o sobě říká: „Na kole jezdím pomalu, běhám jako sloní mládě, na lyžích pořád padám a plavu jako neplavec. Ale baví mě to. Často plavu i ve své mysli, závodění a honění se za výkony mě už nebaví.“
