Ne všichni, kdo běhají, si uvědomují, že trénink má kromě své fyzické podoby ještě jednu další, nezřídka opomíjenou složku mentální. Přitom právě to, co se při tréninku a mimo něj odehrává v naší mysli, má na naši výkonnost mnohdy větší vliv, než kolik kilometrů naběháme nebo kolik kilogramů nazvedáme. Po přečtení tohoto článku si možná řeknete, že jste se nedozvěděli nic nového, ale zkuste se na chvíli zamyslet, jestli vědět ve vašem případě skutečně znamená taky se tím, co vím, řídit.

Mít plán

Před každým tréninkem byste měli přesně vědět, co budete trénovat a čeho chcete dosáhnout. Zabráníte tak situacím, kdy byste během tréninku museli improvizovat a vystavovali se riziku, že to přeženete. Bez plánu je, zvlášť když se člověk cítí dobře, snadnější podlehnout pokušení běžet dál nebo rychleji, než je v dané chvíli žádoucí, a to může naprosto zbytečně vyústit v nadměrnou únavu či dokonce zranění.

Nebýt otrokem

Řada z nás se stane během natolik posedlými, že vynechat jeden trénink je pro nás bez ohledu na okolnosti takřka otázkou bytí a nebytí. A přitom nejde o nic jiného než o kontrolu. Máte ji vy nad během nebo běh nad vámi? Naučte se dát si vědomé svolení vzít si neplánované volno a odpočívat. Nikdy to neudělejte a po chvíli vás běhání přestane těšit. Potom začne stagnovat vaše forma, posléze nastoupí únava, které se nebudete schopni zbavit, a úplně nakonec se dostaví zranění společně s mořem volného času, kdy budete moci přemýšlet o tom, jak hloupé od vás bylo neodpočinout si, když to ještě bylo to jediné, co stačilo udělat.

Naslouchat svému tělu

Ignorovat otravný puchýř je v pořádku, ale bohužel ne všechny bolestivé signály, jež naše tělo vysílá, jsou stejně neškodné. Důsledně si do deníku zapisujte, jak se při a po běhání cítíte, a naučíte se rozlišovat mezi nevyhnutelnou bolestivostí vyplývající z namáhavého tréninku a akutním stavem poukazujícím na to, že něco není v pořádku.

Zachovat klid

Když už se jednou zraníte a na nějakou dobu musíte vysadit, nepanikařte a snažte se zaujmout realistický a hlavně pozitivní postoj. Může to chvíli trvat, než se k běhání znovu vrátíte, a v takovém případě se zaměřte na dlouhodobější cíle – na jiný závod místo toho, který jste kvůli zranění propásli, nebo třeba na posílení doposud zanedbávaných částí těla. Zkuste jógu, jestli můžete. Budete při ní protahovat svaly a zklidníte svoje obavami naplněné myšlenky. Díky pozitivnímu přístupu se nejenom budete cítit lépe, ale snáze se budete rovněž soustředit na činnosti nezbytné pro vaše rychlé uzdravení (strečink, masáže, správná životospráva, regenerační sporty apod.).

Pokračovat v tréninku

Vždy buďte aktivními účastníky svého rehabilitačního procesu a udržujte si alespoň minimální formu tréninkového režimu. Pokud vám to váš stav dovolí, místo běhání strečujte a k tomu například posilujte nepostižené části těla, na které za normálních okolností nemáte čas ani energii (ovšem se zřetelem na to, že biceps stejně široký jako vaše stehno vám na rychlosti ani vytrvalosti, až na ně zase přijde řada, rozhodně nepřidá). Spolupracujte se svým ošetřujícím lékařem, fyzioterapeutem a kýmkoliv dalším, kdo vám může pomoci, a nebuďte pouze pasivním příjemcem jejich pokynů a doporučení. Zajímejte se o to, co se vám stalo, a sami hledejte další možnosti a způsoby uzdravení.

Nedržet to v sobě

Každý den si dejte pět minut, kdy si (asi nejlépe o samotě) zanadáváte, vykřičíte se, popláčete si nebo uděláte něco jiného, co vám umožní zbavit se na chvíli stresu nahromaděného ze zranění, nemoci nebo čehokoliv, co vás dočasně vyřadilo z tréninku a kvůli čemu si děláte starosti, protože ty jsou na cestě k úplnému uzdravení nemalou překážkou. Občasné „otevření ventilu“ brání hromadění frustrace a negativní energie, jejíž účinek má za následek jen prodloužení doby vaší rekonvalescence.

Nezapomínat na to, že jsem víc

Vědomí, že před sebou máme možná týdny, kdy nebudeme běhat, může naším světem pořádně otřást. Pro mnohé z nás běhání totiž není tím, co děláme, ale tím, čím jsme, a natržený sval nebo zanícená šlacha se nám potom mohou jevit jako konec světa. Ale ony nejsou. Bez ohledu na to, jak moc máme svůj sport rádi, my všichni jsme daleko víc než jenom běžci a běžkyně a pozitivní na nedobrovolných výpadcích z tréninku je, že nám připomínají, co všechno kromě běhání nás definuje a čím vším jsme, protože skrze všechno to běhání na to někdy zapomínáme, a často pak nejsme jediní, kdo tím trpí.

Dívat se na to z té lepší stránky

Na druhé straně, některá zranění jsou těžká a je pár takových, kvůli kterým opravdu hrozí konec běžecké kariéry. Avšak, přestože je to někdy neuvěřitelně těžké, i v těch nejtěžších dobách platí, že klíčovým je zachovat si pozitivní pohled na věc. Zkuste si svoje zranění postavit vedle něčeho, co může mít na váš život ještě více devastující dopad (např. ztráta blízkého člověka nebo zaměstnání), a třeba tak získáte tolik potřebný odstup. Nikdo, kdo chce běžecky něčeho dosáhnout, se zranění v životě nevyhne a pohled z ptačí perspektivy nám nejenom usnadní přijmout, že zranění k běhání patří stejně jako vítězství, ale pomůže nám se s ním vyrovnat a co víc, překonat ho.

Autorem článku je Pavel Baběrád, běžecký trenér a poradce, bývalý mistr České republiky v maratonu (1993) a několikanásobný vítěz a držitel předních umístění na této trati doma i v zahraničí. Osobní rekordy: 5 km – 14:58, 10 km – 30:48, půlmaraton – 1:06:05, maraton – 2:19:07. Zde provozuje svůj byznys: www.babos-sports.cz