Často si kladu otázku, jaké má to veškeré běžecké tréninkové snažení význam. Jasně – vybudujeme si kondici, vypracujeme tělo. Ale co jiného? Bude svět lepší, když konečně zaběhnu maraton pod čtyři hodiny? Koho to vlastně zajímá? Čím a jak je pro lidstvo důležité třeba překonání světového rekordu na 400 metrů?

Pak jsem náhodně na internetu narazila na jeden příspěvek o absolvování extrémního horského zimního závodu LH24. Napsal ho Pavel Machačka, 35-letý kluk z Hradce – Králové, který sportuje pouze pro radost a zdraví.

Boxuje, navštěvuje posilovnu a párkrát do měsíce si zaběhá v lese. Není registrovaným sportovcem a závodil jedinkrát v životě, když v roce 2006 po tříměsíční přípravě zaběhl Kladenský maraton v čase 4:44h .

Jeho příběh je o obrovské vůli a boji se sebou samým. Pavel totiž v prvním kole doslova „padl“, přesto se do závodu dokázal vrátit a absolvovat ho celý:

Jak jsem prožil (přežil) adidas 24 hodin na Lysé hoře

Motto závodu:

„Je spousta dní v životě, ze kterých si nepamatujete ani minutu. A pak přijde den, který si prožijete od první do poslední hodiny a vzpomínáte na něj dlouhé roky.“

Přihláška

Ačkoliv mě zimní akce moc nelákají a nemám na ně ani pořádnou výbavu, tenhle závod mě prostě nadchl! Po registraci jsem měl na přípravu tři měsíce času. Omezil jsem tedy ostatní sporty a trénoval především běh a chůzi. Bohužel však jenom po rovině, neboť u nás na Hradecku člověk o pořádný kopec nezavadí.

Před startem

Vzhledem k tomu, že to mám do Beskyd přes půl republiky, vyrazil jsem již o den dříve a na start závodu v 11.00 hod. u Pily v Ostravici jsem dorazil v plné formě a s kompletní výbavou. Tímto chci poděkovat svým kamarádům, kteří mi zapůjčili téměř vše od bot a oblečení, přes čelovku, až po hole a návleky. Počasí vyšlo bezvadně, na startu panovala dobrá nálada a 680 natěšených závodníků se již nemohlo dočkat.

První okruh – kolaps

Po startu se dav závodníků vydal do asi dvoukilometrového stoupání k hotelu Sepetná, kde začínal první soutěžní okruh. Odtud jsme stále stoupali po červené turistické značce. Po kilometru však naše trasa od turistické cesty uhnula a zamířila na lesní pěšinu, napříč vrstevnicemi, do neuvěřitelně strmého a dlouhého kopce. Tuto část okruhu jsem si pro sebe nazval „Stezka smrti“. Cestička vyšlapaná ve sněhu je na „Stezce smrti“ široká sotva metr, všichni tedy musí jít za sebou, předbíhat se moc nedá. Navíc to docela klouže.

Držím se v zadní části závodního hada, hlídám si, abych nepřepálil tempo. Z ničeho nic však začínám cítit, že je s mým tělem něco v nepořádku. Mám zalehlé uši, srdce tluče jako o život a na těle vyskakuje neskutečné množství studeného potu. Vím, co to znamená. Obdobné problémy, částečně způsobené tlakem, jsem měl již párkrát v minulosti. Dávám odpočinek, opírám se o hůlky a modlím se, aby to co nejrychleji přešlo. Můj stav se však zhoršuje, začínám zvracet a cítím, že na mě jdou mdloby.

Lehám si do sněhu, nohy dávám do výšky a čekám. Přitom musím odpovídat na starostlivé dotazy ostatních závodníků, co mi je a jestli mají někoho zavolat. No zkrátka ostuda. Já, přemožitel maratonské tratě, tady ležím v polovině prvního kopce jako chcípák a nemůžu dál. Všem odpovídám, že jsem v pořádku, a že si chci jenom chvíli prohlížet koruny stromů. Vypadám ale asi fakt špatně. Pořadatele ale naštěstí nikdo nevolá, to by pro mě znamenalo konec v závodě!

Od sněhu mi navlhá oblečení a já se začínám klepat zimou. Dostávám hroznou žízeň. Bohužel mám s sebou jenom trochu vody, zatraceně studené vody. Po chvíli zkouším vstát a pokračovat dále do kopce. Hlava se mi točí a mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Po padesáti metrech musím znovu odpočívat, nevolnost vítězí.

Abych to zkrátil: Hlemýždím tempem, se mi silou vůle daří vystoupat až k rozcestníku na Malchoru. Odtud je to na vrchol Lysé hory už jenom kilometr. Po velmi příkré sjezdovce. Když ji vidím, vím, že ji v tomhle stavu nemůžu nikdy vylézt. Je mi zle, psychicky jsem v naprostém rozkladu a v duchu celý závod vzdávám. Přemýšlím, jak se dostat co nejrychleji do hotelu Sepetná.

Když mě ani po deseti minutách nic nenapadá, usoudím, že bude asi nejlepší tu zatracenou sjezdovku vylézt a potom už to nějak dojdu nebo mě odnesou… Na vrcholu Lysé hory procházím kontrolním stanovištěm v čase 3:03 hod. od startu. Začínají mě o kolo předbíhat první závodníci, ale já se soustředím jen na cestu dolů. Mám hroznou žízeň a chuť na cokoliv sladkého.

Dopíjím poslední zbytek vody a do pusy si rvu hrst bonbónů z hroznového cukru. Cesta se mi zdá nekonečná. Nemám vůbec sílu koukat na krásnou přírodu okolo, natož něco fotografovat. Vše podřizuji jedinému cíli: být už na hotelu a mít tohle trápení za sebou. Žízeň na mě však doráží čím dál víc. Když už to nemůžu vydržet, pokouším se sníst trochu sněhu, ale je to k ničemu a navíc začínám znovu zvracet.

Po příchodu do hotelu se vrhám na várnici s čajem. Poté se jdu najíst, cpu do sebe polévku, pomazánky, sýry, šunku, spoustu zeleniny a asi dva litry tekutin. Vím, že závod pro mě skončil. Výsledek je samozřejmě zklamání (mým cílem byly 4 okruhy), na druhou stranu jsem pyšný, že jsem dokázal alespoň to první kolo vůbec dokončit.

Druhý okruh – nabírám ztracenou sebedůvěru

Najedený, napitý a převlečený do suchého se povaluji v depu a přemýšlím o tom, jak veškerá moje snaha z tréninku vyšla vniveč. A najednou si uvědomuji, že už je mi lépe. Pocit na omdlení zmizel, tělo je sice stále slabé, ale vrací se k normálu. Dokonce mi hlavou na chvilku probleskne myšlenka, že bych možná mohl zkusit ještě jeden okruh. I když rozum mě zrazuje: „Nedělej kraviny, sotva ti trochu otrnulo! Venku je už tma, když tam s sebou teďka sekneš, bude to fakt o život…“

Rozum jsem nakonec obalamutil tím, že přeci půjdu jenom kousek a při sebemenších problémech se hned vrátím. Svlékám tedy rifle a chci si vzít druhou sadu závodního oblečení. Jenže je tu problém. Druhá sada v batohu zkrátka není, asi zůstala doma. Nezbývá, než se znovu nasoukat do promočených a studených věcí z prvního kola.

Za chyby se platí. Z batohu vyhazuji vše nepotřebné, nechávám pouze krabici s povinnou výbavou a termosku s čajem. Na boty nasazuji nesmeky. Ještě před odchodem se bavím s jedním starším závodníkem, kterému líčím zdravotní problémy, jež mě postihly s tím, že mám určitě nejhorší čas ze všech.

Následně jsem se dozvěděl, že po mém odchodu na trať uvedený člověk před ostatními pronesl větu: „No všichni svatý s ním.“

Jde se mi dobře. Nevolnost je pryč a mokré oblečení se postupně zahřálo. Šlapu úplně pomaličku, často odpočívám. S každým ujitým metrem mi však narůstá sebevědomí. A když bez větších problémů překonávám i „Stezku smrti“, začínám tušit, že tenhle okruh zkrátka dám. Předbíhá mě sice jeden borec za druhým, ale na tom vůbec nezáleží, já soutěžím hlavně sám se sebou. Vrchol Lysé hory dobývám těsně před osmou hodinou večerní, cestu dolů zvládám za 1:12 hod.

Tohle kolo bylo hrozně důležité zejména pro moji psychiku. Strach z dalšího kolapsu, který jsem měl v hlavě, byl pryč. Začal jsem si opět věřit a věděl jsem, že jsem zpátky v závodě!

Třetí okruh – vichřice

Po důkladném občerstvení a doplnění zásob tekutin, vyrážím do třetího okruhu. Jde se mi bezvadně, cítím se silný. Nepotřebuji odpočívat, tempo je svižné a do kopců mě už téměř nikdo nepředbíhá. Teď jsem to já, kdo povzbuzuje závodníka zvracejícího v polovině „Stezky smrti“ a chvíli na to dává napít jedné vyčerpané soutěžící z Polska.

Startovní pole již hodně prořídlo. Jdu sám nočními horami. Je to mimořádný pocit. Bohužel se začíná kazit počasí. Sněží a zvedá se silný vítr. Na sjezdovce, vedoucí na vrchol Lysé hory, je regulérní vichřice. Stopa ve sněhu od člověka jdoucího přede mnou je během vteřiny zavátá. I přesto se mi daří sjezdovku zdolat bez jediné přestávky. Vrcholovou kontrolou procházím třicet minut po půlnoci. Později jsem se dozvěděl, že pořadatelé v tuto dobu dokonce z důvodu bezpečnosti uvažovali o ukončení závodu. Ve dvě ráno už sedím na rautu v hotelu Sepetná a doplňuji vydanou energii. Tohle bylo moje nejlepší kolo.

Čtvrtý okruh – robot ve sněhu

Po dobrém jídle a pití v příjemně vyhřáté restauraci, se začínají projevovat první známky únavy. Nohy už mají v sobě více jak 35 kilometrů v náročném terénu a tělo na mě začíná loudit trochu spánku. Jestli nechci vytuhnout, je nejvyšší čas zvednout zadek a vyrazit do čtvrtého kola. Do toho čtvrtého kola, které jsem si před závodem vytyčil jako cíl.

Vyrážím na trať. Když mám nastoupaný asi kilometr, začínám v břiše cítit nepříjemné bublání. A jéje, to mi tak scházelo! Bohužel to nepřešlo. Představa vykonání velké potřeby v mrazu v lese mě vůbec neláká a tak se rozhoduji pro návrat do hotelu, kde jsem se krásně vyprázdnil, narval do sebe pár tablet léku proti průjmu a mazal na trať.

Na „Stezce smrti“ zjišťuji že kulhám, protože mě bolí levý kotník. Snažím se tedy víc opírat o hole a pokračuji ve výstupu. Zdá se mi, že vítr se již trochu uklidnil, ale vlastně mně to je jedno. Už se mi nechce ani na nic myslet, zdá se mi, že místo mě jde nějaký robot. Uvědomuji si, že mi je zima na ruce. Rukavice jsou promočené a zmrzlé. Koupil jsem je ve stánku za 79 Kč.

Možná jsem si měl koupit nějaké lepší. Ale vlastně je to jedno. Začíná mi být jedno už skoro všechno. Hlavně že jdu a že vylezu po čtvrté na Lysou horu! To je jediné, co mám teď v hlavě. Na trati už nepotkávám skoro nikoho. Závěrečnou sjezdovku dávám jako stroj. Nahoře jsem po páté hodině ranní. Po průchodu časomírou křičím radostí.

Sestupy jsou blbý na klouby, cítím ostrou bolest v pravém kolenu. Ale těch posledních šest kilometrů prostě musím ujít. Potom se mi ale stala zvláštní věc. Část cesty si vůbec nevybavuji, vzpomínám si až na to, že jsem došel k nějaké chatě, která tam předtím určitě nebyla. To mě trochu vylekalo a taky probralo. Potom ta chata zmizela. Pokračoval jsem tedy v chůzi podle blikaček, kterými byl celý okruh značen. Do cíle jsem dorazil o půl sedmé ráno.

Pátý okruh – dřina, pot a slzy

Ke snídani jsem si dal vánočku se spoustou marmelády a litr výborného džusu. Do konce závodu zbývají asi 4 hodiny. Kdybych máknul, tak by to mělo stačit ještě na jeden okruh. Jenže tělo o tom nechce ani slyšet! Ve vyhřáté restauraci se tak krásně sedí. Oči se mi pomalu zavírají a já chci jenom spát a spát. Můj spacák na mě přitom čeká v tělocvičně hned vedle, stačí tam jenom dojít. Cíl byl splněn, což pro mě bylo vzhledem k událostem v prvním kole, zcela nepochopitelné.

Jenže, co kdybych dal ještě jeden okruh? To by byla senzace! A tak se ve mě pralo moje unavené tělo s mojí hlavou. Tělo chtělo odpočívat, hlava by šla. Nebylo lehké je rozsoudit. Nakonec jsem se trochu profackoval a řekl si, že je to zkouška, jestli mi velí moje tělo nebo moje vůle. Vůle musela být asi opravdu silná, protože mě dokázala zvednout ze židle, obléct do promočené bundy, čepice a vyhodit na začátek pátého kola!

A tak jsem šel. Postupně se rozednívalo a já se snažil nemyslet na to, že mě za chvíli čeká „Stezka smrti“. Zkoušel jsem jít rychle, ale už mi to moc nešlo. Spíš jsem se motal. Na „Stezce smrti“ jsem musel tělu slíbit, že když ji vyleze, už nikdy v životě ji nebude muset jít. Zabralo to. Okolo Malenovického kotle se potom šlo celkem dobře, tam to stoupání přeci jenom není až tak příkré.

Pak už na mě čekala „jenom“ závěrečná sjezdovka – poslední překážka mezi mnou a vrcholem. Poprvé jsem si ji pořádně prohlédl. Vypadala jinak, než za tmy. Teď na ni svítilo slunce a umrzlý sníh se krásně třpytil. Budila respekt, ale já si na ni strašně moc věřil. Věděl jsem, že to zvládnu, i kdybych ji měl vylézt po čtyřech. Touha stanout po páté na Lysé hoře mě neskutečně poháněla. Vrcholovou kontrolou jsem prošel v devět hodin. Do konce závodu zbývalo posledních 120 minut, během kterých jsem to musel stihnout do cíle u hotelu Sepetná. Jinak by mi okruh nebyl započítán. Věděl jsem, že to stihnu!

A jak jsem si uvědomil že to stihnu, spadlo ze mě všechno nahromaděné napětí a uvolnily se emoce. Myslel jsem na ten první okruh, ve kterém pro mě závod v podstatě skončil, a který byl skutečně o ryzím utrpení. Potom na dnešní probdělou noc, kdy jsem vydržel chodit bez jediné minuty spánku.

Vzpomněl jsem si, kolik času jsem obětoval přípravě a jak jsem se na závod těšil. A teď jsem tohle všechno zúročil a dosáhl výsledku, o němž se mi ani nesnilo. V porovnání s ostatními závodníky asi budu někde na chvostu výsledkové listiny, ale já vím, že jsem přesto vítěz. A jak mi to tak všechno dochází, začínají se mi do očí hrnout slzy. Nejsou to ale slzy bolesti nebo vyčerpání, jsou to slzy štěstí.

Prostě jdu těmi nádhernými horami dolů a brečím u toho jako malej kluk. Až mám strach, že mi přimrznou oční víčka a já neuvidím na cestu :-). Když mi zbývá poslední kilometr, říkám si že už musím přestat. V cíli bude určitě spousta lidí a taky televize a jak by to vypadalo, kdyby mě tam někdo viděl uřvanýho.

Na chvilku proto zastavuji, zkouším se trochu uklidnit a rozhoduji se, že si ten poslední kilák zaběhnu. Bez slz ovšem vydržím jenom do okamžiku, než mi v cílovém oblouku začínají tleskat diváci a hlasatel čte moje jméno a startovní číslo. V tu chvíli se cítím, jako bych to mistrovství republiky opravdu vyhrál já. Do toho mi Daniel Landa zpívá ve sluchátku oblíbenou písničku „Touha“ a já mám oči zase vlhké…

Co říci na závěr?

Tenhle závod ve mně zanechal hluboký zážitek. Na trati panovala výborná atmosféra, soupeři se k sobě chovali přátelsky, bylo příjemné vidět, že na sebe v dnešní době lidé stále ještě dokáží být hodní. Já jsem skončil ve své kategorii na 101. místě, počet dokončených okruhů 5, cílový čas 23 hodin a 13 minut. Během závodu jsem zhubl 4 kg.

Motto, které je uvedeno na začátku článku, se vyplnilo do puntíku. Závod jsem si skutečně prožil od první do poslední hodiny a vzpomínat na něj budu dlouhé roky. Opět se mi potvrdilo, co vím už dávno: Všechno je jenom v hlavě! Když chce hlava, tak člověk zvládne a vydrží cokoliv…

--

Pěkné počteníčko o souboji vůle s tělem. A já už vím, jaký je smysl toho všeho snažení. Stáváme se odolnějšími, silnějšími. Naučíme se disciplíně. A třeba nám jednou naše silná vůle a zarputilost pomůže bojovat s nemocí. Nebo nám dá sílu zachránit jiného člověka.

Když jsem se dozvěděla, že Pavel jako policista v roce 2000 obdržel medaili „Za statečnost“, napadlo mě, že se kruh uzavřel. Po profesním boji tenhle kluk zabojoval i v životě osobním a nezklamal.

Na článku spolupracovala JUDr. Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.