Za necelý týden po první konzultaci jsem si ve Sportlife vyzvedla výsledky s vyhotoveným jídelníčkem. Bodystat nejen vyhodnotil tuky, vodu a svaly v těle, ale taky můj bazální metabolismus, což znamená, kolik toho denně musím sníst, aby organismus fungoval bez obav, že strádá a nemusí nic ukládat na horší časy v podobě tuku.
Kupodivu má potřeba dosahuje téměř 7000 kJ na den, takže budu muset přidat v jídle. Ale od toho mám ukázkový jídelníček na 10 týdnů, takže se mám čeho chytit.
Žádným překvapením nebylo, že hodnoty tuku budou nadmíru převyšovat. Celých 12,6%, chcete-li 15,9 kg. Zato mile potěšená jsem byla, že aktivní tělesná hmota je v pořádku, v mezních hodnotách pro mou stavbu těla. Hydratace tkání je lehce podprůměrná, ale to mohlo být způsobeno 1,5 hodinovou absencí tekutin, které se před měřením nesmí polknout.
Dále následovalo celkové zhodnocení a doporučení pohybové aktivity, která by v mém případě měla být 4× – 5× týdně v aerobním tempu a 1× posilovací forma cvičení. Také několik stránek teorie správné výživy, příklady jídel pro snídani, oběd, večeři a svačiny a již zmiňovaný jídelníček. Ten je opravdu hodně pestrý, ale jelikož v tu chvíli by má peněženka neobsáhla tu rozmanitost, rozhodla jsem se vyčkat do výplaty. Jenže se přiblížily Vánoce a Silvestr, odsunula jsem tedy počátek až na Nový rok.
A jak jsem dopadla o Vánocích?
Jasně, že jsem si dopřála všech těch dobrot, které se nabízely. Bramborový salát, řízek, kapr, vánočka, cukroví i tabulka čokolády k pohádkám padla. Ale ani jsem nezahálela a ob den vyrazila chodoběhat, takže jsem sice nezhubla, ale ani nepřibrala ;-)
Už dva měsíce se peru s asfaltem a skoro nemine trénink, abych na půlmaraton nemyslela. Někdy je to v duchu toho, že bych to možná měla vzdát, to když se míjím s jiným běžcem, který kolem mě prosviští jakoby nic a já zatím jen jdu. Ale jindy si onen den představuji a maluji v růžových barvách. Zatím jsem u představ startu a cíle, na průběh závodu jsem se jaksi ještě nedostala.
Maluju si, jak nedočkavě přešlapuju ve startovním koridoru, jsem absolutně v pohodě, občas s někým prohodím pár slov a nemůžu se dočkat, až to celé vypukne. Pak je střih a já už se vidím jak finišuji poslední kilometry. Běží se mi náramně, docela i rychle, že předbíhám jednoho běžce za druhým. Dobíhám hluboko pod 3 hodiny a mí přátelé mě vítají v cíli. Tak to bude k realitě hodně daleko.
Pokud někoho nepřekecám, budu tam sama
Na startu budu nervozní, začnou mi tuhnout svaly a o slovo se přihlásí střeva, neboť strava, byť vyzkoušená a zaručená, mi prostě nesedla. 21 km přetrpím, nejspíš i z poloviny odchodím a budu se děsit toho, abych se vešla do limitu. V cíli padnu za vlast s osvobozujícím pocitem, že to mám konečně za sebou. Díky těmhle blbostem, co se mi honí hlavou se mi o Vánocích skutečně o závodě zdálo, nakonec se to zvrtlo v orientační běh s čelovkama :-)
Zdálo se mi, že jsem vybíhala z posledního sektoru a kupodivu jsem se cítila dobře a stejně tak se mi běželo. To se mi ve snech nestává, většinou jsem k zemi přikovaná a nemůžu se pohnout, natož běžet.
Asi po 500 metrech se přiblížil kopeček směrem dolů a ten jsem na něčem sjela. Ani nevím na čem, ale díky tomu jsem předběhla dost lidí. Jenže vzápětí se ve mně hnulo svědomí: „Přeci pak do článku nemůžu napsat, že jsem podváděla a zklamat ty, co mi fandí.“ Tak jsem se zastavila a počkala na skupinku běžců za mnou. Té jsem se pak držela. Nakonec jsme přešli do chůze a začali mezi sebou kecat, až jsem zjistila, že nám všichni utekli.
Dostali jsme se na rozcestí a nevěděli kam pokračovat. Vodící fábory byly potrhané a okolo žádného živáčka ani mrtváčka :-) Po chvíli se nám podařilo najít ten správný směr, ale čas rychle ubíhal, začalo se pomalu smrákat a my stále byli v první třetině závodu. V duchu jsem začala řešit, jestli se vůbec stihneme vrátit a vzápětí jsme narazili na ten samý problém, že jsme nevěděli kudy dál. Nějaký kluk vytáhl mobil a volal přítele na telefonu a já se ostatních začala ptát „Máš čelovku? Já si ji nevzala…“ A jak to dopadlo? Nevím, probudila jsem se dřív, než jsem to stačila zjistit.
Už to začínám být zase já
Na prahu Nového roku a zároveň třetího měsíce bilancuji ty dva, co mám za sebou. Co mi ty dva měsíce daly a co mi vzaly? Rozhodně mi vzaly 7 kg váhy. Uchodoběhám větší vzdálenost, ale do běhu samotného a lepších časů mám ještě daleko. Přestávají mi vadit čumilové a mnohem zdatnější běžci než jsem já, i když stále radši běhám za tmy. Cítím se mnohem líp. Moje stehna, ačkoliv stále macatá, nejsou při chodoběhu na sebe nalepená a nepřevalují se jedno přes druhé, ale už pěkně třou o sebe. Pásek zapnu o dvě dírky víc, jsem ohebnější, zkrátka už to začínám být zase JÁ :-)
