Na světě je spousta netradičních míst pro běžecký závod. V druhé polovině listopadu se na bývalém berlínském letišti konal již 20. ročník štafetového maratonu. Zatím jsem se účastnila pouze pražských závodů, tak jsem byla zvědavá na organizaci a atmosféru v jiné zemi, potažmo městě.
Závod se konal na již čtyři roky nefunkčním letišti Tempelhof, který se pyšní třetí největší budovou na světě. Samotný závod byl koncipován tak, že se běžely pětikilometrové okruhy a tým si volil, kdo poběží 12,165, 10, 6,165 a 5 km, přičemž štafeta se vždy předávala v oné, téměř dva kilometry dlouhé budově, kterou se přímo část okruhu běžela.
Účast byla vysoká, účastnilo se přesně 1 487 týmů po pěti až šesti běžcích (celkem 7 458). Ačkoli bylo tolik lidí na jednom místě, vůbec to nepůsobilo přelidněně, na letišti se běžci, trenéři a fanoušci krásně rozprostřeli. Organizace fungovala, jak má, žádný problém jsem nezaregistrovala. Oproti pražskému štafetovému maratonu musím vyzdvihnout přehledněji označená místa předávky, naopak si lehce postěžovat na občerstvení, které nebylo po trase žádné, takže pro běžce na 10 km to mohlo být místy nepříjemné.
Když jsem se ocitla na běžecké dráze (čtvrtá běžkyně v pořadí v dámském týmu), běžela jsem nejprve zhruba kilometrový kus cesty onou historickou budovou, kterou nechal vybudovat Hitler jako stěžejní letištní budovu Říše (ve své době samozřejmě největší na světě). Nicméně nedbaje na historické události jsem čerpala dojmy z této megalomanské stavby a než jsem se nadála, vyběhla jsem na letištní plochu, kde nás plně podporovali bubeníci a jiní fanoušci.
Na druhé straně plochy byli vidět vracející běžci a já pomalu začínala pociťovat, že se už těším, až budu taky na té druhé straně. To bohužel jen tak nebylo, protože když běžíte na letišti, po opuštění budovy toho na koukání už moc není a cesta ubíhá neuvěřitelně pomalu. Zlepšení přišlo poslední kilometr, kde stálo spousta fanoušků a jak se patří fandili. Po doběhnutí mého 5 km dlouhého okruhu jsem byla vcelku ráda, že neběžím 10 km, protože ačkoliv atmosféra byla skvělá, běh po přistávací ploše je vcelku nudný a že bych to zrovna musela vidět dvakrát?
Nicméně závod hodnotím za velmi vydařený, díky rozlehlé ploše nebyl problém kohokoliv kdykoliv předběhnout, takže celkově se běželo skvěle. Foukal mírný vítr, který spíše přišel vhod, počasí bylo ideálních 10 stupňů, zataženo, ale nepršelo a v cíli našeho týmu na mě čekal horký svařák a domácí bábovka + tým nadšených běžkyň, které si to rozhodně přišly užít. Na závěr musím dodat, že jsme se umístily na 41. místě ze 139 pouze dámských štafet.
A porovnám-li pražské závody s tímto berlínským, tak mi lépe vycházejí spíše ty pražské, kde mi poměr ceny a kvality organizace přijde vyšší. Ať už občerstvení, trička (která na berlínské štafetě nebyla vůbec) a péče o běžce (masáže, zázemí). Naopak lepší byla orientace a řekla bych, že i celková atmosféra. Každopádně nutno vyzkoušet i jiný závod, aby toto hodnocení mohlo být co nejvíce objektivní.
Web organizátora závodu
Autorkou článku je Gabriela Koláčková, studentka doktorského studia na České zemědělské univerzitě, momentálně na hostující Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde od půlky října naběhala téměř stovku km.
