Dnes, tak jako ostatně vždycky, jsem cestou autem poslouchal Radiožurnál a zaujala mě tam informace o tom, že jedním z největších nebezpečí dneška je v zemích s vysokou životní úrovní cukrovka. Asi si pomyslíte proč straší, vždyť my zase tak vysokou životní úroveň nemáme.
Možná máte pravdu. Podle výskytu cukrovky však patříme určitě k velmi ohroženým druhům. Vždyť 8 % obyvatel České republiky má tuhle nemoc a z výdajů na zdravotnictví pak cukrovka schlamstne plných 10 %.
Kdo, nebo co za to může?
Mohou si za to, ostatně tak jako vždy, lidé sami. Pominu ty, kteří trpí cukrovkou prvního typu, tedy vrozenou, ti mají prostě smůlu, ti se s ní narodili. Pohříchu ale většina postižených si ji svým způsobem přivodila tím, že moc jedí a málo se hýbají. Tedy spíš, že jedí hodně kaloricky vydatná jídla a jejich výdej energie je prachbídný.
Odborníci na výživu si s tím neví rady. Je fakt, že lidem můžete radit horem dolem a stejně si budou dělat co chtějí. To je v pořádku. Proti tomu žádná. Ono taky zakazovat lidem, že nemají jíst to či ono, když zrovna to i ono nám nejvíc chutná, je v postatě k ničemu, už právě proto, že se nám to zakazuje. Podle mého názoru je lepší lidem dovolit i ten bůček, sádlo, škvarky, ale na druhé straně jim říct, že když si dopřávají tyhle laskominy, že by je měli nějak spálit.
Ne tím, že by si pod sebou rozdělali ohníček, protože už stejně vypadají jako pěknej špekáček, to rozhodně ne. Měli by jim ale nějak vysvětlit, že za každý chleba se sádlem by se měli alespoň půlhodinku hýbat. To samé platí o 10 dekách bůčku či škvarků.
Milej zlatej, žádnej bůček
Nedělám si vůbec iluze, že někdo poslechne. Bude se mu to ale zdát jako tak velká blbost, že si to určitě zapamatuje a bude to přidávat k lepšímu, až se bude někde s partou zase nadívat uzeným, grilovanými klobáskami nebo nějakou podobnou laskominou. Budou z toho mít hroznou srandu do doby, než najednou zjistí, že jim není nějak do skoku, ale spíše ouvej.
Ve chvíli, kdy jim pan doktor oznámí tu smutnou zprávu: „Je mi líto, ale máte diabetes druhého stupně," se začnou ptát: „Co s tím můžu dělat?"
A pan doktor jim řekne: „Jó milej zlatej nebo milá zlatá, teď už si nemůžete dát ani ten bůček, ani to sádlo, ani ty škvarky, a pak si jít na půlhodinky protáhnout tělo. Teď už budete muset polykat tyhle pilule, píchat si inzulínek a nejlepší by bylo, kdybyste se k tomu i hýbal či hýbala."
Já vím, je to tvrdý, teď když si konečně můžete dovolit se trošku mít, začnou vám zakazovat všechno, co máte rádi a navíc vám budou kázat, že máte dělat to, co máte k smrti neradi.
No volba je jen na vás. Nakonec tam musíme stejně všichni, že jo. Tak proč bychom se měli ještě předtím nějak omezovat?
No, jak říkám, volba je vždycky jen a jen na vás. Bohužel tady není možnost se na NĚCO vymlouvat, či TO na NĚKOHO svalovat.
V tom je kouzlo života, že si o něm, jaký bude, až na malé výjimky rozhodujeme sami!
Takže, asi nám nakonec nezbude než VSTÁVAT a CVIČIT a k tomu chroupat MRKEV :-)
Autorem článku je Miloš Škorpil, běžec, poradce a propagátor běhání a zdravého životního stylu. Třikrát oběhl Českou republiku, úspěšně zdolal Spartathlon – běh z Athén do Sparty, drží řadu rekordů v netradičních sportovních disciplínách. Každý týden vede tréninky v pražské Stromovce a přestože ho nejvíce zaměstnává jeho Běžecká škola, nenechá ho lhostejným nic co se kolem něj ve světě děje.
